Nová auta pro ministerstvo ŽP.

Pět nových automobilů s hybridním pohonem včera od zástupců společnosti Toyota převzal ministr životního prostředí Martin Bursík. Jedná o dva vozy Lexus GS 450h a tři vozy Toyota Prius jako služební vozy ministra a jeho náměstků.

Všech pět vozů si ministerstvo od automobilky pronajalo. Oba typy automobilů využívají ke svému pohonu kombinaci zážehového motoru (benzin) a elektromotoru. Vozy Lexus a Toyota uspěly jako nejlepší varianta při průzkumu trhu, který MŽP provedlo v roce 2007. Ve vyšší třídě vozidel žádná jiná automobilka hybridní vůz nenabízela, ve střední třídě Prius uspěl díky nejnižším emisím CO2 na ujetý kilometr.

Ministerstvo má všech pět včera převzatých vozů zapůjčeno formou ročního pronájmu. Za nájem jednoho Lexusu GS 450h ministerstvo zaplatí za rok 186 540 Kč, za nájem jedné Toyoty Prius částku 110 250 Kč

Lexus GS 450h má benzinový motor o objemu 3,5 l a celkový výkon jeho hybridního pohonu je 254 kW. Zrychlení z 0 na 100 km/h je schopen za 5,9 s, maximální rychlost je elektronicky omezena na 250 km/h. Kombinovaná spotřeba uváděná výrobcem je 7,9 l benzínu na 100 km, emise CO2 185 g/km.

Toyota Prius má benzinový motor o objemu 1,5 l s výkonem 57 kW. Jeho elektromotor má výkon 50 kW. Z 0 na 100 km/h zrychlí za 10,9 s, jeho maximální rychlost je 170 km/h. Kombinovaná spotřeba uváděná výrobcem činí 4,3 l/100 km, emise CO2 104 g/km.

Dosud vedení ministerstva využívalo jako služební vozy dva automobily BMW 730d a tři BMW 530d s dieselovým pohonem a filtrem pevných částic, které nabídlo k využití dalším vládním resortům. Kromě toho již dnes využívá náměstek ministra Aleš Kuták starší model hybridního automobilu Toyota Prius, který MŽP již před dvěma lety zakoupilo. Náměstek ministra František Pelc využívá vůz Škoda Superb s dieselovým pohonem a filtrem pevných částic, zapůjčený automobilkou Škoda Auto. Tyto vozy oba náměstci budou využívat i nadále - nově pronajaté vozy nahrazují pouze automobily BMW.

Česká společnost v 19. století (změny venkova).

V porovnání se současnými uspěchanými poměry se vesnický život na konci devatenáctého století jeví jako idylka; ve skutečnosti i vesnice tehdy procházely bouřlivými změnami.

Po zrušení poddanství se český venkov snažil dohnat vyspělý venkov alpských zemí, ve kterých už v 18. století byly robotní povinnosti jen symbolické. Měnil se nejen způsob hospodaření, ale i bydlení. Napomáhaly tomu spolky, družstva a také rozvoj vzdělanosti a dopravy. Dřevěné stavby s doškovými střechami byly masově nahrazovány stavbami z cihel.

Během pěti desetiletí byla na českém území postavena jedna z nejhustších evropských železničních a silničních sítí, což usnadnilo nejen dopravu materiálu a lidí, ale venkovu se přiblížil trh i informace, venkovští lidé měli větší možnost cestovat za prací a vzděláním.

I přes nízkou produktivitu zemědělské práce venkov na konci 19.století relativně bohatl, což rozdráždilo městské liberály i marxisty, neboť jim nevycházel předpoklad, že industrializace rychle zasáhne i zemědělství a masa zchudlého nekvalifikovaného vesnického obyvatelstva se stane levnou pracovní, respektive revoluční, silou.

Podmanit si venkovské obyvatelstvo se jim ještě nepodařilo, neboť jim vítr z plachet vzala agrární strana, která sedlákovi nabídla svobodu a vzdělání, přitom jeho vztah k rodné hroudě a tradiční zdravý venkovský život nejen obhájila, ale povýšila na vzor pro všechny vrstvy obyvatelstva. Tím se posílilo venkovské sebevědomí a jednota, kterou se podařilo rozbít až po roce 1945.

První dny po Gottwaldově převratu.

Brzy poté, co prezident Beneš přijal demisi dvanácti ministrů a jmenoval novou vládu, vydaly se do pražských ulic ozbrojené jednotky Lidových milic, aby demonstrací síly předvedly, kdo se ujal moci.

Veřejnost ovšem zůstavala lhostejná, považovala silové řešení za nutnost, kterou budou zlikvidováni pováleční zbohatlíci - tehdy nazývaní šmelináři (po listopadu tuneláři). Pokračovalo období veřejných brigád.

Vláda byla složena:

• Klement Gotttwald - předseda vlády
  
• Antonín Zápotocký - náměstek předsedy vlády
  
• Bohumil Laušman - náměstek předsedy vlády
  
• Viliam Široký - náměstek předsedy vlády
  
• Jan Masaryk - ministr zahraničních věcí
  
• arm.generál Ludvík Svoboda - ministr národní obrany
  
• dr. Antonín Gregor - ministr zahraničního obchodu
  
• Václav Nosek - ministr vnitra
  
• dr. Jaromír Dolanský - ministr financí
  
• univ. prof. dr. Zdeněk Nejedlý - ministr školství a osvěty
  
• dr. Alexej Čepička - ministr spravedlnosti
  
• Václav Kopecký - ministr informací
  
• Zdeněk Firlinger - ministr průmyslu
  
• Julius Ďuriš - ministr zemědělství
  
• Alois Petr - ministr dopravy
  
• Krajčíř František - ministr vnitřního obchodu
  
• dr.ing. Emanuel Šlechta - ministr techniky
  
• dr.Alois Neuman - mnistr pošt
  
• Evžen Erban - ministr sociální péče
  
• Josef Plojhar - ministr zdravotnictví
  
• ing.Ludmila Jankovcová - ministryně výživy
  
• dr. Vavro Šrobár - ministr pro sjednocení zákonů
  
• dr. Vladimír Clementis - státní tajemník na ministerstvu zahraničních věcí
  
• dr. Ján Ševčík - státní tajemník na ministerstvu národní obrany

Jan Masaryk krátce po jmenování tragicky zahynul. Tato vláda ukončila činnost 14. června 1948, kdy se Gottwald stal prezidentem, předsedou další vlády byl Antonín Zápotocký.

28. a 29. února 1948 se v Praze konal sjezd vybraných zástupců rolnických komisí. Sjezd svolaný a řízený komunisty Ďurišem a Smrkovským manifestoval důvěru Gottwaldově vládě, podpořil požadavky závodních rad a žádal urychlené provedení nové pozemkové reformy.

V USA přibývají větrné elektrárny.

Skutečný boom zažívá ve Spojených státech větrná energetika. Za poslední rok se instalovaná kapacita větrných elektráren zvýšila o 45 procent. Zájem vyrábět tímto způsobem elektřinu se razantně zvýšil poté, co začaly být problémem skleníkové plyny.

Státem, ve kterém rostou větrné elektrárny jako houby po dešti je Texas. Vyrábí se tam nejvíce americké energie z větru. Ropná věž tam přestává být symbolem krajiny, nahrazuje ji větrná turbina. Spokojeni s větrníky jsou i farmáři, kteří z každé věže (zabírá několik desítek metrů čtverečních) dostávají ročně nájem 500 dolarů (8.500 Kč).

V současnosti se vítr podílí na výrobě třech procent elektrické energie spotřebované v Texasu. Z větru bylo vyrobeno 4.356 MW elektrické energie, v letošní roce by se výroba měla zvýšit o dalších 7.000 MW. Toto množství pokryje spotřebu jednoho milionu domácností. Texasští ropní magnáti se na větrnou energii vrhli téměř hromadně a investují do větrných elektráren miliony dolarů. Předpokládají zisko podobný zisku z ropných polí.

Na druhém místě je Kalifornie, kde bylo vyrobeno 2.439 MW, o třetí místo se dělí Minnesota a Iowa s 1.300 MW. V těchto dvou státech, stejně jako v Coloradu a Oregonu, se větrné elektrárny podílejí na celkové výrobě elektrické energie pěti až osmi procenty.

Podle některých amerických odborníků by v celých Spolených státech větrné elektrárny měly do sítí dodávat až dvacet procent elektrické energie. Střízlivá realita je 7 procent. Nyní je vyráběno asi jedno procento, které pokryje spotřebu 4,5 milionu domácností.

Právě Texas je pro výrobu větrné elektřiny ideální zemí. Vane tam neustále vítr, je řídce obydlen - je tam volné dostatek plochy. Podobné je to v Montaně a Severní i Jižní Dakotě. Největším problémem je doprava energie z málo obydlených vnitrozemských států do hustě obydlených oblastí u pobřeží.

I v USA má větrná energie své odpůrce. Její cena je vyšší než z uhlí. Nelze její výrobu regulovat, neboť vítr pořád nefouká - fouká obyčejně v chladných dnech, kdy bývá menší spotřeba. Věže hyzdí krajinu; nesmí se stavět na některých pobřežích a v mokřadlech. Námitky mají i ochránci zvířat, kteří argumentují raněnými ptáky a netopýry. Většina obyvatelstva však proti výstavbě nic nenamítá.

Česká společnost v 19. století (vesnická komunita).

Stejně jako v rodině měl každý své místo ve vesnické hierarchii. Na nejvyšším stupni byli lidé, kteří obdělávali největší množství půdy, přitom byli zdraví a silní; nejméně mohli vesnické dění ovlivňovat bezzemci a lidé nemocní a chudí.

Na vesnici byla nejvíce ceněna schopnost tvrdě a vytrvale fyzicky pracovat na zemědělském majetku. Vesnická komunita měla své vyhraněné tradice, etické zásady a svůj spolehlivý a rychlý informační systém. Jakékoliv morální pochybení (např. nemanželské dítě, nevěra, krádež, zneužití důvěry souseda a také porušení zaběhlých zvyků a vzájemných vztahů) bylo celou vesnicí tvrdě odsouzeno, často byl viníkovi přestupek tak dáván najevo, že se musel vystěhovat. Tato netolerance byla vyvažována soudržností a solidaritou při neštěstích a živelných pohromách, kdy si sousedé poskytovali pomoc naprosto nezištně.

Zvláštní sousedská pospolitost vesnického obyvatelstva měla kořeny ve středověku, v nutnosti bránit se všelijakým lupičům, tulákům a vojákům. K jejímu udržování a zdokonalování přispělo i křesťanství. Lidi na venkově denně přicházeli do styku s přírodními zákony, jejichž význam jim dokázala srozumitelně vysvětlit jen církev.

V neděli se nepracovalo, bohoslužba byla důvodem k nedělnímu odpočinku a k shromáždění farníků. Byla to jedna z mála příležitostí, kdy lidé spolu mohli komunikovat, předávat si informace a zkušenosti, seznamovat se i obchodovat.

Protože ve středověku často docházelo i k nelidskému vykořisťování poddaných, vymohla jim církev nejen nedělní klid, ale také velké množstvím církevních svátků, které si lidé mohli doplnit i starými pohanskými zvyky a tradicemi (masopust, vánoce, velikonoce aj.). Rovněž rodinné záležitosti (svatby, pohřby, křtiny aj.) se odehrávaly za určité spoluúčasti vesnice.

Kromě faráře měl velký vliv na chod vesnice učitel, který mimo vyučování dětí působil jako písař v obecním zastupitelstvu, importoval do vesnice osvětu a staral se o kulturní dění (jako hudebník, kapelník, režisér apod.). Nejváženějším úředníkem, se kterým se lidé stýkali, býval notář, jenž vyřizoval majetkové vztahy. Nepříliš vítaným úředníkem býval důstojník, který prováděl výběr mladých mužů do armády.

Česká společnost v 19. století (venkovská rodina)

V druhé polovině 19. století se i půda stala směnitelným zbožím, což ovlivnilo vývoj venkova.

Ubylo středních statků a přibylo malých hospodářství s pozemky okolo 2 ha. Příčinou tohoto jevu bylo dělení pozemků mezi syny, kteří se formálně stávali samostatnými hospodáři, aby se jich netýkala vojenská služba. Tak se stalo, že na konci 19. století převážná část vesnických rodin vlastnila malé kousky zemědělské půdy.

Na větších gruntech byly zaměstnávány námezdní síly (čeledíni, děvečky, pastýři, mlatci, ženci apod.). Koncem 19. století bylo v Čechách evidováno 1 600 000 zemědělských dělníků, z čehož polovinu tvořili rodinní příslušníci hospodářů.

Rodina sehrávala na venkově nejdůležitější roli, představovala jistotu, dávala pracovní sílu a také se starala o sociální zabezpečení v nouzi.

Každá vesnická rodina měla své pracovní návyky a způsoby soužití, podle nichž byly vychovávány další generace. Na vesnici se velice dbalo na udržování osvědčených principů práce a soužití.

Základním nepsaným zákonem bylo, že hospodář byl ctěnou autoritou, celá rodina, v níž měl každý vymezené své místo, jej respektovala.

Oteplování svědčí hadům.

Oteplování Země a klimatické změny jsou doprovázeny nepředvídatelnými změnami v přírodě. Svědčí o tom zpráva amerických zoologů, kteří jsou zděšeni přemnožením velkých hadů.

Klima vyhovující krajtám panuje dnes na celé jižní třetině území USA , od severní Kalifornie na západním pobřeží až k hlavnímu městu Washingtonu na východě. Pokud se vezmou v úvahu odhady podnebných změn do roku 2100, teritorium vhodné pro život těchto plazů se ještě zvětší. Dosahovat by mohlo až do poloviny státu New Jersey, jen pár desítek kilometrů od New Yorku.

Krajtí invaze je už nyní vážným problémem . Biologové odhadují, že jen v národním parku Everglades na jižní Floridě žije volně až 30.000 jedinců nejméně devíti druhů velkých hadů.

První krajty objevili strážci parku Everglades zhruba před patnácti lety. V roce 2003 už měli dostatek důkazů o tom, že v novém prostředí zdomácněly a množí se. Ačkoli původně biologové předpokládali, že se příroda s nedobrovolnými vetřelci vypořádá, a to zejména zásluhou místních aligátorů a mravenců, kteří požírají jejich vejce, stali se naopak velcí hadi vážnou hrozbou ekosystému.

Plazi, kteří dorůstají i více než šesti metrů a mohou vážit i kolem 120 kilogramů, požírají především drobné savce a ptáky, ale často jim neuniknou ani mláďata aligátorů, menší lesní zvěř nebo i ovce či kozy. Na člověka neútočí, což ovšem nevylučuje, že za určitých okolností nemohou být hrozbou i pro něho. Přirozených nepřátel v podobě volně žijících velkých kočkovitých šelem v americké přírodě nemají.

Teplo k rozmnožování hadů přispívá i tím, že dochází k zvyšování počtů jiných živočichů, jimiž se hadi živí. Podle vědců se ukazuje, že tito hadi se mohou adaptovat téměř kdekoli.

Krize ve výrobě vepřového masa.

Vzhledem ke stále se prohlubující krizi tohoto přistoupili čeští chovatelé prasat k razantnímu kroku, rozhodli se akceptovat lukrativní poptávku ze zahraničí a zahájili masivní vývoz prasat především do Německa, Rakouska, Maďarska, Slovenska, ale i do Ruska a balkánských států.

Minulý týden se z České republiky vyvezlo kolem tisíce tun prasat, z toho 200 tun. Tento týden by měly být objemy exportu obdobné. Vyhlášené ceny v Německu a Rakousku by se měly podle něj zvyšovat, takže bude růst rozdíl mezi realizační cenou v tuzemsku a v zahraničí. Příští týden by měly být objemy exportu obdobné.

Lepší zahraniční ceny znamenají zmírnění ztrát, které v České republice představují asi 1100 korun za vykrmený kus. Cena prasat se již více než rok pohybuje pod výrobními náklady. Chovatelé v celé EU proto snižují stavy, na trhu zřejmě začne být vepřového masa nedostatek a jeho cena poroste.

Zatímco ale v evropských zemích kvůli nedostatku jatečných prasat tržní ceny rostou, v České republice je tento trend opačný. Svaz chovatelů prasat v Čechách a na Moravě si to vysvětluje tím, že zpracovatelé jsou značně předzásobeni nebo nákupují lacinější vepřové maso ze zahraničí.

Export vepřového masa by neměl způsobit potíže domácím zpracovatelům. Problém chovatelů prasat projednávali minulý týden i ministři zemědělství EU. Na návrh Německa chtějí prodloužit podporu soukromého skladování o tři měsíce, což je zhruba do června. Zlepšit konkurenceschopnost českých chovatelů prasat by měly i investice do modernizace provozů.

Orgány EU (EK a COPA/COGECA) požadují rychlé řešení problémů v chovech prasat, které spočívají především v ceně krmiv. Ceny krmiv za poslední půlrok stouply o 50 procent, ceny prasat však stále klesají.

"Pokud se nic nestane, očekáváme, že až 20 procent chovatelů v příštích šesti až deseti měsících svou činnost ukončí," varoval prezident COPA Jean-Michel Lemétayer, "důsledkem bude zhoršení dostupnosti vepřového masa a prudký nárůst cen."

Katastrální zákon - novela.

Důraz na lepší ochranu osobních dat klade novela katastrálního zákona, kterou na pondělním zasedání schválila vláda. jednalo se o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.

Běžných výpisů z katastru nemovitostí s údaji v rozsahu jednotlivých nemovitostí se navrhované změny netýkají. Informace o vlastnictví konkrétní osoby v rámci celé ČR, kopii kupní smlouvy nebo rozsudku bude podle novely moci získat jedině žadatel, který se identifikuje a uvede účel, pro který tyto výstupy potřebuje. Případné zneužití těchto výstupů pak bude řešit Úřad pro ochranu osobních údajů.

Informace z katastru nemovitostí poskytují katastrální úřady. Ročně vyřídí přibližně 1,7 mil. požadavků nejen v listinné podobě, ale také dálkovým přístupem ve formě úředních elektronických výstupů označených tzv. elektronickou značkou, která je ekvivalentem zaručeného elektronického podpisu. Elektronickou cestou bylo v roce 2007 uspokojeno téměř 1,5 mil. požadavků. K dalšímu rozšíření využití elektronické formy dochází v rámci projektu CzechPoint.

Nebude možné nahlížet přímo do sbírky listin, poskytovány budou pouze kopie listin na základě písemné žádosti. Bude tak plná kontrola nejen nad tím, kdo získává jaké údaje o přehledu vlastnictví z území České republiky, ale i ze sbírky listin.

Do návrhu novely o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem byla zařazena i novela zákona o správních poplatcích o opatřeních k urychlení digitalizace katastrálních map.

Nově navržený správní poplatek za vklad práva do katastru nemovitostí vychází ze základního principu násobení současného správního poplatku 500 korun počtem zapisovaných nemovitostí a práv. (Mze)

Zjednodušení obchodu v EU.

Evropský parlament schválil na plenárním zasedání 21. února 2008 návrh nařízení o vzájemném uznávání v oblasti volného pohybu zboží na vnitřním trhu (přesně nařízení, kterým se stanoví postupy týkající se uplatňování určitých vnitrostátních technických pravidel u výrobků zákonně uváděných na trh v jiném členském státě a kterým se zrušuje rozhodnutí 3052/95/ES).

Souhlas Evropského parlamentu musí ještě potvrdit Rada EU, patrně na květnovém zasedání. Přijetí návrhu zlepší postavení podnikatelů ve vztahu ke kontrolním úřadům při obchodování se zbožím na vnitřním trhu EU.

Návrh byl Evropskou komisí zveřejněn v únoru loňského roku a jeho cílem je zlepšit praktické uplatňování principu vzájemného uznávání v oblasti neharmonizovaných výrobků. Na základě tohoto principu mají výrobky vyrobené nebo uvedené na trh v jednom členském státě zajištěn volný pohyb v rámci celé Evropské unie.

Návrh nařízení stanoví pravidla pro postup národních orgánů v případě, že hodlají omezit volný pohyb konkrétního výrobku, tj. aplikovat národní technický předpis namísto principu vzájemného uznávání, a zároveň zaručuje podnikatelům možnost uplatnit proti tomuto postupu připomínky ještě předtím, než je vydáno konečné rozhodnutí. Konečně pak návrh předpokládá vytvoření kontaktních míst v každém členském státě. Ta budou podnikatelům poskytovat informace ohledně přístupu na trh a informovat o administrativních procedurách v oblasti volného pohybu zboží.

Návrh nařízení byl na pracovní úrovni členskými státy projednáván během německého, portugalského a slovinského předsednictví a od počátku byl většinou členských států podporován. Během slovinského předsednictví se podařilo text dokončit a domluvit kompromisní znění návrhu, se kterým souhlasily jak členské státy, tak Evropská komise a Evropský parlament. Tento text byl také Evropským parlamentem schválen. (MZe)

Česká společnost v 19. století (vystěhovalectví).

Agrární krize, která v padesátých a šedesátých letech 19.století postihla Evropu, byla hlavní příčinou vystěhovalectví do zahraničí. Dalšími příčinami byla industrializace, která způsobovala nezaměstnanost, daňová politika a únik před vojenskou povinností.

Jednotlivci, převážně dobrodružně založení mladí muži, odjížděli hlavně do USA a jižní Ameriky, kde byly nejlepší podmínky k nabytí bohatství; skupiny a celé rodiny se raději stěhovaly do Polska, Ruska, Uher a na Balkán, kde byla k dispozici úrodná a levná půda.

Vystěhovalectví se lišilo podle českých krajů a podle povolání. Nejvíce lidí odcházelo z horských a podhorských oblastí východních a západních Čech.

Podle sociální podstaty nejvíce migrovali dělníci, nádeníci, služky, řemeslníci a tovaryši. V chudších oblastech jižních Čech také mladší sedláci prodávali usedlosti a odjížděli do USA.

Do zahraničí téměř neodcházeli obchodníci a horníci, podle oblastí nejméně odcházeli obyvatelé středních Čech a měst Praha a České Budějovice.

Kde byly kořeny Gottwaldova únorového převratu?

Říká se, že jediný únorový den roku 1948 změnil život několika generací Čechů a Slováků. Byl u počátků komunistické totality a sovětské nadvlády skutečně jen jeden den, jen jeden týden, jen jeden měsíc zvaný Vítězný únor?

Nejstarší kořínky přehnaných sympatií k východním bratrům lze nalézt už v roce 1848 (Slovanská lípa). Později přibývající dělnické bouře a vznik české odbočky rakouské sociální demokracie určitě také přispěly k šíření marxizmu. Všeobecné volební právo, které císař Franz Joseph I. vyhlásil 26.1.1907, umožnilo takovou propagaci nacionalistických a socialistických teorií, že od prvních dnů první světové války bylo zřejmé, že vše spěje k rozpadu rakousko-uherské monarchie.

Svržení ruského cara v únoru 1917 a puč bolševiků v listopadu poznamenaly i české obyvatelstvo. Stržení Mariánského sloupu v Praze v říjnu 1918 nebylo jen tečkou za monarchií, to byla předzvěst nástupu sílející lúzy. Následovala jedna demonstrace za druhou, až v roce 1921 se z bolševického křídla sociální demokracie vyprofilovala komunistická strana.

Komunistická strana Československa by se ve volbách 1925 nikdy nemohla umístit na druhém místě, kdyby marxizmus, proletářskou revoluci a ruské bolševiky neobdivovali a nepropagovali znamenití čeští umělci.

Především jejich zásluhou komunistická strana profitovala. S.K.Neuman, J.Seifert, J.Hora, M.Majerová, V. Vančura, I.Olbracht, V.Nezval, E.F.Burian, J.Fučík - to jsou jen některá jména lidí kulturního světa, kteří ve dvacátých letech stáli u základů KSČ. Většina z nich brzy z bolševického poblouznění procitla - a byla ze strany vyloučena. Podhoubí pro komunizmus však mezi českým obyvatelstvem bylo už vytvořeno.

Nezanedbatelný byl vliv válečných událostí a vliv Stalinův. Sovětský generalissimus se po roce 1945 musel nadouvat pýchou, když viděl, jak Praha mu dobrovolně leží u nohou. Ruština z českých úst zněla nejen ve školách, ale i na ulicích, učebnice ruštiny a rusko-české slovníky patřily k nejlépe prodávaným knihám. Propagace sovětského komunistické systému tímto způsobem jela na plné obrátky.

Velkou roli na cestě komunistů k moci sehrál Edvard Beneš. Nikoliv onoho mrazivého 25. února 1948, kdy už mu nic jiného nezbývalo než ustoupit tlaku ozbrojených proletářů, a Gottwaldovi "schválit všechny návrhy", ale už během války, především v roce 1945.

Zatímco národní socialisté po válce vyháněli a vraždili české Němce, Benešových válečných snů o znárodnění bank a průmyslu a o zákazu nevhodných politických stran, hlavně úspěšné a oblíbené strany agrární, se svým populistickým způsobem ujali komunisté, kteří zabavený majetek rozdávali "pracujícímu lidu." Jak se později ukázalo, bylo to jen dočasně, ale vynášelo to komunistům volební hlasy a masu nových členů. Ve volbách v roce 1946 už získali 40 procent hlasů.

Že po válce se komunisté za pomoci sovětských poradců zmocnili bezpečnosti a vyzbrojili dělnickou třídu, byl jen důsledek silné celospolečenské orientace na marxizmus a Moskvu. Gottwaldův převrat v roce 1948 byl jen zákonitým vyvrcholením tohoto trendu.

Prudké oteplování Sibiře.

Poprvé za stovky tisíc let se rozehřívá arktická Sibiř . Podle mnoha vědců je to proces, který pravděpodobně uvolní miliardy tun uhlíku, který se rychle změní ve skleníkové plyny.

Sibiřská rašeliniště se rozprostírají na ploše přes milion kilometrů čtverečních. V nich jsou uloženy stovky miliard tun skleníkových plynů. Během tání se tyto plyny uvolňují do atmosféry.

Největší obavy vzbuzuje sibiřský metan, jehož množství se odhaduje na 70 miliard tun. Metan je pro klima Země velmi nebezpečný plyn, protože je to dvacetinásobně účinnější skleníkový plyn než oxid uhličitý. Už v současnosti se v rozmrzajících sibiřských rašeliništích objevily oblasti, ve kterých dochází k uvolňování metanu i v zimním období.

Na Sibiři za posledních 40 let vzrostla teplota o tři až čtyři stupně Celsia. Charakter krajiny se od té doby prudce mění. Místo zmrzlé rašeliny se na některých místech objevuje bahno a mělká jezera, která následně vysychají.

Tání sibiřských rašelinišť přivádí do nezáviděníhodné situace ruskou vědu, která doposud se staví ke globálnímu oteplování hodně zdrženlivě. Někteří ruští vědci naopak předvídají silné ochlazování.


Informace z Východu je vždy nutno brát rezervovaně, je však nutno brát v úvahu, že ruská věda nemá na nezávislý seriozní výzkum finance a je nucena respektovat politické a hospodářské zájmy.

Podle Sergeje Zimova z Dálněvýchodní akademie věd ruským vědcům ujel vlak, jsou odříznuti od zbytku světa. "Globální oteplování je skutečností, nelze před ním strkat hlavu do písku."(Reuters)

Česká společnost v 19. století (agroproletariát).

Mimo lidí, jimž zemědělství poskytovalo základ obživy, žili na vesnicích lidé, pro které bylo zemědělství doplňkovou činností (výroba potravin), a také lidé, kteří se zemědělstvím nezabývali, pouze tam bydleli.

4. Zemědělský poloproletariát.
Síla této skupiny venkovského obyvatelstva, které obdělávalo maximálně 2 ha vlastní nebo pronajaté půdy, se lišila podle regionů.

Nejsilnější byla ve vesnicích, které byly v blízkosti měst a u železničních tratí. Tito lidé bydleli ve vlastních domech a živili se buď řemesly (kováři, koláři, krejčí, ševci atd.), námezdní prací u sedláků nebo měli trvalé či dočasné zaměstnání v průmyslu, stavebnictví, dopravě apod. a zemědělskou výrobou se zabývali jen jako doplňkovou činností, která jim v době hospodářských krizí a válek zajišťovala nejnutnější životní potřeby.

5. Zemědělský proletariát.
Byli to zemědělští dělníci, kteří žili v pronajatých nebo deputátních bytech a byli buď v pracovním poměru celoročním (čeledíni, děvečky) nebo v sezónním (pastýři, ženci, mlatci aj.). Mimo zemědělskou sezónu se sezónní dělníci živili příležitostnými pracemi v průmyslu, stavebnictví a lesnictví.

Do této skupiny je možné zařadit i podruhy, kteří bydleli u sedláků. Podruzi měli zdarma ubytování, stravu a kousek půdy na pěstování zeleniny. Za to sedlákům bezplatně vypomáhali v sezónních pracích.

6. Venkovští živnostníci a venkovská inteligence
Mimo zemědělského obyvatelstva, venkovských řemeslníků a venkovského proletariátu žili na venkově lidé, kteří sice dosahovali daleko vyšší životní úrovně, než bylo na venkově běžné, ale protože zpravidla neobdělávali půdu, neměli hospodářská zvířata a budovy a nevyráběli pro sebe základní životní potřeby, byli jakoby nemajetní,méněcenní, nebyli považováni za lidi důležité pro chod vesnice.

Venkovská komunita je kvůli jejich odlišnému způsobu života, práce a zájmům, vyplývajících z vyššího vzdělání, i určité nepřizpůsobivosti, přijímala mezi sebe jen výjimečně. Jednalo se buď o řemeslníky a obchodníky (hlavně židé) nebo o úředníky-vesnickou inteligenci (faráři, učitelé, revírníci, poštmistři, vysloužilí důstojníci aj.).

Podle statistiky Království českého z roku 1913 bylo následující složení venkovského obyvatelstva:

• 28 % venkovský proletariát
  
• 31 % poloproletariát
  
• 18 % malorolnictvo
  
• 18 % střední rolnictvo
  
• 4 % statkáři a velkostatkáři
  
• 2 % úřednictvo

STOP plavbě po Teplé Vltavě!

Tradičním startovním místem při splouvání horního toku Vltavy se už dávno stalo místo zvané Soumarský most u Lenory. Most dostal název podle nedalekého brodu, jímž soumaři na Zlaté stezce Vltavu překonávali.

Na splouvání řeky od Lenory se v budoucnu zřejmě bude jen vzpomínat, neboť trvalý rozvoj turistického ruchu a velké množství lodí na Vltavě má za následek vymírání vzácné perlorodky říční, jejíž populace se na Šumavě, prakticky poslední oblasti v ČR, vyskytuje.

Perlorodka říční (Margarita margaritifera) je mlž se silnými těžkými lasturami o velikosti 80 až 120 milimetrů. Následkem dráždění cizími tělísky se v plášti vytvářejí perly. Množí se larvami a v příznivých podmínkách se obyčejně dožívá věku až 60 let (někdy se udává více než 100 let). Je velmi citlivá na znečištěnou vodu a na výběr vodních rostlin, jimiž se dorůstající jedinci živí. Mimo horního toku Vltavy se perlorodka vyskytuje na horním toku řeky Malše a občas se objeví na Blanici. Bývala hojná i na Otavě a na některých tocích Českomoravské vysočiny.

Ubytkem perlorodky říční na Vltavě se zabýval Institut aplikované ekologie, z něhož vzešel návrh: "Je nutné učinit opatření a zachránit jedinečnou, evropsky významnou, populaci perlorodky a vodních rostlin. Živelné vodáctví je jedním z faktorů, které negativně ovlivňují populaci perlorodky a zdroj potravy pro její nedospělé jedince, kterými jsou vodní rosliny."

O situaci jednají správy NP Šumava a CHKO Šumava se zástupci šumavských obcí, podnikatelů a nevládních organizací vodáků. Výsledkem jednání by měl být nový návštěvní řád pro tuto část Šumavy, který by zcela zakazoval plavbu (asi 20 km) lodí mezi Lenorou (755 m) a Novou Pecí (730 m).

Omezení přílivu turistů se příliš nelíbí zástupcům obcí a především podnikatelům (půjčovny lodí a provozovatelé kempů a občerstvovacích zařízení). Jejich snahou je dosáhnout kompromisu: zakázat jen plavbu velkých lodí - raftů, pramic a nafukovacích člunů. Odborníci to považují za nedostatečné, v budoucnu údajně bude muset dojít k úplnému zákazu plavby lodí.(Katarina Fischerová, 18.2.2008)

Zelenka, Škrlová a soudní lékaři.

"Heparinový vrah" byl odsouzen k doživotí, oznámily sdělovací prostředky. Odsouzení Škrlové zatím není v dohledu, ale v obou případech se soudci odvolávají na subjektivní svědectví psychologů.

Jedná se o dva současné ostře sledované soudní procesy. Bude spravedlnosti učiněno zadost, nezůstanou po výrocích soudů rozpačité pocity? Není to od soudců alibizmus, že se skrývají za posudky odborníků, že utíkají před vlastní zodpovědností?

...Zklamaní lékaři dali mu dobroznání, že je "simulant mdlého rozumu", a poněvadž ho propouštěli před obědem, došlo k malému výstupu.
Švejk prohlásil, že když někoho vyhazují z blázince, že ho nesmějí vyhodit bez oběda. (Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka)

Zelenku nevyhodili před, ani po obědě, kdo však může zaručit, že se odborníci i soudci nemýlili? Je to, z čeho je Zelenka obviněn, normální chování? Je také normální přiznat se k něčemu, co nelze dokázat? Nebyl by na místě jiný způsob jeho izolování ?

Zločin býval vždy předmětem zájmu veřejnosti, od dob Kainových. Starověk včetně doposud glorifikovaného římského práva se zločinem prakticky nezabýval. Nebyly ani vymezeny trestné činy, ani nebyly trestní zákony. Středověk měl sice řadu zákonů, vycházejících z práva církevního, ale soudní proces a trest byly zcela v rukou soudců, kteří měli moc trestat jakýkoli čin, který se jim jevil jako odsouzeníhodný. Zákon neposkytoval obviněným žádné právní ochrany.

O objektivitě soudců si nelze dělat iluze ani v současnosti, natož ve středověku, kdy byli často pod vlivem vlastních emocí, vášní, hněvu a pomstychtivosti, a také pod vlivy vnějšími, politickými, hospodářskými a jinými. Na soudci zcela záleželo, rozsudek mohl vynést podle toho, jaký dojem obžalovaný na něj udělal. Jen na momentální náladě soudce záleželo, jestli bude vynesen rozsudek, jestli bude rozsudek mírný nebo krutý. Nezanedbatelný byl také způsob vyšetřování, což nebylo nic jiného než tělesné mučení. Doba vyšetřovací vazby nebyla stanovena, mohla být tedy nekonečná.

Mučírny už byly odstraněny, vězeňství dostalo lidštější tvář, byla sepsána spousta zákonů, avšak otázky viny a trestu jsou stále v rukou lidí. Jedna skupina lidí žádá trest bez ohledu na příčinu trestného činu, druhá žádá výchovu, operujíc dědičnými vlastnostmi, za které člověk nemůže, nebo vlivy prostředí, které obžalovaného na dráhu zločinu připravily.

Trest smrti byl naštěstí zrušen, justiční omyl lze v případě objevení nových protichůdných důkazů (např. nalezení skutečného pachatele) alespoň částečně napravit.

"Soudní lékaři jsou mrchy," ozval se malý skrčený člověk, "nedávno nějakou náhodou vykopali na mý louce kostru a soudní lékaři řekli, že ta kostra byla zavražděna nějakým tupým předmětem do hlavy před 40 léty. Mně je 38 let a jsem zavřenej...(Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka)

Česká společnost v 19.století (selský stav).

Po roce 1850 se na venkově vyprofilovaly tyto sociální vrstvy:

1. Velkostatkáři a statkáři.
Byla to skupina rolníků, kteří zemědělskou produkci především prodávali.

Statkáři (40 tisíc závodů) měli výměru 20 až 100 ha a tvořili střední venkovskou buržoazii.

Velkostatkáři (8 tisíc) měli nad 100 ha půdy, byli venkovskou velkoburžoasií, mimo zemědělské výroby měli kontakty na průmysl, obchod a finanční kapitál.

2. Střední rolníci.
Do této skupiny patřili tradiční sedláci (sedlák od slova osedlý-usedlík), kteří hospodařili na půdě o rozloze 10 až 20 ha. Byla to skupina 100 tisíc soběstačných zemědělských závodů, které přebytek produkce dávaly na trh.

Sedláci podle potřeby zaměstnávali námezdní pracovní síly. Tato skupina zemědělců byla sice společensky nejsvobodnější, ale protože se téměř výhradně zabývala jen zemědělskými pracemi, byla hospodářsky nejvíce závislá na výkyvech trhu potravin a na přírodních a klimatických podmínkách.
Střední rolníci jako základ venkovské maloburžoasie většinou stagnovali, byli pověstní opatrností a rozvahou. Nutily je k tomu zkušenosti. Následkem neuvážených investic nebo opovrhování osvědčenými způsoby hospodaření obyčejně býval tragický pád do nejnižší kategorie malorolníků nebo přímo mezi proletariát.
V českém intelektuálském světě střední rolník naplňoval představu o zdravém a spokojeném venkově.

3. Malorolníci.
Byla to sice nejnižší skupina venkovské maloburžoazie, ale byla daleko početnější (500 tisíc) než předcházející skupiny. Malorolníci obdělávali 2 až 10 ha půdy. Vyráběli pro vlastní potřebu, prodávali jen velmi malou část produkce. Téměř nezbytným doplňkem jejich obživy byla vedlejší činnost (řemesla, krámky, hostince) nebo námezdní práce.

Před 59 lety schválen zákon o JZD.

§1 - V zájmu zajištění blahodárného rozvoje zemědělského družstevnictví a odstranění dosavadní roztříštěnosti družstevní činnosti v zemědělství jako dědictví minulosti budou zakládána na základě dobrovolnosti jednotná zemědělská družstva, která mají sjednotit dosavadní různá zemědělská družstva a přinést významný prospěch pracujícím zemědělcům."

Těmuto slovy začínal první paragraf zákona o zemědělském družstevnictví, jenž byl přijat 23.února 1949. Byl to právní podklad pro násilnou likvidaci soukromého vlastnictví a zbavení venkovského obyvatelstva tradiční svobody v práci i životě; takový zásah do vesnických vztahů nemá v historii českých zemích obdoby.

V roce 1949 bylo v českém zemědělství více než tři čtvrtě milionu zermědělských podniků, jejichž průměrná výměra byla necelých 5 ha. V roce 1959, po dovršení kolektivizace, zůstalo jen bezvýznamné množství malých zemědělských podniků, ostatní zemědělci, včetně majetku, byli víceméně násilně nahnáni do jednotných zemědělských družstev, jichž bylo okolo osmi tisíc, o průměrné velikosti 350 ha.

Záko o JZD byl výsměchem i komunistické ústavě z 9. května 1948, která ve svém XII. článku hovořila o ochraně drobného a středního podnikání.

Více...

Čtyři mrtví při demonstraci rolníků.

Při protestní akci peruánských rolníků byli zabiti čtyři lidé a na sto třicet zatčeno.

Jeden demonstrant byl při blokádě silnice sražen bezohledným řidičem, další tři spadli do propastí, když prchali před policíí. Ostatní protestující byli rozehnáni slzným plynem.

Protesty začaly 18. února 2008, rolníci žádali snížení cen hnojiv a zákon o hospodaření s vodou jako opatření ke zmírnění následků nové dohody o volném trhu s USA .

Vláda prezidenta Alan Garcia tvrdí, že protestní stávky se zúčastnilo jen menší množství rolníků. Ministr zemědělství Ismael Benavides řekl, že násilné akce vyvolali lidé, kteří s problémy rolníků nemají nic společného. Domnívá se, že někdo organizátory kraválu zaplatil.

Česká společnost v 19. století (robota).

Největší část českého obyvatelstva v polovině 19. století tvořilo obyvatelstvo venkovské, na venkově žilo asi 75 % obyvatel.

Od poloviny 18. století nastal prudký rozvoj techniky, který si stále silněji vynucoval změny ekonomické i společenské. Stranou nezůstal ani venkov.

Potřeby společnosti byly příčinou přechodu zemědělství na intenzivní formu hospodaření. Přišla hromadná likvidace pastvin, luk, rybníků i lesů, zemědělství se soustředilo na ornou půdu a na pěstování obilnin, které byly dobře prodejné.

Přestože bylo v roce 1781 zrušeno nevolnictví vesnického obyvatelstva a vyvazovací zákon v roce 1798 ztlumil sociální napětí, poddanství nedovolovalo rychlejší společenské a ekonomické změny a modernizaci venkova. Poddaným sedlákům však tento stav bezstarostnosti vyhovoval, zrušení poddanského systému si kupodivu vynutila šlechta, jíž v soutěži s bohatnoucím měšťanstvem chyběl volný podnikatelský kapitál.

Patent o zrušení roboty byl pro české země vydán 4.března 1849. Na jeho základě se rolník, který byl doposud uživatelem půdy, stal jejím vlastníkem. Nárok na půdu mělo devět set tisíc poddaných.

Majetková újma, jež zrušením urbariálních povinnosti poddaných vznikla vrchnosti, byla částečně uhrazena. Jedna třetina z ceny vydané půdy byla vyrovnána formou slevy na daních, druhá byla čtyřicet let splácena ze zemského rozpočtu - vyvazovacích fondů, poslední třetinu spláceli dvacet let noví vlastníci.

Rok 2008 je mezinárodním rokem brambor.

Zvýšit povědomí o významu brambor jako základní potraviny v rozvojových zemích a současně propagovat tradiční české zemědělské odvětví chce ministerstvo zemědělství. Připojilo se k akci Organizace spojených národů, která vyhlásila rok 2008 Mezinárodním rokem brambor. Tato plodina slouží po celém světě k zajištění potravinové bezpečnosti a snižování chudoby.

Organizace spojených národů (OSN) vyhlásila tuto propagační akci především na základě požadavku římské Organizace pro zemědělství a výživu (FAO). Mezinárodní rok brambor má zdůraznit využití brambor pro výživu obyvatel v tzv. zemích třetího světa. V posledních 40 letech se v těchto oblastech konzumace brambor zdvojnásobila na rozdíl od Evropy, kde naopak spotřeba poklesla. I přesto se na evropském kontinentě spotřebuje čtyřikrát více brambor než v rozvojových zemích.

Brambory neobsahují téměř žádný tuk a vzhledem k obsahu vitamínů, minerálů a dobré stravitelnosti jsou tak důležité pro lidské zdraví. Jsou ideální dietetickou složkou jídelníčku.

MZe pěstování brambor finančně podporuje. Pěstitelé jsou od roku 2004 příjemci jednotné platby na ha zemědělské půdy (SAPS) a od roku 2008 i TOP UP k SAPS. Dále na základě zákona o zemědělství poskytuje ministerstvo zemědělství formou podpůrných programů pěstitelům a šlechtitelům brambor finanční prostředky.

Všechny finanční podpory mohou být poskytovány pouze v souladu se Společnou zemědělskou politikou EU. Evropská komise z tohoto program vyloučila sadbu brambor určených k výrobě škrobu. Brambory k výrobě bramborového škrobu jsou totiž podporovány v rámci Společné organizace trhu se škrobem.

Sklizňové plochy brambor činily v ČR v roce 2007 podle údajů Českého statistického úřadu přes 40.000 ha. (V roce 1938 se brambory pěstovaly na 540.000 ha.)

Oteplování je dílem bohatých.

Podle studie mapující situaci v Evropě, Spojených státech a bývalém Sovětském svazu je za 80 % všech emisí vyprodukovaných v období od průmyslové revoluce po současnost zodpovědných jen 20 % obyvatel těch nejbohatších států.

Nejbohatší vrstvy obyvatelstva světa tak ohrožují vrstvy chudé - tedy ty, které většinou nemají dostatek prostředků a možností důsledkům klimatických změn čelit či předcházet.

Srovnání uhlíkových stop obyvatel různých částí světa poskytuje zajímavé výsledky. Uhlíková stopa průměrného Američana je 20,4 tun za rok, tedy 2 000krát větší než uhlíková stopa průměrného obyvatele Čadu. Průměrný Brit pak za den vyprodukuje stejné množství oxidu uhličitého jako průměrný Keňan za celý rok.

V příštích letech budou obyvatelé rozvojového světa nuceni čelit celé řadě problémů, jejichž příčinou je právě globální oteplování. Tak například jedna šestina světové populace bude trpět nedostatkem vody zapříčiněným táním horských ledovců. Problémy s obživou v důsledku rozšiřování pouští zasáhnou jednu miliardu nejchudších obyvatel Země.

Počet environmentálních uprchlíků by měl v důsledku eroze, zvyšování hladiny moří a degradace zemědělské půdy dosáhnout v roce 2050 počtu 200 milionů. Následkem zvýšení teplot o dva stupně Celsia bude 60 milionů Afričanů přímo ohroženo malárií.

Do konce století pravděpodobně zemře 182 milionů obyvatel subsaharské Afriky na nemoci přímo zapříčiněné klimatickými změnami. V Asii pak ve stejném časovém horizontu přijde 94 milionů lidí o své domovy v důsledku povodní.(Ekolist)

Česká společnost v 19. století (města).

V polovině 19. století byla největším českým městem Praha (115 000 obyvatel), velkým městem bylo i Brno (45 000 obyvatel), třetím největším městem byla Jihlava (18 000 obyvatel).

Vídeň, hlavní město monarchie, v té době měla už 1 milion obyvatel. Další česká velká města Olomouc, Šternberk, Liberec, Cheb, České Budějovice, Znojmo a Opava měla okolo 13 000 obyvatel. Od 5 000 do 9 500 obyvatel měla Kutná Hora, Jindřichův Hradec, Plzeň, Prostějov, a dalších asi 30 měst. Ostatní města byla menší. Celkem v českých zemích bylo 551 měst.

Se zvyšováním těžby uhlí a s rozvojem průmyslu začal po roce 1848 prudký růst měst v severočeském pohraničí, kam převážně přicházeli dělníci a řemeslníci hovořící německým jazykem. Kolem roku 1870 už 15.000 obyvatel měla také města Varnsdorf, Rumburk, Podmokly, Teplice, Most, Karlovy Vary a Aš. Ve vnitru Čech jim v rozvoji stačilo Kladno, Plzeň, Příbram, Hradec Králové, Trutnov a Pardubice, na Moravě Prostějov a Nový Jičín.

Městské obyvatelstvo si vytvořilo své zvyky, nepsaná pravidla městského života, která se často značně lišila podle oblastí a podle velikosti a charakteru města. Mezi městským obyvatelstvem se vytvářely kasty, podle majetku a společenského postavení jednotlivých rodin.

Lidé, kteří do měst přicházeli z venkova, přinášeli si venkovské návyky; vybrali si své kostely, krámy a hospody, a jiná místa navštěvovali výjimečně. Každá ulice a každá městská čtvrť žily svým životem.

Snem měšťanstva byl klidný a pohodlný život v blahobytu. Velkým vzorem pro českého měšťáka byla velká, bohatá a noblesní Vídeň, odkud si desetitisíce českých úředníků, řemeslníků a dělníků přinášely společenské, hospodářské a kulturní návyky.

Budou nápoje v PET-lahvích dražší o zálohu?

Před nedávnem přišlo ministerstvo životního prostředí s návrhem na zálohování nápojových plastových obalů, záloha by měla být 5 korun.

Zálohování plastů není to žádná světová novinka, v řadě zemí už je s různými výsledky praktikována. Ve Švédsku se zpět vrací 86 % plechovek i PET lahví, v Norsku 93 % plechovek a 80 % PET lahví, v Německu 95 % plechovek i PET lahví.

Plastové lahve do přírody nepatří, jsou ostudnou vizitkou země. Z rychle jedoucího vozu nejsou kolem silnic vidět, ale je jich nepředstavitelné množství. Jako cyklista mám velkou možnost sledovat okolí silnic, odhaduji, že na každých deset metrů je jedna odhozená plastová lahev nebo roztrhaná igelitová taška - někdy naplněná dalšími odpadky. Podobné je to i kolem železničních tratí, kolem cyklotras, kolem pěších turistických tras i vodních toků.

Musím konstatovat, že odhazování plastových lahví je jeden z českých způsobů turistiky, zvláště té letní. V loňském roce jsem na kole projel na území Rakouska několik set kilometrů, a přestože jsem se snažil ostřížím zrakem odpadky hledat, podařilo se mi za celou dobu zahlédnout jen jednu plastovou lahev. Nemyslím, že by odpadky stačili uklidit, i když to tam zřejmě patří k povinnostem cestářů, ale zřejmě tam zabrala osvěta, ohleduplnost k přírodě.

Německo, Rakousko či Nizozemí dlouhodobě recyklují mezi 55 až 60 % svého komunálního odpadu. Plán odpadového hospodářství ČR určil cíl alespoň 50 % od roku 2010. V České republice se dnes recykluje zhruba polovina z 60 000 tun prodaných PET lahví. Toto číslo představuje necelých 5 promile komunálního odpadu nebo také jen 4 % současného tříděného sběru v obcích.

Proto chce MŽP podíl nevyužitého odpadu zásadně snížit. Dobrovolné třídění funguje jen do určité míry. Ekonomická motivace prý umožňuje dosáhnout nesrovnatelně lepších výsledků. Zavedení například švédského modelu by zvedlo v ČR počet vybraných PETek o dalších 20 000 tun.

Zálohování plastových PET obalů na nápoje zvýší množství odpadů, které se dostanou k recyklaci. Zavedení záloh naopak odradí řadu lidí od toho, aby nosili své plastové odpady do separovaného sběru? Co tedy přinese případné zálohování nápojových obalů životnímu prostředí v České republice?

Námitek proti zálohování PET-lahví je celá řada. Odpůrci zálohování operují odhady, že se nijak významně nezvýší recyklaci komunálního odpadu. Stejného efektu, jakého je možné dosáhnout zálohováním, je prý možné dosáhnout i stávajícím tříděným sběrem. Stačilo by, aby o 4 % obyvatel více začalo třídit odpad a efekt na využití komunálního odpadu bude stejný jako výsledek zálohování.

Zálohy na lahve by pravděpodobně výrazným způsobem snížily množství odpadů a obalů, které veřejnost třídí. Navíc v případě zavedení záloh by asi došlo k výraznému narušení velmi dobře a dlouhodobě budovaného systému.

Negativně zálohování by dopadlo na obchody na vesnicích a malých městech, kde majitelé nemají prostředky na zakoupení automatů na třídění a počítání lahví. Neřešitelným problémem by bylo i ruční třídění, neboť použité lahve se nesmějí dostat do styku s prodávanými potravinami.(Robert Fischer, 18.2.2008)

Česká společnost v 19.století (měšťanstvo).

S rozvojem techniky v 19. století se společenskou vrstvou mnohem početnější a vlivnější než šlechta rychle stávalo měšťanstvo, které v době zvýšeného odbytu zbraní, šatstva a potravin měnilo řemeslnické dílničky a krámky na manufaktury a velkoobchodní firmy.

Měšťanem byl ten, kdo vlastnil ve městě dům a pozemek. K městské honoraci se brzy připojili úředníci, důstojníci a inteligence (lékaři, advokáti, učitelé aj.). Nižší skupinou měšťanstva byli drobní řemeslníci.

Měšťanstvo nebylo tak jako šlechta vázáno povinnostmi vůči státu, obcím, církvi a poddaným rolníkům ani tradicemi a etiketou, proto bez zábran mohlo do společnosti vnášet morálkou nespoutaný pragmatizmus, rychle získávat majetek a postupně pronikat do vysoké politiky.

V polovině 19. století bylo v Království českém asi 350.000 malých městských živností, které společně s městkou inteligencí tvořily základ městské maloburžoasie. V té době bylo v zemi i 1.500 větších podniků, avšak podle majetku a společenského postavení se česká městská buržoasie zdaleka nemohla rovnat buržoasii západoevropské.

Poslední skupinou městského obyvatelstva bylo dělnictvo, služebnictvo a žebráci. Příslušníky této skupiny byli také tovaryši a nádeníci. Tito lidé nevlastnili domy a větší majetek, bydleli v bytech nejnižší kategorie nebo přespávali na pracovišti (služky) či na periferii měst. Pracovali za mzdu, často jen za stravu a ubytování. Když jim zdraví pracovat nedovolovalo, nebo pracovat nechtěli, živili se žebrotou.

Česká společnost v 19.století (šlechta).

Ještě v 19.století nejvyšší společenskou vrstvou byla šlechta. Národnostně se neprezentovala jako česká, moravská, slezská nebo německá, ale jako šlechta zemská.

Do roku 1848 byla šlechta nositelkou politických práv a vykonavatelkou vrchnostenské správy na svých panstvích. Zemská šlechta určovala činnost zemského sněmu českého i zemského sněmu moravskoslezského a obsazovala nejdůležitější úřady a velitelská místa v armádě, čímž nesla rozhodující zodpovědnost za stav, prosperitu a ochranu Království českého.

Česká zemská šlechta nebyla sice příliš početná, ale hospodářsky a politicky byla velmi vlivná, takže si vždy mohla dovolit obhajovat práva českých zemí a důrazně zasahovat do vídeňského panovnického centralizmu. Svůj patriotizmus dávala najevo zakládáním vlasteneckých spolků, zřizováním dobročinných sociálních a vzdělávacích zařízení.

Uvnitř šlechty existovaly značné společenské a majetkové rozdíly. Podle tradice šlechtici užívali tituly udělené jejich rodům panovníkem. Nejčastěji byly používány západoevropské šlechtické tituly kníže, hrabě, svobodný pán a rytíř.

Ovšem podle politického postavení se šlechta dělila na šlechtu dvorskou (Metternichové, Kounicové, Kolovratové, Stadionové a Schwarzenbergové), která zastávala nejvyšší státní funkce u vídeňského dvora, a šlechtu stavovskou (Chotkové, Thunové, Lobkovicové, Clam-Martincové, Nosticové, Černínové aj.), která neměla k císařskému dvoru přístup a tak obsazovala pouze úřady zemské.

Nejnižší šlechtickou skupinu tvořila nová šlechta, která se vyprofilovala z řad měšťanských podnikatelů (Ringhofferové, Lannové aj.) nebo z vojáků a inteligence (např. Gerstner, Rieger,).

Základ šlechtického stavu tvořil majetek, především půda. Šlechtické velkostatky nejen obhospodařovaly polovinu české zemědělské půdy, ale stály také u základů českého průmyslu, neboť budovaly pivovary, lihovary, železárny, cukrovary apod.

Šlechtici hodně cestovali a v zahraničí poznávali nejmodernější způsoby hospodaření. Proto české podniky byly řízeny nejschopnějšími odborníky, které si šlechtici buď zvali ze zahraničí nebo si je vychovávali, když nadaným dětem svých zaměstnanců poskytovali vzdělání a praxi v nejlepších zahraničních institucích.

Novodobá česká politika se narodila u kůlu v plotě.

O tom, že český parlament je nejsledovanější a nejveselší české divadlo, většina lidí žijících v této maličké středoevropské zemi nepochybuje. Možná, že se takové nenajde v celé Evropě, jestli ne na celém světě.


Kde jinde si začnou nejvyšší představitelé státu nadávat, slušně i sprostě, pomlouvat se, vyhrožovat, posílat si náboje a střelný prach, aby nakonec jako nejlepší kamarádi si společně odhlasovali zvýšení platu a šli na pivo? Takovou solidaritu nemohou pokazit ani nemoci, které přijdou právě v době kdy se má lámat chleba. Přitom by stačilo vrátit se k osvěčeným praktikám dr.Grünsteina, ke klystýru a aspyrinu. Preventivně, samozřejmě.

"Celý svět je divadlo a všichni lidi jsou herci," kdysi za kanálem, jenž dělí Evropu od Británie, napsal geniální dramatik, mimo řady nesmrtelných divadelních her. Češi však berou divadlo, drama i komedii, a celkově humor, trochu jinak než ostatní svět. Z okolních zemí snad nám nejvíce rozumí Rakušané, Slováci a Bavoráci, méně ostatní Němci a Poláci. Jaký mají smysl pro český humor Rusové, Ukrajinci a další národy na východ od Užhorodu jsme se mohli přesvědčit z pobytu armád v roce 1945 a po roce 1968. Pro ně by i Švejk měl kvůli zesměšňování císaře pána, úředníků a všech nadřízených důstojníků a poddůstojníků být zastřelen, pověšen a upálen.

S Husákem moc legrace nebylo, ale zato jeho nástupce v čele vládnoucí strany Milouše Jakeše je možné označit za zakladatele novodobých českých politických komedií. Dnes se jeho projevy zdají nudné, byly překonány, ale ve své době se jimi česká veřejnost bavila nádherně. Ani s jeho pomocníky Štěpánem, Fojtíkem atd. nebyla vždy jen nuda. Čím vzteklejší a hloupější politik, tím je s ním větší sranda.

Po listopadu české obyvatelstvo bez dramatické politické zábavy být nemohlo, v čele státu byl dokonce dramatik. Proto volilo stranu erotickou i stranu přátel piva, do sněmovny se dostal dokonce komunistický cenzor Sládek se svou komediantskou společností. Čop, Sládek, Procházka, Pinta, Kristová, Bureš a Bobošíková měli jako prezidentští kandidáti však jen jepičí život. Odhalení falešných doktorů, včetně ministra Kalvody, a tajemní sponzoři jen podpořili tragikomické směry, kterými se česká politika vydala. Včerejší volba českého prezidenta to jen potvrdila.

Došlo od roku 1980 k snížení životní úrovně?

Při prorážení otvoru do zdi v jisté obecní budově zařinčelo sklo a v otvoru se mimo střepů objevil list se zápisem z roku 1980, z doby, kdy byla budova adaptována. Mimo vyjmenování představitelů státu a obce tam byl také seznam s cenami některého vybraného zboží.

Při pokusu o porovnání cen z roku 1980 s cenami z roku 2007 (zpráva ČSU) nezbývá než nad chválou současnosti od Václava Klause (novoroční projev) jen zakroutit hlavou.

Objektivně porovnat ceny těchto dvou období samozřejmě nelze, v roce 1980 byly ceny jednotné, stanovené Federálním cenovým úřadem, nyní je zásluhou volnosti trhu v cenách velký rozptyl a je nutno vycházet z nepřesného průměru.

Už při pohledu na změnu cen zboží a příjmů obyvatelstva (vyjma bankovního sektoru), ke kterým během sedmadvaceti let došlo, se prakticky nejeví rozdíl mezi příjmy a výdaji. Index zvýšení ceny zboží je v průměru 711, zvýšení příjmů 720.

Je však nutno brát v úvahu, že 75 procent zaměstnanců a důchodců v roce 2007 příjmy v tabulce uvedené nemělo.


V neprospěch současnosti se hodnocení výrazně změní, vstoupí-li do hry banky, s lichvářskými poplatky a bezvýznamnými úroky pro drobné klienty, a poplatky do zdravotnictví a školství.

Trvale ubývá včelařů.

ČSV sdružuje zhruba 97 procent českých včelařů. V ČR chovatelů včel každoročně ubývá, loni jich bylo necelých 47.000, o 700 méně než v předešlém roce.

Domácí produkce medu loni klesla meziročně o 600 tun na 8467 tun, přesto je druhou nejvyšší od vzniku ČR. Roční výnos v ČR se v průměru pohybuje kolem 7000 tun. Rok 2007 nebyl pro včelaře špatný, nevyrovnal se však příznivému a teplému předchozímu roku.

Včelaři loni zazimovali zhruba 520.000 včelstev, o 5000 méně než v předchozím roce. Výhled do letošního roku pro včelaře tak optimistický není. V důsledku špatného počasí ubude asi polovina včelstev, v některých oblastech budou ztráty i stoprocentní. Nejhůře na tom podle něho budou některé oblasti Středočeského kraje - Příbramsko, Benešovsko a Berounsko. Očekávaný pokles počtu včelstev se odrazí v letošní výrobě medu, která pravděpodobně klesne.

Spotřeba medu se v ČR podle svazu včelařů pohybuje kolem 0,7 kilogramu na osobu ročně a podle údajů ČSV každoročně mírně stoupá spolu se stoupající kupní silou obyvatelstva. Například ve Švýcarsku je to 1,4 kilogramu.(agris)

Hitlerův pes byl z Československa.

Z období třetí říše se zachovaly záznamy o tom, že nejmilovanějším tvorem německého nacistického diktátora Adolfa Hitlera byl jeho pes Bondi. Méně známo je, že tento pes pocházel ze Slezska, z chovu Františka Czerného v Kravařích.

Eva Braunová, Adolf Hitler a Bondi.

František Czerny provozoval chovatelskou stanici německých ovčáků od dvacátých let 20. století asi do roku 1970. Je známo, že hodně psů prodával do Německa. Psa z Czerného kravařské stanice měl nejen nacistický vůdce, ale i český prezident Edvard Beneš. Tvrdí to jistý muž, jenž pobývá v psychiatrické léčebně, který říká, že je Czerného syn.

Stlačený vzduch trhal střeva.

V českobudějovické nemocnici bojuje o život učeň Středního odborného učiliště v Třeboni. Klukovská hra skončila tragédií, když jeden druhému fouknul vzduch z dílenského vzduchojemu do konečníku.

Vzduch a plyny ve střevech nejsou u lidí příjemnou záležitostí ani v malém množství, i když zvuky uvolnění někdy jsou předmětem zábavy. Každý zkušený zemědělec a chovatel ví, jak vypadá nafouknutí střev u zvířat. Je to bolestivá a nebezpečná záležitost. S králíkem sedícím v koutě s naježenými chlupy se setká každý králíkář.U přežvýkavců dochází k hromadění plynů v bachoru, které se v nejtěžších případech musí řešit propíchnutím bachoru. Hojné bývaly koliky u koňů, kteří měli málo pohybu.

Foukání vzduchu do střev je údajně možné, ovšem v přiměřeném množství. Ve Švédsku ještě nedávno vystupoval umělec, který vzduchem vypouštěným přes řitní otvor vyluzoval árii. Na jeho koncerty chodily stovky lidí. Zachovaly se i zprávy z počátku 20.století, že v USA tímto způsobem koncertovala celá kapela.

To, že by jakékoliv nepřirozené využívání tělesných orgánů bylo příliš zdravé, lze těžko potvrdit. Proč to lidé dělají, na to nelze asi jednoznačně odpovědět. Pokud se tím živí cirkusoví umělci, sportovci a různí rekordmani dalo by se to pochopit, ale dělat to jen kvůli předvádění před kamarády je jistým projevem vlastní ubohosti a neúcty k vlastnímu zdraví.

„Zranění učně je velmi těžké. Stlačený vzduch z kompresoru, když se aplikuje do uzavřené tělní dutiny, tak roztrhá střeva a další břišní orgány. Jednak je to zničí, navíc vnitřním krvácením hrozí přenos infekce a život člověka je v ohrožení,“ uvedl ředitel záchranky s tím, že podobný tragický případ za svou praxi nepamatuje.

Pití piva je stará česká tradice.

Statistiky o spotřebě piva umisťují Čechy obyčejně na nejvyšší evropské příčky. Každou statistiku je sice nutno brát s určitou rezervou, v případě piva se zřejmě hodně blíží skutečnosti.

Nápoj vařený ze zrna se snad vařil už v pravěku. Už v pět tisíc let starém sumerském eposu Gilgameš jsou o něm zmínky. Němci tvrdí, že je pivo naučil vařit flanderský král Gambrinus. Češi jako rolníci měli blízko k rostlinným produktům, proto kvůli vaření piva z obilí a chmele nemuseli měnit měnit způsob života. V Čechách jsou záznamy o vaření a pití piva staré téměř tisíc let.

Nejstarší pivovárečné právo u nás měla vyšehradská kapitula. Spotřeba piva v Praze byla tak velká, že místní pivovary nestačily vařit, proto bylo pivo dováženo hlavně z jižních Čech, odkud byla výhodná doprava po Vltavě. Existují o tom účetní záznamy, podle nichž bylo pivo dováženo na vorech společně se sýry a jinými potravinami.

Zřejmě už v tehdejší době bylo nadměrné pití piva příčinou mnoha negativních společenských jevů, proto proti němu silně horlil biskup Vojtěch, který křesťanům zakazoval pivo pít. Přes tento zákaz se v Praze pilo pivo i nadále, o čemž svědčí zápis, že císař Konrád II. (vládl 1024-1039) koupil třicet sudů piva, splavených z jižních Čech.

Prodej alkoholických nápojů byl i ve středověku výnosný pro výrobce, vrchnost a panovníky, proto z popudu českých pánů rytířů, biskupů, opatů a "všeho lidu" se král Václav I. (1230-1253) obrátil na papeže Inocence IV.(1242-1254), který v Čechách zápověď pití piva zrušil.

Vařením piva zřejmě byly České Budějovice proslulé už od založení Přemyslem II. Otakarem (1253-1278). Zdá se neuvěřitelné, že ve středověku pocházelo pocházelo největší množství chmele z jižních Čech. Z chmelnic u Českého Krumlova a u Sušice byl chmel plaven do Prahy. V 15.století byl budějovický pivovar patrně největší v Evropě.

Pití velkého množství piva bylo v Čechách běžné. Na počátku 15.století už bylo Čechách 55 pivovarů a 86 sladoven. Papež Pius II. (Aeneas Silvius) napsal v roce 1464: "Češi vody nepijí, leda v největší nouzi. I děti již v kolébce napájejí pivem, aby jim od mládí kacířské hlavy tvrdly." Pravděpodobně to od papeže nebyl projev zášti, ale popis toho, co kdysi, před zvolením, na své cestě v Čechách viděl.

Postupem času se chmelařské oblasti přesunuly na sever, Žatecký chmel byl pro své mimořádně jemné aroma ve světě vysoce ceněn. Vaření piva se rozšířilo do celých Čech i na Moravu a Slovensko. Nejvíce pivovarů zřejmě bylo v 17. a 18. století, během 19. století se počet začal zmenšovat. Velké množství malých pivovarů, které byly na každém panství a v každém městě, začalo být nahrazováno pivovary velkými a moderními, jejichž pivo se uplatnilo na zahraničních trzích.

České pivo získalo znamenitou pověst, a tak i čeští sládci byly vyhledávanými odborníky v celém světě, především ve východní Evropě a na Balkáně.

V roce 1929 bylo v Československu 457 pivovarů. Nejvíce piva do zahraničí, hlavně do Rakouska a Německa, exportoval pivovar plzeňský, následoval pivovar smíchovský, budějovický, třeboňský, protivínský a žatecký.(Robert Fischer)

Selský kníže.

V jihozápadních Čechách až do druhé světové války převládal mezi lidmi názor. že rod Schwarzenbergů dával naší zemi vždy nejlepší hospodáře, zemědělce a lesníky, a také neohrožené politiky, kteří hájili zájmy země české. Po válce byl majetek Schwarzenberků a ostatních šlechticů zabaven a jejich existence byla odsunuta do historie, do zapomenutého středověku.

V roce 1824 se polnímu zbrojmistrovi Karlu Schwarzenbergovi (Karel II.), místodržiteli v Sedmihradsku, a Josefině, rozené Vratislavové z Mitrovic, narodil syn Karel (Karel III.). Tak jako všechny muže ze schwarzenberského rodu ani jeho neminula vojenská výchova a dobré vzdělání. Po vystudování filosofie a práv na pražské univerzitě vstoupil jako důstojník do rakouské armády. V roce 1856 odešel do civilu a ujal se rodinného majetku v jižních Čechách.

Karel Schwarzenberg, zanícený český vlastenec, zavedl na schwarzenberském velkostatku jako úřední jazyk češtinu, česky se hovořilo i v jeho domácnosti a všech pět jeho dětí bylo vychováno českými učiteli. To v té době bylo neobvyklé, neboť v české politice, na úřadech, ve školách, v obchodě a v městské společnosti byl ještě v polovině 19.století zásadně používán jazyk německý, česky se mluvilo jen v nižších společenských vrstvách a na venkově.

Karel Schwarzenberg byl sice znám jako český vlastenec a zanícený bojovník za práva národa českého, bohužel byl hendikepován smyslem pro čestnost a spravedlnost, a tak se ve vysoké politice neprosadil. Mnohem více se mu dařilo pracovat na zvelebování zemědělství a venkova, za což si mezi společenskou elitou vysloužil posměšný titul „selský kníže."

Nejprve působil ve Vlastenecké hospodářské společnosti, v roce 1880 se mu podařilo založit Zemědělskou radu pro království České, v níž byl prvním předsedou. Tato společnost se stala vzorem pro vznik zemědělských rad v ostatních evropských zemích.

Karel Schwarzenberg propagoval takové zemědělství, které využívá poznatků vědy. Jeho zásluhou začalo zakládání kontrolních agrochemických laboratoři, semenářských stanic a chovných stanic hospodářských zvířat. Silně prosazoval odbornou výchovu zemědělců, zakládání hospodářských škol, pořádání hospodářských kurzů a také založení vysoké zemědělské školy.

Nehynoucí zásluhy má o české lesnictví. V letech 1869 až 1904 byl předsedou České lesnické jednoty. Byl v tomto oboru uznávanou autoritou a dokázal zájmy českých lesníků prosadit i na mezinárodním poli. Zavedl lesnický výzkum a pečoval o lesnickou školu v Bělé pod Bezdězem. Jeho lesní hospodářství bylo na tak dobré úrovni, že schwarzenberské lesy se staly učilištěm pro lesníky z celé Evropy.

Karel Schwarzenberg byl také dlouholetým starostou okresního zastupitelstva v Písku. Jako štědrý podporovatel vědy a umění se zasloužil o rozvoj Muzea království Českého, finančně podporoval několik českých divadel a především obrovské částky vkládal do oprav venkovských kostelů, kaplí a dalších historických památek.
Karel Schwarzenberg zemřel v roce 1904 ve věku osmdesát let a je pochován na Orlíku.

Nesplnitelné kontingenty.

Po roce 1960 kolektivizace byla prakticky dokončena, většina zemědělců odevzdala pozemky, zvířata, stroje a veškeré zásoby krmiv a osiv do Jednotných zemědělských družstev a pracovala za symbolickou mzdu podle normované práce v kolektivizované velkovýrobě. Mimo družstva zůstalo jen menší množství nejodolnějších drobných zemědělců, které úřady nadále nutily ke vstupu do kolektivu, i když upustily od drastických represí. Záměrem už nebylo věznění a stěhování, zůstalo jen týrání prací a ničení vysokými kontingenty.

Jedním ze stále svobodně hospodařících rolníků byl šestašedesátiletý František B. na Českobudějovicku, který se stejně starou manželkou v roce 1962 obdělával 10,50 ha zemědělské půdy. Nebyly to ovšem jeho pozemky, ty mu byl družstvem zabrány a v roce 1958 mu byla přidělena náhradní málo úrodní půda u bývalé cihelny a u lesa na okraji katastru ( v současnosti je cena 3 Kč/m).

Na výměru 10,50 ha zemědělské půdy mu byl stanoven plán chovat 6 krav a 12 ks ostatního skotu. Na veškeré polní práce měl dva koně lehčího typu a opotřebené potažní nářadí. Choval ještě okolo 40 slepic a dvě prasata.

Byly mu předepsány tyto kontingenty:

• 1958 kg hovězího masa
  
• 8249 litrů mléka
  
• 5918 vajec
  
• 3630 kg obilí
  
• 5588 kg brambor

Uvedná čísla jistě laikovy nic neříkají, avšak kdo se v oboru trochu vyzná, snadno si spočítá, že jsou to vražedné povinnosti. K nakrmení předepsaného počtu zvířat bylo třeba nejméně 200 q sena, což odpovídá výměře luk 5 ha. K usušení takového množství nebylo jiné nářadí než hrábě a vidle .

Aby F.B. kontingenty splnil, musel by každý rok prodat 4 až 5 ks skotu a od každé krávy za rok odevzdat téměř 1.400 litrů mléka (v té době byla v místním JZD průměrná dojivost uváděna 1.100 litrů včetně sání telat). Od každé slepice odevzdat 150 vajec.

Rolník F.B. stanovené stavy zvířat mít nemohl, protože se potýkal s nedostatkem krmiv, a tak kontingenty neplnil. Byl tedy pravidelně vyšetřován bezpečností a trestán pokutami. Soudy se zemědělci jako agenty imperializmu, kteří neplněním plánu výroby záměrně škodili pracujícímu lidu, se za prezidentování Antonína Novotného už nekonaly, pracovní tábory, do kterých byli lidé umisťováni bez soudů, už také nebyly. Úřady zřejmě uznaly, že rolníky živořením, zásluhou nesplnitelných kontingentů, ke vstupu do JZD donutí také.

Policejní mašinerie však byla z padesách let ještě rozjetá, zřejmě z neschopnosti zastavit se vyšetřovala rolníky a chrlila nadále takovéto protokoly (úryvek z 25.2.1963, sepsaný podpraporčíkem VB Benákem):

"F.B má pro řádné hospodaření na svém hospodářstvím dostatek prostoru a potřebného zemědělského nářadí. I přes nabízenou možnost vstupu do JZD pracuje dosud na svém hospodářství soukromně, avšak již po dobu několik let neplní nákupní úkoly, zejména v živočišné výrobě tak, jak mu ukládá plán."

Nakonec F.B. do JZD vstoupil, věk a těžká fyzická práce se podepsaly na zdravotním stavu, srdeční záchvaty nedovolily dále soukromně hospodařit. (františek Novotný)

Mormonská církev má nového vůdce.

V pondělí 4.února 2008 byl do funkce vůdce mormonské církve Ježíše Krista uveden osmdesátiletý Thomas S.Monson, nejstarší člen dvanáctičlenné apoštolské rady, která sídlí v americkém státě Utah.

Jeho předchůdce v církevní prezidentské funkci Gordon B.Hinckley zemřel 27. ledna 2008, ve věku 97 let. Hinckley, který velkou část života strávil cestováním po světě a organizováním výstavby velkého množství kostelů, byl pochován v sobotu 2.února 2008. Pohřeb se za obrovské účasti lidí konal v kostele a v zaplněné sportovní hale. Mimo projevů mnoha smutečních řečníků zapěl i několikasetčlenný pěvecký sbor.

Podle zvyklostí této církve může být nový vůdce jmenován až po pohřbu předchůdce. Výběr nového prezidenta vychází z apoštolské postoupnosti. Od začátku 20. století je do funkce jmenován vždy nejstarší člen Rady dvanácti apoštolů. Hodnost je doživotní. Nový vůdce této církve Monson byl zvolen v neděli. Předtím působil jako mezinárodní vyslanec mormonské církve a dohlížel na šíření humanitárních programů. Ve světě je znám jako propagátor spolupráce různých církví.

Podle prohlášení představitelů má mormonská církev více než 13 milionů stoupenců, z nichž polovina žije ve Spojených státech. Mormonská církev hlásá, že je jedinou církví, která důsledně plní odkaz Ježíše Krista. Mimo toho obviňuje ostatní křesťanské církve ze zrady a z toho, že mormonům zabraňují stát včele všech křesťanů.

Shodou okolností v době změn v čele mormonské církve a prezidentských voleb (byl zde úspěšný Obama) sleduje Utah soudní proces s dvaapadesátiletým Warenem S. Jeffsem, který je podezřelý z polygamie (český Kulínský vůbec není unikát).

Veterinární potvrzení pro jatky končí.

Zrušení veterinárních osvědčení u zvířat dodávaných na jatka oznámil mluvčí Státní veterinární správy Josef Duben:


Evropská a tudíž i naše veterinární legislativa se může řadě chovatelů i zpracovatelů zdát zbytečně složitá, zejména proto, že průběžně dochází ke změnám. Ano, dochází, ale tyto změny vždy tvoří orgány EU s úmyslem jednak zabezpečit zdravotní nezávadnost potravin živočišného původu, jednak s úmyslem chovatele i zpracovatele zbytečně nezatěžovat.

Podmínky pro odesílání zvířat na jatka budou mít chovatelé poněkud zjednodušené. Dosud soukromí veterinární lékaři vystavovali a potvrzovali zdravotní potvrzení pro přesun zvířat na jatka. Dosud tak činí, ale zde dochází ke zjednodušení, které vyplývá z legislativy EU a Státní veterinární správa ČR na ně upozorňuje, neboť se dotkne i práce soukromých veterinárních lékařů.

Na jatka nebudou smět být přijata zvířata, která nebudou doprovázena tzv. informacemi o potravinovém řetězci. Tím se rozumí, že chovatel s časovým předstihem 24 hodin odešle na jatka prohlášení o tom, že zvířata jsou zdravá a nebyla léčena nedovoleným způsobem.

V připravované novele veterinárního zákona se počítá s tím, že chovatelé již nebudou muset pro jatečná zvířata zajišťovat zdravotní potvrzení, postačí pouze informace o potravinovém řetězci.

Pokud jde o lichokopytníky, neplatí požadavek odesílat informace o potravinovém řetězci minimálně 24 hodin předem. Pro koně, osly a jejich křížence tedy mohou být dokumenty odesílány ve stejný den jako zvířata. Stejný postup musejí absolvovat všichni chovatelé v celé EU a zvláštní důraz je třeba na tuto proceduru klást při odesílání zvířat na jatka v jiném členském státě EU. (agris, 5.2.2008)

Stát Utah založili mormoni.

Češi mají svého praotce, jenž podle legendy vylezl na kopec Říp, rozhlédl se a svému kmenu oznámil, že se v krajině usadí. Podobná, ale skutečná událost se odehrála na území Severní Ameriky, i když o tisíc let později, než se stalo v končinách českých.

23. července 1847 vystoupil Brigham Young, předák mormonské církve, na pahorek poblíž Velkého solného jezera (stát Deseret - později Utah) rozhlédl se po pustém údolí a po třpytící hladině jezera a prohlásil: "Zde je to místo."

Mormonskou církev založil, na základě údajného zázračného vidění do minulosti amerických indiánů, kolem roku 1830 v New Yorku jakýsi Josef Schmith. Malá skupina věřících se brzy rozrostla, vytvořila svůj vlastní společenský řád a získala nemalou hospodářskou a politickou moc.

Aktivity sekty mormonů vyvolávaly nevoli mezi ostatními lidmi i ve vlastních řadách, a tak docházelo k násilnostem, které vyvrcholily vraždami Josefa Schmitha a jeho bratra. Mormoni byli nuceni stěhovat se z jedné osady do druhé. Ve státě Illinois založili vlastní osadu Navoo, která se během neuvěřitelně krátké doby rozrostla na dvacetitisícové město, v němž byly mormonské kostely a školy včetně univerzity. Mormoni měli vlastní milici a vlastní politiky, kteří silně zasahovali do chodu státu.

Na počátku roku 1846 se skupina energických lidí kolem Brighama Younga rozhodla opustit Navoo, vydat se na západ a založit tam vlastní Sion. Jejich putování mělo začít v únoru 1846. Murmonští průkopníci chtěli na trase 2000 km zakládat osady, obdělávat půdu, zasít obilí, prostě vytvořit dobré podmínky pro putování dalších příslušníků sekty, kteří by během cesty do nového domova mohli sklízet úrodu.

Z těchto plánů ještě sešlo, neboť vypukla válka Spojených států s Mexikem a mormoni museli do boje vyslat 500 mužů. Teprve v roce 1847 se první mormonští pionýři mohli na západ vydat.

Když dosáhli údolí u Solného jezera a rozhodli se v něm usadit, pomodlili se a hned první den se pokusili orat, aby brzy měli novou úrodu. Bohužel půda byla vyprahlá, neschopná obdělání. Noví usedlíci však byli lidé prozíraví, podnikaví a pracovití, nesložili ruce v klín, ale dali se do stavby přehrady, jejíž vody zakrátko rozsáhlé plochy úrodné půdy zavlažily, umožnily ji obdělávat. Tím byly položeny základy pro blahobyt nových osadníků. 23.červenec 1847, den, kdy mormoni do údolí u Solného jezera přibyli, je slaven jako den založení státu Utah.

Mezitím se do světa vydali mormonští misionáři, aby do nového Sionu lákali ovečky. Dařilo se jim, obyvatel Utahu rychle přibývalo, přicházeli usedlíci nejen ze Spojených států, ale i z Anglie, Norska, Dánska a Švédska.

V roce 1850 se stát Utah stal teritoriem Spojených států. Brigham Young, zakladatel tamních osad, byl zvolen prvním guvernérem. Jeho vláda však zájmy Spojených států ignorovala. Prezidentovi nezbývalo než do Utahu poslat armádu.

Mormoni se podřídili ve všem, mimo mnohoženství. V roce 1862 sice americký kongres přijal zákon, jenž polygamii zakazoval, ale mormoni ho nerespektovali a ženili se s více ženami i nadále. Teprve v roce 1890 byla mormonská církev přinucena mnohoženství zakázat. V roce 1896 se Utah stal jedním ze států severoamerické Unie.
)
Z mormonské sekty se během šedesáti let stala poměrně velká církev, která má v celém světě asi 13 milionů členů (v ČR je asi 1600 mormonů). Mormonská církev, která údajně stále roste, zakazuje svým členům kouřit a pít alkohol a kávu. Její kazatelé jsou neúspěšní v předpovídání konce světa.
Autor: Katarina Fischerová, 2.2.2007

Ani biomléko není bez chyby.

Minulý týden Společnost kontrola ekologického zemědělství zjistila v mléku od krav biozemědělců pozůstatky DDT, již více než třicet let zakázaného chemického přípravku na hubení hmyzu .

Stopy DDT, které se v mléce našli, zdaleka nepřekračují přípustné limity. Maximální limit je pro DDT stanoven na 0,04 mg/kg tuku, přičemž průmerná koncentrace DDT byla v posledním uzavřeném roce 2006 ve výši 0,029 mg/kg tuku, což je hluboko pod limitem.

Společnost přitom zkoumala jen část producentů mléka, je ale zřejmé, že zbytky DDT je kontaminováno veškeré mléko z oblastí, kde se postřik používal. Postřik tímto přípravkem byl sice prováděn v celém světě, ale nejvyšší dávky byly používány v zemích, kde zemědělství dostalo průmyslový charakter. Ve střední Evropě chemizací zemědělství prosluly státy - shodou okolností už neexistující - Československo a NDR.

Ještě dnes v ČR je mnoho pamětníků období, kdy porosty brambor svítily bílou barvou prášku DDT, jako by byly poprášené vápnem. Hromady zrna ve výkupních skladech byly poházeny bílým práškem DDT, stěny stájí byly důkladně postříkány roztokem DDT, prášek DDT z roztrhaných papírových pytlů, složených v polorozpadlých kůlnách nebo jen volně uskladněných na poli, byyl volně vynášen větrem a vyplavován dešťovou vodou.

Zdrojem kontaminace je samozřejmě půda, ze které se do ovzduší dostává prach a výpary. Před ortodoxními ekology tedy leží otazníky: Strčit hlavu do písku a uznat biomlékem i takový produkt, který obsahuje škodlivé chemikálie, nebo trvat na zásadách a neuznat? V praxi by to znamenalo, že v oblastech s dřívější průmyslovou zemědělskou výrobou by biomléko nebylo možné vůbec produkovat.

DDT, chemikalie, která pomohla vyhrát válku.

V polovině sedmdesátých let 20.století byl i v českých zemích vydán zákaz používání chlorovaných uhlovodíků, chemických látek používaných k hubení škodlivého hmyzu, a začala jejich likvidace. Vagóny bílého páchnoucího prášku byly údajně zabetonovány v základech budov, v uzavřených šachtách, pod dálnicemi a spáleny v elektrárenských kotlích.

O tom, že chemikálie DDT (dichlor-difenyl-trichloretan) a HCH (hexachlor-cyklo-hexan) jsou látky poškozující lidské zdraví, bylo určité povědomí hned od jejich vynalezení v roce 1874, na to, že jsou v přírodě (v půdě) nezničitelné a na to, že se hromadí v lidském organizmu a způsobují tvorbu nádorů, se také postupem času také přišlo, přesto byly masově používány celých třicet let.

V roce 1941 švédská chemička jako první přišla na to, že DDT je možné použít jako insekticid, a příští rok ho začala vyrábět ve velkém.

Američané po roce 1945 tvrdili, že DDT jim pomohlo vyhrát válku v Tichomoří, bez něho by na hmyzem totálně zamořených ostrovech, lidmi neobydlených, nemohli založit námořní a letecké základny, z nichž mohli proti japonským armádám podnikat překvapující útoky.

Po válce se používání chlorovaných uhlovodíků rozšířilo po celém světě, staly se hlavní zbraní v boji proti proti všemu hmyzu. Použivaly se prakticky všude, na poli, v lese, ve stájích, ve skladech, v kuchyních, školách, nemocnicích i v domácnostech. Hubily se jím mouchy, komáři, blechy, vši, štěnice, švábi, klíšťata, mravenci, termiti atd.

Odhaduje se, že DDT, které sice jako jed poškozovalo zdraví lidí, co s ním přímo přicházeli do styku, zachránilo desetimiliony jiných lidí před hladem a nemocemi.

V padesátých let to byl prakticky jediný přípravek, jimž bylo možno zachránit úrodu brambor. Bez něj by lidstvo bylo bezmocné proti záplavě mandelinky bramborové, předtím neznámému škůdci - jak mandelinka bramborová dovede brambory zlikvidovat, ví každý zemědělec i každý zahrádkář. Stejně dobrou službu jako na polích vykonalo DDT v tropických oblastech Afriky, Asie a Ameriky, při hubení komárů, much a všeho hmyzu, který rozšiřuje malarii a jiné životu nebezpečné nemoci.

Dlouhá desetiletí si chemici lámali hlavy, než za chlorované uhlovodíky našli náhradu. Byly sice k dispozici organofosfáty, ale to byly pro člověka ještě nebezpečnější jedy než DDT a HCH, navíc neměly tak univerzální použití. V současnosti jsou při hubení škůdců používány účinné přípravky, člověku téměř neškodné (i když jed vždy zůstane jedem), jedná se však o přípravky jen proti určitému druhu škůdce.

Přes všechny negativní aspekty DDT ve své době přispělo k významným změnám ve vývoji celé lidské společnosti. (Autor: Katarina Fischerová, 1.2.2007,)

Životní prostředí, nebo Bursíkovy ambice.

Podle nového zákona připraveného Ministerstvem životního prostředí ČR bude od 1. ledna 2014 zakázáno při vytápění rodinných domů používat kotle, které nesplňují ekologické limity.

Není známo, jakým způsobem chce Bursíkova Strana zelených, která ovládla ministerstvo životního prostředí, kontrolovat domácnosti. Ministerští úředníci poukazují na zahraniční praxi, například v Rakousku a Německu mohou kontrolní orgány do domů vstupovat. To ovšem v ČR, kde mají právo a liberalizmus jiné tváře, není dost dobře možné.

Padl také slib, že na pořízení nových "ekologických" kotlů bude poskytován příspěvek až do výše 50 procent ceny. Nebude se to týkat kotlů na uhlí. Čím však se bude v ekologických kotlích topit, je zatím záhadou, když topení elektřinou a zemním plynem je ekonomicky i technicky dostupné jen určité části obyvatelstva.

Rovněž návrhy na spalování biomasy jsou více z říše pohádek než ze znalosti situace. Na rozdíl od jiných zemí obhospodařují v ČR většinu lesních a polních ploch velké firmy, pro které je výhodnější jiný druh podnikání než pěstování biomasy pro venkovské obyvatelstvo. Navíc toto palivo by určitě několikrát převýšilo cenu uhlí, i zatíženého ekologickými a jinými daněmi.

Údaje o zamoření ovzduší je samozřejmě brát s rezervou, obzvlášť na venkově, který na Bursíkův výnos nejvíce doplatí. I zde platí staré pořekadlo: "Pán upadne a sedlák si nohu zláme." Velkoměsta, průmyslové oblasti a frekventované autostrády jsou zaprášeny a zamořeny emisemi projíždějících deseti- a statisíců automobilů, které za jediný den vyprodukují více škodlivin než za celý rok všechna kamna v kterékoli průměrné vesnici. Přesto trest padne na vesnice

Protože to není první útok ze Strany zelených proti vesnickému obyvatelstvu, není možné se ubránit dojmu, že na prvním místě se nejedná o zlepšení tolik oplakávaného životního prostředí, ale o Bursíkovu předvolební kampaň. Tento ambiciozní politik si spočítal, že většina voličů bydlí ve městech, a tak se uchyluje jen k takovým ekologickým požadavkům, které se velkých měst nedotknou. Proto se s dostatečným předstihem snaží lacinými sliby zajistit hlasy městského obyvatelstva, už dost omámeného líbivými frázemi o nutnosti ozdravit životní prostředí.

Navíc se začínají silně projevovat rozdíly v příjmech ve městech a na venkově. Dochází k situaci, kdy na straně městského obyvatelstva jsou finance, na straně vesnického obyvatelstva nemovitosti. Protože v ČR peníze vítězí nad vším, země se majetkovými rozdíly začíná podobat banánovým republikám ve střední a Jižní Americe, zákonitě přichází tlak na ovládnutí venkovského obyvatelstva, zbavit ho nemovitého majetku a z vesnic vytvořit snobské osady s velkým množstvím přijíždějících a odjíždějících luxusních aut.

Paradoxem je, že právě Strana zelených, u které by se dalo předpokládat, že bude hájit zdravé venkovské prostředí, se chce postavit vedle dalších měšťanských likvidátorů starých českých vesnic.