Devatenácté výročí střetu na Národní třídě.

Dnes večer uplyne přesně 19 let od onoho nepříjemného sychravého večera, který tak neuvěřitelně změnil politické ovzduší v zemích českých i na Slovensku.















Už od léta 1989 viselo napětí ve vzduchu. Většina lidí tušila, že pád východoevropských režimů se blíží, ale jen málo lidí asi předpokládalo tak rychlou a tak výraznou změnu. V Polsku a v Maďarsku se komunisté už v létě museli stáhnout do kouta. Východní Němci opouštěli neústupný Honeckerův režim, nechávajíce na českých polích trabanty, prakticky největší svůj majetek, a přes Prahu a Budapešť se vydávali ke svým západním sousedů.

Na řadě bylo Československo, kde poslušní Brežněvovi přátelé Husák, Jakeš, Bilak, Fojtík atd. se i ve vlastní straně dostávali do nezáviděníhodné situace. Seděli sice v nejteplejších křeslech, ale jaksi strnule, bezmocně, jako by čekali na pokyny, které stále nepřicházely. Z Východu se však tentokrát pomoc neblížila.

V Kremlu, který byl dlouholetými závody ve zbrojení přiveden k ekonomickému zoufalství, už dávno neseděli zastánci hrubé vojenské síly Brežněv, Kosigin, Grečko atd., ale Michail Gorbačov, vynálezce ruské prohibice a "pěrestrojky" (přestavby) a také zastánce dohody s USA.

V Československu se postupně moci ujímal největší pražský komunista Miroslav Štěpán, který vytrvale sázel na ozbrojené orgány: veřejnou bezpečnost, státní bezpečnost, lidové milice i armádu. Štěpán vládl obušky, obrněnými vozy a vodními děly, ale ve skutečnosti to byla tragická figura, která na veřejnosti vyvolávala odpor už jen nesympatickým vystupováním, natož politickými ambicemi.

Po rozehnání několika předchozích demostrací bylo na podzim jasné, že režim už není schopen vzchopit se k něčemu jinému než k další propagační bitvě se známými i neznámými odpůrci, k zastrašení veřejnosti, nikoliv k návratu tuhé normalizace. Na to už neměl sílu. Že to asi bude 17.listopad, jevilo se hodně zřetelně poté, co na Albertově byla ohlášeno shromáždění studentů, jako připomínka krvavého rozehnání studentských demonstrací z roku 1939.

Kdo po skončení manifestace nasměroval dav studentů na Národní třídu není dodnes jasné, jisté je, že tam na něj čekala po zuby ozbrojená jednotka pohotovostního pluku Bezpečnosti, která do bezbranných studentů začala bušit obušky.

Násilná akce byla odsouzena mnoha významnými osobnostmi domácími i zahraničními, v Národním shromáždění ji začali kritizovat i někteří komunističtí poslanci, a sdělovací prostředky, po několika dnech váhání, ignorovaly cenzuru a začaly informovat nezávisle.

S ostupem doby lze konstatovat, že na politický zvrat byli nejhůře připraveni běžní občané včetně lidí z disentu, kteří předtím téměř dvě desetiletí režim soustavně provokovali. Vynášelo jim to místa v kriminálech a sledování na ulicích. Disidenti asi náhlé a úplné odstavení komunistů neplánovali, ani nepředpokládali, ani nechtěli, pravděpodobně si ani ve snu netroufali nést zodpovědnost za řízení země, chtěli jen prosazovat morálku, lidská práva a ekologii a občas komunistické vládě radit.

Jak se brzy ukázalo, situace se na úkor disidentů vyvinula zcela jinak, neboť se vynořilo mnoho dříve do morku kosti komunizmu oddaných byrokratů. pragmatiků a technokratů (např. Prognostický ústav AV), kteří s klotovými rukávy odhodili i komunistické kabáty, aby spolu se "socialistickými pragmatiky" všech barev (vexláky, řezníky, zelináři, číšníky, automechaniky aj.) oblekli nové a zachytili nový politický a ekonomický vítr.