Konec legendy o zlatě v rožmberské hrobce.

Na včerejší zveřejnění zprávy o proniknutí do rožmberské hrobky ve Vyšším Brodě byla veřejnost připravovaná už delší dobu. Archeologové zřejmě chtěli svou práci mediálně dobře prodat. Legendám o mrtvých Rožmbercích sedících u stolu na zlatých židlích skuteční archeologové ani realisticky uvažující zájemci o historii věřit nemohli.

Za 397 let od pohřbení posledního Rožmberka a uzavření hrobky mohlo být vymyšleno nekonečné množství legend. Objevení cínového sarkofágu Petra Voka z Rožmberka však archeology úplně neuspokojilo, uvažují o prohlédnutí jejího vnitřku. Zpráva jistě také uvedla do pohotovosti hledače pokladů, kteří se neštítí ilegálně proniknout do jakékoli hrobky, do jakéhokoli hrobu.

Poslední vladař mocného českého šlechtického rodu Petr Vok z Rožmberka zemřel v Třeboni 6.listopadu 1611. Největší a nejslavnější jihočeský pohřeb se konal koncem ledna 1612. Záznamy o pohřbu zanechal rožmberský archivář Václav Břežan:

Foto: Nádvoří třeboňského zámku.

Večer 28.ledna 1612 bylo tělo pana Voka vyneseno ze zámeckého sklepa na nádvoří, kde u něho ve dne i v noci svítily svíce a stála čestná stráž. Zdi zámku byly zahaleny černým suknem.

30.ledna se konal vlastní pohřeb. Rakev byla nesena přes
náměstí do chrámu sv.Jiljí. Před rakví šlo dvě stě sedláků v černých kápích, v rukou nesli černé svíce a pochodně. Za nimi šel třeboňský student v dlouhém černém plášti s velkým křížem, pak třicet párů dětí v černých kápích, následovali rožmberští dvořané, kněží, hudba jednoty bratrské, služebnictvo ze zámku, několik vysokých šlechticů nesoucích štít s nápisem:
"Vysoce osvícený Petr Vok, pán z Rožmberka, z rodu Ursinů, generál Českého království v tažení proti Turkům roku 1594. "

Dále byly neseny štíty a korouhve s ursinovskými erby, bylo vedeno velké množství koní oděných v černém aksamitu, potom šla rožmberská kapela a jel na "zbrojném koni červenobíle pulérovaným" jediný jezdec v pohřebním průvodu Hynek Frokštejn. Za ním byla nesena rakev, podle níž šlo padesát úředníků se svícemi a rožmberská garda.

Za rakví šel nejbližší pozůstalý a dědic malého zbytku kdysi velkého a slavného rožmberského dominia pan Jan ze Švamberka, švagr zemřelého, se svým synem Petrem. Následovalo velké množství urozených pánů českých a rakouských, rytíři, dvanáct párů fraucimoru, zástupci českých a rakouských měst a převeliké množství truchlícího lidu domácího i přespolního.

Po prosté pohřební bohoslužbě celebrující kněz Matěj Cyrus přelomil rožmberský erb, na znamení dokonání rodu, a shodil jej dolů s kazatelny. Básník Šimon Lomnický z Budče zapěl píseň, která končila takto:
Již ta přemilá, slavná růže
nám v světě víc nepomůže.
Bůh žehnej tě růže, přemilá růžičko,
kdo se může zdržet od pláče neničko.
Bylas krásná, k tomu ušlechtilá
a slavně jsi se zde na světě stkvěla,
království českému platně jsi slušela.
Ach, že jsi nám kdy tak opršela.
Dejž ti Pán Bůh v nebi věčnou radost,
abys mu byla vděčný host.
Amen. Bože, rač to dáti,
nám se s tou růží v nebi shledati.

Tělo zemřelého velmože zůstalo za upřímného oplakávání poddaných v třeboňském chrámu do příštího dne, potom bylo zvláštním pohřebním vozem, pro tento účel zhotoveným, taženým šesti páry černých koní, převezeno do vyšebrodského kláštera. Tam bylo uloženo do rožmberské hrobky. (Zdroj: R.Fischer, 2004)

Dotování produkce má zachránit zemědělce.

Hejtman Pardubického kraje Radko Martínek předložil návrh ministerstvu zemědělství, jak by mohl vypadat systém garantovaných kvót mléka. Zemědělci prodají mléko za pět korun a od státu dostanou další tři. Pokud výkupní cena přesáhne osm korun, stát nebude doplácet nic. V opačném případě dotace pokryje případnou ztrátu.

Celkem rozumný nápad, ale nic převratného. Podobný systém je znám z dob reálného socializmu, konkrétně z období 1969 až 1989, kdy například mléko v obchodě stálo 3,10 Kčs , resp. 2,50 Kčs (polotučné), ale družstva, statky i soukromníci dostávaly tolik, kolik potřebovaly. Ono vlastně se nic jiného vymyslet nedá. Pokud bude chtít vláda zachovat na celém českém území zemědělství, bude na úkor jiných dotací muset tímto způsobem podpořit i další zemědělské výrobky (maso, obilí, brambory, ovčí vlnu atd.)

„Sedmdesát procent kvóty roční spotřeby mléka a mléčných výrobků by bylo jištěných a třicet procent zůstane volných pro dovoz,“ uvedl hejtman Radko Martínek. Současná výkupní cena mléka nepokryje výrobní náklady. Zemědělci nemají žádnou komoditu, která by nebyla ztrátová a Martínkův návrh vítají.

Domácí i bruselští zastánci tržních ideologií by sice řvali, že je to návrat k plánovanému státnímu hospodářství, ale peníze, které na účelné obdělávání půdy a chov zvířat, by byly rozhodně efektivněji využity než v současnosti, kdy jsou vydávány na samoúčelné spásání a sečení travních porostů. Jeví se to sice jako návrat k socializmu, ale mohla by to také být nová cesta k obnově drobného soukromého hospodaření. Je přece známo, že těsně před listopadem 1989 se soukromým zemědělcům dařilo nejlépe v historii.

Pohoří na Šumavě v listopadu 2009.

Před rokem prolétla medii zpráva, že majitelé penzionů v Pohoří na Šumavě žádali na odboru dopravy Jihočeského kraje, aby dopravními značkami zamezil vjezdu všech vozidel do osady. Hosté v penzionech prý jsou rušeni projíždějícími vozidly. Zákaz se zatím prosadit nepodařilo, podnikatelé se však nevzdávají, jdou tvrdě za svým cílem.





Protože občasní turisté využívali k zaparkování široké krajnice, přišly na řadu kameny, které jako "španělští jezdci" jsou mimořádným "estetickým doplňkem" osady. Zřejmě se to líbí i starostovi z Pohorské Vsi. Problémem zřejmě jsou také cyklisté a chodci, před jejichž zvědavými zraky je třeba "vyvolené" bránit. Posloužit má další ozdoba Pohoří, jíž je dlouhá hranice dřeva.



Jihočeský kraj vjezd vozidel do Pohoří zatím nezakázal, ale dal se do opravy vozovky. Nový asfaltový povrch dostala silnice Benešov nad Černou - Kuří - Lužnice - Pohorská Ves - Leopoldov. Na zbytku trasy Baronův most - Pohoří chybí dodělat ještě několik úseků. Potkávání dvou osobních vozidel, kdy z jedné strany do vozovky vyčnívala skála, na druhé vodou podemletá krajnice nad dvacetimetrovým kaňonem, už není horrorem, už se zde potkávají i kamiony se dřevem. Krajnice nad Pohořským potokem byly zpevněny a vybaveny svodidly, skály a sesutá půda pod svahy na druhé straně byly odstraněny a proti dalšímu sesuvu postaveny kamenné stěny. Možnost důkladného prohlížení přírody za jízdy, při pomalém projíždění od díry k díře v silnici, je minulostí, místo toho nutno vyhlížet z které zatáčky se vynoří terénní vůz šíleně spěchajícího lesníka.




Kdyby v listopadu se po silnici procházející Pohořím nepohybovaly stroje rakouských těžařských a dopravních firem, byl by tam klid jako v dobách, kdy tam bylo nepřístupné hraniční pásmo. Tiché penziony snad čekají na sníh a první hosty, kteří na svazích budou předvádět lyžařské umění. Zatím nejeví známky lidské přítomnosti. Z původního městečka zůstala zřícenina kostela, pomník vojáků padlých v první světové válce a hřbitov. Na místech obytných budov pro tisíc lidí (v roce 1909) vyrostlo šest moderních budov, penzionů a chat, po větší část roku prázdných. Vize o vybudování celoročně obývané obce definitivně padly.

Rozptýlená listopadová revoluce..

Dvacet let už uběhlo od toho sychravého pátečního večera, který byl předem mnoho dní s napětím očekáván. Už někdy od počátku léta 1989 nebyla rušena Svobodná Evropa, lidé o připravovaném podvečerním shromáždění studentů na Albertově věděli, střet s pohotovostními jednotkami VB byl očekáván. I když s otazníky - studentské shromáždění totiž organizoval Socialistický svaz mládeže, v čele s předsedou Vasilem Mohoritou. Že by socialistická bezpečnost mlátila socialistickou mládež, o tom se na veřejnosti pochybovalo. Jak se ukázalo možné to bylo.

V té době oficiální vedení KSČ, včele s Jakešem, bylo skutečně tím proslaveným kůlem v plotě, neboť progresivním proudům ve straně bylo po pádech komunistických vlád v okolních zemích jasné, že ke změně musí dojít i v Československu. Mladí ambiciozní komunisté i nekomunističtí ekonomové se zřejmě chtěli postavit do čela nové vlády, získat podporu ze strany mladé generace a převzít v zemi moc, třeba i za dočasné spolupráce disidentů.

První předání vlád proběhla neuvěřitelně rychle, Václav Havel byl zvolen prezidentem, a na únor 1990 byly neoficiálně naplánované svobodné parlamentní volby, které měly potvrdit vůli občanů. A zde došlo k prvnímu velkému zádrhelu, náhle přišly výmluvy, že legislativně ani technicky dřív než v červnu volby není možné připravit. Snad denně se i dneska může veřejnost přesvědčovat, jak z jednoduché záležitosti právníci a politici dokážou udělat neřešitelný problém. To co by laici vyřešili okamžitě, odkládalo se i v roce 1990. (a po volbách v televizi oznámil Rychecký parlamentní prázdniny, a zvolení poslanci zamířili na Bahamy atd.)

Skutečné důvody odpůrců únorových voleb, a různých dalších odkladů, pravděpodobně byly úplně jiné. Mimo toho, že někteří chtěli založit a organizovat nové politické strany, mohla to být také potřeba za sebou uklidit. Formálně loajální, lépe řečeno lhostejní, ke komunistickému režimu byli před rokem prakticky všichni, spolupracovali však ti, kteří si drželi teplá místečka a kteří toužili ještě po teplejších. Po dvaceti letech je možné konstatovat, že se jim podařilo i listopadovou revoluci odložit a rozptýlit. (vm)

Historie 17. listopadu.

Letošní listopad si celý svět připomíná dvacáté výročí zhroucení komunistických režimů ve střední a jihovýchodní Evropě. V českých zemích a na Slovensku se za začátek zvratu považuje 17. listopad 1989, den, kdy po shromáždění studentů začala sametová (něžná) revoluce. Ve stínu roku 1989 už se skrývá sedmdesát let stará událost, která byla příčinou toho, že 17. listopad se stal Mezinárodním dnem studentstva, tedy i důvodem k povolenému shromáždění studentů v roce 1989. (na snímku Jan Opletal)

Po okupaci českých zemí 15. března 1939 obyvatelstvo Protektorátu Čechy a Morava bralo přítomnost okupačních vojsk a okupačních orgánů jako nutné zlo, navenek se chovalo jako by se ho to netýkalo, jako by to byla jen záležitost Německé říše. Dělníci oceňovali především to, že během několika měsíců se protektorovi von Neurathovi podařilo odstranit nezaměstnanost a kriminalitu. Přes všechny povinnosti (hlavně kontingenty) se výrazně zlepšila i ekonomická situace rolníků, kteří se zbavili problémů s odbytem produkce. (na snímku Konstantin von Neurath)

Už od března německá okupace postihla intelektuály a spolkový život. Cenzura se ještě dala překousnout, ale oficiálně zapomenout na vznik samostatného státu v roce 1918 nebo respektovat nový výklad českých dějin to mnozí nedokázali. Demonstracemi 28. října mělo být okupantům dáno najevo, že všechny sympatie obyvatelstva nezískali.

Okupační správa v říjnu 1939 byla informována a na to, že se na výročí vzniku samostatného Československa bude v Praze něco dít, byla připravena. Rozsah akcí však ji překvapil - do ulic vyšlo na 100 tisíc lidí. Demonstrace se soustředily hlavně do okolí Václavského náměstí. Čeští policisté příliš nezasahovali, tvrdé zákroky přišly hlavně od německých vojáků a policistů.

K největšímu střetu došlo v Žitné ulici, kde výstřely smrtelně zranily dělníka Sedláčka a studenta Jana Opletala a postřeleno bylo dalších devět lidí. Třiadvacetiletý Opletal zásah přežil a byl operován, ale 11. listopadu 1939 podlehl zánětu pobřišnice. Protektorátní státní orgány zpočátku usilovaly o odvezení Opletalova těla na Moravu, odkud pocházel. Studentské organizace však požadovaly veřejné pietní shromáždění. Nakonec byla akce naplánována jako poslední rozloučení před Patologickým ústavem na Albertově s tím, že poté bude rakev s tělem převezena do Nákla u Litovle, kde byl Opletal o dva dni později pohřben.

Obřad se měl konat 15. listopadu po 10. hodině, ale již od rána proudily mohutné zástupy studentů na Albertov a prostranství před prosekturou se zcela zaplnilo zhruba čtyřmi tisícovkami lidí. U katafalku stála čestná stráž. Když přijel pohřební vůz, nejbližší Opletalovi přátelé vzali rakev a nesli ji k němu. Do pohnutého ticha začal dav spontánně zpívat hymnu. Najednou se objevilo policejní auto se zapnutou sirénou a najelo do zpívajícího davu. Vzápětí zase zmizelo, tento akt však vyprovokoval již dost nervózní dav, jehož část se vydala na pochod do centra města. Lidé tvořily hloučky, zpívali písně a provolávali protiněmecká hesla. Německé ozbrojené složky proti nim zasáhly a rozehnaly je.

Tím však ale německé represe zdaleka neskončily. V noci z 16. na 17. listopadu 1939 se uskutečnil zásah, namířený hlavně proti českým vysokým školám a inteligenci vůbec. Gestapo s dalšími německými policejními jednotkami tehdy obsadilo vysokoškolské koleje v Praze, Brně a Příbrami a zatklo více než dva tisíce studentů. Zatčené odváželi do věznice na Pankráci a do kasáren v Ruzyni, kde bylo zastřeno devět funkcionářů studentských spolků. Studenti, kterým ještě nebylo dvacet let, byli propuštění, ostatní, asi 1260 lidí, skončili v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg u Berlína. V prosinci 1939 začalo jejich postupné propouštěni, poslední se dostali domů až v březnu 1943.

Z Hitlerova rozkazu byly 17. listopadu 1939 navíc všechny české vysoké školy uzavřeny, což postihlo další desetitisíce mladých lidí. Jako projev obecného uznání československým studentům je od roku 1941 slaven 17. listopad jako Mezinárodní den studentstva. (M.Veselý 15.11.20009)

Vítězný únor nepřišel náhle.

"Komunizmus je nemravná představa o člověku. Při každém zpochybnění křesťanské morálky otevře se cesta k Marxům, Leninům, Hitlerům i Gottwaldům, Husákům a Klausům. Podle věrozvěstů materializmu je základní potřebou člověka uspokojování jeho biologických potřeb. To má podle vyznavačů konzumu být vše, co žádá člověk ke svému životu a existenci. Aby si vládci zajistili „věčné" trvání své „dokonalosti" a nadvlády nad ostatními, musejí z nich udělat biologické stroje - vzít jim duši. Musejí kvůli tomu zničit náboženství - odstranit to, co by mohlo jejich moc ohrozit."

Jako začátek vlády komunistů v Československu byl a je uváděn "Vítězný únor 1948". Prakticky však komunisté vládli už od května 1945, oficiálně od voleb 1946, kdy s převahou (38 procent hlasů) vyhráli první zmanipulované volby (zákaz pravicových politických stran). Od roku 1945 komunisté ovládali hlavní mocenské složky, armádu, bezpečnost a především tajnou Státní bezpečnost. Rok 1948 byl jen rokem podřízení Stalinovi a jeho způsobu budování komunizmu, za pomoci síly. První kroky k předání moci Gottwaldovi neudělal Beneš v roce 1948 na Hradě, ale už v roce 1945, když v Moskvě a Košicích kývnul na návrhy komunistů, včetně vytvoření Národní fronty v čele Gottwaldem.

Schválením Košického vládního programu Beneš začal připravovat půdu českým komunistům a sovětské nadvládě v Československu. Co jiného znamenalo: Budování armády podle vzoru SSSR, spojenectví se Sovětským svazem, vybudování národních výborů, odsun Němců a Maďarů, konfiskace majetku kolaborantů, zřízení národních správ na zabraném majetku, pozemková reforma, zestátnění průmyslu a bank atd.?

Košickým vládním programem a různými dalšími sliby se během několika měsíců po skončení války Gottwaldovi podařilo několikanásobně rozšířit členskou základnu KSČ. Přispěly k tomu i úspěchy sovětské armády na východní frontě a tzv."Osvobození Československa." Do komunistické strany vstupovali jak lidé nemajetní, kteří doufali, že nějaký majetek získají, tak prospěcháři, kteří za každého režimu jsou kvůli majetku a moci ochotni souhlasit s jakoukoli ideologií.

Když Vasil Bilak v roce 1968 na záchodě předal Brežněvovi "zvací dopis", aby sovětská armáda zasáhla v Československu, nebyl prvním, kdo Moskvu žádal o vojenskou pomoc. Podobný dopis nedávno našly dvě ruské historičky v Moskvě. Psal ho Klement Gottwald a žádal v něm Stalina, aby v únoru 1948 v Československu vojensky zasáhl. Pokud by to nebylo možné, aby na československých hranicích soustředil sovětské okupační armády, které byly ve východním Německu, Rakousku a Maďarsku, a tím nahnal Benešovi strach. (Jiří Krž, 15.11.2009)

Demokracie před rokem 1989 (10)

(předchozí část)

Komunistický režim se vyznačoval zvláštním pokrytectvím. Komunisté se při všech projevech oháněli demokracií a lidem, ovšem pod těmito pojmy si vykládali úplně něco jiného, než bylo ve světě běžné.

Praha 1979: Obchodní dům Kotva dělá reklamu KSČ.

Lidská, občanská a politická práva byla zakotvena v ústavě z roku 1948, ve zúžené podobě i v ústavě z roku 1960. Československo bylo smluvním státem v Deklaraci o lidských právech z roku 1948, v Paktu o lidských právech z roku 1966 i Helsinského závěrečného aktu z roku 1975.

I když se Československo zavázalo dodržovat mezinárodní dohody, všemu nadřazená byla komunistická ideologie a požadavek respektovat vedoucí úlohu komunistické strany. Představitelé komunistického i státního aparátu, soudci a novináři byli důkladně instruováni, jak v praxi jednotlivé články Listiny lidských práv vykládat a aplikovat v praxi.

Neexistovala svoboda tisku, novináři mohli psát jen o tom, co nebylo proti zájmům ideologických oddělení KSČ. Předtím, než článek přišel do tiskárny, si ho pro jistotu přečetl cenzor. Organizovat se bylo možné jen v organizacích národní fronty. Shromažďovat a manifestovat bylo možné jen na pokyn KSČ (především 1. máj, 28. únor, 7. listopad).


Č.Budějovice 1979 : Gottwald na sloupech veřejného osvětlení oznamuje, že se vrátil z Hradu...

K udržení moci a pořádku komunistům stačily tři základní metody:
1. státní monopol na přístup občanů k bydlení, vzdělání a práci.
2. rozvětvená síť udavačů a provokatérů, která měla za úkol vyvolávat atmosféru strachu; lidé se báli jeden druhého, jeden druhého podezříval ze spolupráce s bezpečností.
3. vyvolávání apatie k politice, byly šířeny názory, že žádná aktivita nemá smysl, neboť správné je jen to, co dělá komunistická strana, která si do vládnutí mluvit nedá a bude vládnout na věčné časy.

V Husákově normalizaci už režim proti těm, co odlišné názory vyjadřovali nahlas, nepoužíval fyzické násilí, ani nezabíral majetek a neposílal lidi do uranových dolů. Řešil to vyřazováním lidí ze společnosti. Když nepomohlo přeřazení na méně placené místo v zaměstnání, případně propuštění, nebo nepřijetí dětí do školy, následovalo sledování a pohovor na StB. Potom už mnoho nechybělo k tomu, aby soud nenašel paragraf, podle kterého by nespokojenec byl odsouzen na pár měsíců až několik let do vězení. (M.Veselý, 10.11.2009)

Stránka : 9 8 7 6 5 4. 3. 2. 1.

Demokracie před rokem 1989 (9)

(předcházející část) Před rokem 1989 pro všechny práceschopné lidi byla povinnost být v pracovním poměru. Za to všichni měli jistou měsíční mzdu, zpravidla vyplácenou ve dvou částech (záloha). Mzda byla podle pracovní smlouvy, jakékoli odklady výplaty nebyly možné, podnik vždy musel peníze na výplaty mít.


Praha 1979: parkoviště na Letné (Pro zvětšení kliknout!)

Mezi mzdami byly mnohem menší rozdíly než v současnosti, vedoucí pracovníci měli jen o málo korun větší plat než běžní zaměstnanci, kteří za nic nezodpovídali. Často mívali zaměstnanci větší platy než jejich šéfové. Rozdíly byly podle odvětví a podle oblastí. Velké rozdíly byly mezi muži a ženami, které měly mzdy asi poloviční.

Nejvyšší platy byly v hornictví, hutnictví, stavebnictví a těžkém průmyslu. Jim koncem osmdesátých let silně konkurovalo zemědělství. Podle oblastí byly nejvyšší platy v Praze, Severočeské kraji, Severomoravském kraji a ve zbrojovkách v Pováží. Zde byly průměrné měsíční mzdy nad 4.000 Kčs. Horníci, kteří byli režimem silně preferováni, měli mzdy i nad 8.000, traktoristé a kombajnéři brali v létě také hodně nad průměr.

Nejnižší mzdy byly v kultuře, ve školství, vědě, výzkumu, zdravotnictví. Podprůměrné mzdy byly v lehkém průmyslu a ve všech nedělnických povoláních. Lékaři měli plat okolo 3.000 korun, učitelé 2.800 korun, herci, kteří byly povinně zaměstnanci divadel, měli platy okolo 2.000 korun.

Vysoký plat nebyl jedinou motivací, kterou byli lidé do státem vybraných odvětví lákáni. Každý nový zaměstnanec dostal mimo náborového příspěvku zpravidla státní byt, přičemž mnohdy se o platbu nájemného nezajímal: "Když mě tady chtějí, ať platí!" říkali horníci. Následovaly další výhody jako rekreace, bezúročné půjčky, příspěvky na vybavení bytu, na stavbu rodinného domu atd.

V letech 1945 až 1947 byly z pohraničí vyhnáni čeští Němci, a od té doby se komunistické vlády 44 let marně snažily pohraničí osídlit a obdělat. Velké množství dosídlenců, které se v rámci poválečného vlastenectví a socialistického budování podařilo do pohraničí dostat, dlouho na místě nevydrželo a vracelo se do vnitrozemí. Osvědčily se až tučné pohraniční příplatky ke mzdě a další výhody, jimiž se za Husákovy éry podařilo lidi do pohraničí přilákat ve větším množství a udržet.

Podle poměru mezi mzdou a cenami byla většina zboží dražší než nyní, včetně potravin. Nejdražší byla elektronika. Nejlevnější černobílý televizor stál 4.000 korun, barevný více než 10.000 korun. Automobil Š-120 stál více než 65.000 korun, přičemž zákazník musel absolvovat několikaleté čekání v pořadníku. Byl drahý i benzin, Normál stál 7,50 Kčs.

Cena zboží sice byla v poměru ke mzdě vysoká, ale ušetřilo se na ostatním, především na bydlení. Průměrný nájem z bytu byl 380 korun, cena elektřiny (při elektrické troubě v bytě) byla 0,30 Kčs. Daň z nemovitostí (domku) byla okolo 100 korun za rok. Z aut se platilo jednotné povinné ručení ve výši 144 korun.

Problémem byl chudý trh. Vyrábělo a dováželo se zboží podle plánu, nikoli podle poptávky. Zahraniční výrobky, které se sporadicky na trhu objevovaly, bývaly obyčejně kvalitnější než československé. Vysvětlit je to možné tím, že dovoz zajišťovaly podniky zahraničního obchodu, jejichž zástupci nebyli závislí na tržbě maloobchodu, a tak mohli vybírat kvalitu. Platilo to i pro čínské výrobky, byly dováženy jen kvalitní, a tak v československém maloobchodě byly vyhledávané. (M.Veselý, 10.11.2009)

Stránka : 10 9 8 7 6 5 4. 3. 2. 1.

Demokracie před rokem 1989 (8)

(předcházející část) Cestování za hranice před rokem 1989 bylo teoreticky možné, prakticky možné jen částečně. Individuálně se dalo s menšími problémy cestovat do socialistických zemí. I to bylo omezováno spoustou celních předpisů a omezeným nákupem cizí měny. Zájemci o cestu na Západ obyčejně ztroskotali na tom, že neobdrželi "příděl devizových prostředků," bez kterého za hranice nikdo nesměl.

Cestovalo se hlavně do NDR. Jedna východoněmecká marka stála tři koruny. Byly to obyčejně výjezdy za nákupem zboží nedostatkového a zboží levnějšího než v Československu. Mimo výrobků východoněmeckého chemického průmyslu (včetně oděvů), nádobí, nářadí a drobných přístrojů bylo možné nakoupit kvalitní levné uzeniny a lihoviny. Celkově se cestování do NDR za nákupem nevyplatilo, podobné zboží se dalo nakoupit doma také, ale úspěšný převoz zakázaného tovaru přes hranice býval pro mnoho lidí lákavým dobrodružstvím.

Vedle československé měny bylo v Československu oficiálně možné v prodejnách Tuzexu platit tuzexovými poukázkami. Tuzex byl původně určen pro lidi, jimž ze zahraničí přicházely peníze od příbuzných nebo důchod. Stát zahraniční měnu zabavil, místo dolarů, marek, liber atd. příjemci vydal tuzexové poukázky, tzv. bony. V Tuzexu bylo sice k dostání zboží, které jinak v Československu bylo nedostatkové, ale oficiální majitelé všechny tuzexové poukázka nespotřebovali, a tak se s nimi obchodovalo. V průměru se za jeden bon platilo pět korun.

V Tuzexu se kupovaly džíny a jiné módní oblečení, dětské oblečení, obuv, elektronika,
bytové doplňky, kosmetika, různé domácí potřeby. Na venkově, mimo Prahu, už jen nákup bonů nebyla jednoduchá záležitost, znamenalo cestovat a kontaktovat různé známé i neznámé lidi. Nejstarší a největší prodejny Tuzexu byly v Praze. Určitě se podnikům zahraničního obchodu vyplácely, protože v osmdesátých letech je zřizovaly v krajských a některých okresních městech.

V prodejnách Tuzexu, a před nimi, obyčejně stávaly fronty zákazníků, mezi nimiž bylo možné poznat tváře známých herců, zpěváků a sportovců. Nejlevnější džíny stály okolo 95 tuzexových korun, které se daly směnit za 500 Kčs. To kolem roku 1980 byla čtvrtina průměrné hrubé mzdy. 90 bonů stála i nejlevnější japonská kapesní kalkulačka. Z uvedených příkladů předraženého zboží je zřejmé, že stát snobských rozmarů některých obyvatel zneužíval. Kdo chtěl relativně kvalitní a značkové západní zboží, musel hodně připlatit. Jiná možnost prakticky nebyla.(M.Veselý 7.11.2009) Pokračování

Stránka : 10 9 8 7 6 5 4. 3. 2. 1.

Demokracie před rokem 1989 (7)

(předcházející část) Komunizmus chtěl odstranit společenské třídy. Jako první s odstraňováním tříd začali před dvaadevadesáti lety ruští bolševici. Tekly při tom potoky krve. Českoslovenští soudruzi je začali napodobovat v roce 1948.

Výsledkem třídního boje bylo, že sice byla odstraněna stará buržoasie a život většiny lidí upadl do proletářského průměru, ale vznikla nová neoficiální třída socialistických zbohatlíků. Tato vrstva se dělila podle způsobu, jakým její příslušníci využívali těžkopádnosti komunistického systému. Na těchto lidech po listopadu 1989 založil svou kariéru ministr financí Václav Klaus (neznám špinavé peníze), když jim bezproblémově umožnil nahrabané nezdaněné peníze vyčistit v malé i velké privatizaci.

O nepoctivosti vedoucích prodejen zelenin, masa, stavebnin atd. se vědělo i z novinových zpráv, neboť občas se ty nejkřiklavější případy okrádání zákazníků a podpultového prodeje dostávaly před soud. Další socialističtí boháči pocházeli z administrativních budov velkých socialistických podniků. Více než o ředitele podniků, kteří měli vysoké platy oficíálně, jednalo se především o jejich náměstky a podnikové ekonomy, kteří dovedli toky podnikových i státních peněz tak usměrňovat, aby zbylo co nejvíc na ně. Skutečnou elitou mezi socialistickými boháči však byli veksláci, jejichž zisky dosahovaly astronomických částek.

Vexlování byla záležitost především pražská, méně bratislavská, brněnská a ostravská, v ostatních městech prakticky neexistovalo. Na venkov nějaké informace o ilegálních směnárnících sice pronikly, málokdo měl představu, o co se jedná. Veksláci byli nezbytným koloritem Václavského a Staroměstského náměstí. Jednalo se většinou o nenápadné mladé muže, někdy snědé pleti, ve značkovém sportovním oblečení, kteří cizincům nabízeli koruny a Čechům valuty. To ovšem byli pěšáci, jejichž činnost řídili z pozadí bossové, kteří celému veksláckému mikrostátu určovali pravidla chodu.

Peníze veksláci vydělávali obchodováním československými korunami a konvertibilní měnou. Umožnil jim to stát tím, že stanovil nereálný kurz československé koruny, kterou uměle nadhodnotil. Povinností každého cizince, který přijel do země, bylo vyměnit si určitou (podle délky pobytu) částku peněz. Více si ve státní bance mohl vyměnit jen za velmi nevýhodných podmínek. Řešením byli ilegální směnárníci, kteří mu nabídli kurz, který byl výhodný pro cizince i pro veksláky.

Výhodně získané valuty si vexláci samozřejmě nenechávali, ale se ziskem prodávali českým zájemcům, kteří toužili po zakoupení nedostatkového zahraničního zboží, či potřebovali peníze pro cestu do zahraničí. V nezákonném směnárenství hrála nezanedbatelnou roli Veřejná bezpečnost. Bez její pomoci by vekslování nemohlo dosáhnout neskutečných zisků. Policisté (oficiální název příslušníci Veřejné bezpečnosti), kteří na místech nelegálních směnáren měli službu, dostávali od veksláků tučnou provizi. Jejich úkolem bylo vekslování nevidět, odvádět od veksláků zájem veřejnosti, včas jim dávat avizo o policejní šťáře a odhánět neznámou konkurenci. Veksl byly velké peníze, a kde jsou velké peníze, tam se nejedná v rukavičkách. Vekslácké gangy měly svoje teritoria, ve kterých se neznámý vekslák nesměl objevit. Pokud se tak stalo, následovala "ruční domluva" v průjezdu nebo vyšetřování na bezpečnosti, často obojí.

Velké transakce se ovšem neodehrávaly na ulici, od toho byly luxusní hotely. Organizovaný zločin měl největší podporu u recepčních, číšníků a taxikářů. Jak výnosné bývalo vexlácké řemeslo napsal jistý novinář (po důvěrném rozhovoru s veksláky): "Pýtali sa aj na mňa, ako žijem, kto som. Ja, že redaktor. Pýtali sa, a ty koľko berieš? Povedal som im, že 1.830 korún. Oni, že ty debil, tu Tonda má deväť tried a berie dva melóny," (M.Veselý, 7.11.2009)

Stránka : 10 9 8 7 6 5 4. 3. 2. 1.

Demokracie před rokem 1989 (6)

(předcházející část) Co je to hospodářská kriminalita, určoval za komunistického režimu zákon z roku 1961, který na prvním místě preferoval ochranu socialistického vlastnictví. Ochrana vlastnictví soukromého byla vedlejší podřadnou záležitostí, socialistický člověk měl vlastnit jen takový majetek, který potřeboval k zajištění základních životních potřeb, vše ostatní byl nadstandard.

Tomuto zákonu odpovídali trestní sazby. Za rozkrádání, poškozování nebo zneužívání majetku v socialistickém vlastnictví byly nejvyšší tresty. V případě okradení soukromé osoby se bezpečnost nejprve zajímala, jakým způsobem okradený k věci přišel. Pokud nemohl předložit doklad o zaplacení, bylo mu doporučeno, aby se o tom, že se mu něco ztratilo, raději se vůbec nezmiňoval. Lidé žádný velký majetek neměli, a pokud nějaký měli, hlídali si ho jako oko v hlavě. Když se jim ztratily méněcenné věci, vůbec to nehlásili. To je také důvod, proč podle statistiky byla nízká kriminalita.

Trestným činem bylo jakékoli soukromé podnikání, jakýkoli obchod se ziskem. Koupit například auto za dvacet tisíc a za půl roku ho prodat za pětadvacet tisíc bylo trestným činem, viník mohl být potrestán za to, že věc koupil se spekulativním úmyslem. Zvláštní kapitolou byli meloucháři, což byli řemeslníci, kteří dělali práci načerno.

Bez melouchářů by se například postavilo jen zanedbatelné množství rodinných domů. Socialistické stavební organizace musely přednostně stavět pro stát a jiné socialistické organizace. O tom, co bude stavební podnik přednostně dělat, rozhodovaly státní a stranické orgány, které preferovaly plnění plánu. Pokud se na soukromníky dostalo, tak jen omylem, nebo zásluhou nějaké socialistické protislužby (nyní se tomu říká úplatek). Aby činnost melouchářů mohla být nějak usměrněna, byla povolena jako vzájemná občanská výpomoc. Vykládáno jako práce zadarmo, maximálně za svačinu. Meloucháři byli sledováni a jestli začali nějak podezřele utrácet, brzy je vyšetřování na VB a nějaký trestní postih neminuly.

Za vlády komunistů samozřejmě také platilo pořekadlo: "Šaty dělají člověka." Kdo vstoupil do obyčejné hospody jinak než v modrém pracovním obleku se musel cítit jako nahý člověk v trní. Zašpiněné montérky nevadili ani v restauracích II.cenové skupiny, v obchodech, na úřadech, ani na hlavních ulicích. "Od dělníka se nechám umazat od hlavy k patě," s oblibou říkávali komunističtí funkcionáři i ředitelé podniků, kteří měli "morální" právo nosit bílé košile a kravaty. Bylo proto běžné, že nižší funkcionáři, důstojní vědci, úředníci, učitelé a jiní inteligenti si často pořizovali modré pracovní obleky, aby při styku s veřejností neprovokovali "hněv pracujícího lidu."

Téměř veškerá půda byla v užívání státu, v osobním vlastnictví mohlo být maximálně 10 arů. To je na venkově směšná výměra, u každé usedlosti byla zahrada nebo louka mnohem větší. V prvopočátcích kolektivizace tyto pozemky, které měly větší výměru než 10 a, JZD obdělávalo nebo je členům přidělilo jako záhumenky (soukromé hospodářství člena JZD, které mu mělo zajistit potraviny), později zásluhou velké mechanizace nastal problém s jejich obděláním. Režim využil nízkých mezd (v roce 1983 byla průměrná mzda okolo 2.000 Kč) a tyto pozemky obyvatelům nabídl pro výrobu sena, které od nich zemědělské podniky buď kupovaly nebo soukromníkům umožnily chovat býky na maso a ovce na vlnu.

Za prodané býky nebo vlnu sice byly nějaké peníze, a další důvod - a někdy hlavní - proč lidé zvířata chovali, byla možnost koupit pšenici pro slepice. Dnes se to zdá neuvěřitelné, ale pro občana jiná možnost jak koupit obilí nebyla. Za 1 kg prodaného býka, ovce nebo králíka měl chovatel nárok na nákup 2 kg obilí. Za prodaného vepře o váze 100 kg měl nárok na koupení 300 kg obilí. Výkrm prasat byla možnost výdělku pro ty, kteří měli možnost odběru zbytků z jídelen a restaurací. Využívali toho hlavně městští kuchaři a číšníci, kteří chovali prasata na rekreačních chalupách.

Výkup zvířat a vlny od soukromých osob nebyla jednoduchá záležitost. Před prodejem si chovatel musel opatřit potvrzení od veterinárního lékaře a povolení k přepravě zvířete (pas) od národního výboru. Výkup se prováděl na místě a v den, který určila výkupní organizace. Někdy to znamenalo strávit půl dne v několika set metrové frontě před jatkami nebo výkupním závodem a potom půl dne před kanceláří, při čekání na doklad o prodeji. (M.Veselý, 5.11.2009) pokračování

Stránka : 10 9 8 7 6 5 4. 3. 2. 1.

Demokracie před rokem 1989 (5)

(předcházející část) Za vlády komunistů byla zákonem stanovena povinnost pracovat. Na to navazovaly další zákony, hlavně Zákoník práce, jimiž se řídila především osobní oddělení podniků.

Změna zaměstnání nebyla jednoduchá záležitost, málokomu se to povedlo napoprvé. Přijat do nového zaměstnání mohl být jen ten, kdo měl v občanském průkaze potvrzení, že v minulém zaměstnání s ním řádně byl pracovní poměr ukončen. Bez propouštěcího razítka si nikdo nového zaměstnance přijmout nedovolil, i když byl v podniku nedostatek lidí.

Výpovědní lhůta byla dva měsíce, přičemž začínala od prvního dne následujícího měsíce. Tato lhůta však platila jen v případě, že k výpovědi byl nějaký vážný důvod, hlavně nemoc, k níž bylo třeba předložit lékařské osvědčení. Nebyl-li žádný takový vážný důvod k "uvolnění" zaměstnance, prodlužovala se výpovědní lhůta až o šest měsíců, podle různých kriterií (věk, délka zaměstnání, rodinný stav, atd.) . Takže se svobodným zaměstnancem byl ukončen pracovní poměr po osmi měsících a nějakém dni. Pokud měl vyhlídnuté lepší a lépe placené místo, bylo za tu dobu určitě obsazené, takže obyčejně nezbývalo, než výpověď stáhnout a dál se trápit na starém pracovišti.

Možnost být nezaměstnaný teoreticky sice existovala, více ve městech, na vesnici bylo pravděpodobnější, že po několika dnech se o člověka bez práce začala zajímat Veřejná bezpečnost. Všichni obyvatelé vesnice totiž byli pod určitou kontrolou některých horlivých soudruhů, kteří obyčejně ještě byli "Pomocníky VB" a měli za úkol sledovat spoluobčany a okamžitě hlásit vše podezřelé. A nezaměstnanost byl přestupek proti socialistickému soužití. Pokud si nezaměstnaný ani po několika výsleších na VB nenašel práci, byl obviněn z příživnictví (protože žil z nezákonně získaných prostředku) a byl obžalován a obyčejně soudem potrestán.

Ve velkých městech, kde kontrola lidí nebyla tak všeobecná jako na venkově, se povinnost pracovat obcházela různými způsoby. Nejjednodušší bylo nastoupit do zaměstnání, nechat si do občanky dát razítko a víc se v práci neobjevit, případně za sebe poslat pracovat nějakého důchodce. Tento systém praktikovali různí socialističtí podnikatelé jako například vexláci nebo prostitutky. I ve městech se našli "uvědomělí lidé", kteří upozorňovali na podezřelé spoluobčany, co se třeba objevovali v místech, kam směřovali cizinci. Bezpečnost sice tyto spoluobčany kontrolovala, ale pokud měli v občance razítko, že jsou v pracovním poměru, neměla důvod proti nim zasahovat. (M.Veselý, 3.11.2009) pokračování

Stránka : 10 9 8 7 6 5 4. 3. 2. 1.

Sibiřská anabáze čs.legií.

Československo hned po svém vzniku v roce 1918 mělo k dispozici relativně silnou armádu. Nebyla silná jen co do počtu mužů, nýbrž také co do znalosti vojenského řemesla i válečných zkušeností. Její první základ tvořili vojáci, kteří jako legionáři bojovali na západní frontě. V té době, kdy ve střední Evropě už byl mír, jiní čeští a slovenští legionáři se snažili probít přes Sibiř do Vladivostoku a odtud domů, do Evropy.

Československé jednotky, které vznikly ze zajatců kvůli tomu, aby na straně carského Ruska bojovaly proti Německu a Rakousko-Uhersku, se po bolševické revoluci dostaly do nepříjemné situace, protože bolševická ruská vláda 3.3.1918 uzavřela separátní mír s Německem. Tím československé legie, které byly součástí dohodových vojsk, zůstaly na východní frontě v bojích proti německým vojskům samy. Po těžkých bojích s německou přesilou u Bachmače nezbývalo než ustoupit. Spojení se západní frontou, jak původně plánovaly, nebylo možné, proto se rozhodly dopravit se na Dálný východ, do Vladivostoku a odtud loděmi do Francie a bojovat na západní frontě. Plán byl dobrý, ale místo několikatýdenní cesty přišla téměř dvouletá sibiřská anabáze.

Záminkou k vypuknutí nepřátelství mezi československými legiemi a sovětskou vládou byl incident v Čeljabinsku, avšak už před tím bolševici, na přání německé armády, přesun československých legionářů zpomalovali. Na nádraží v Čeljabinsku 14.května 1918 vyhodil jakýsi muž z jedoucího vlaku mezi legionáře kus železa, který jednoho legionáře vážně zranil. Legionáři vlak zastavili a viníka potrestali. Čeljabinský sovět nechal zatknout československou nádražní hlídku, protože nezasáhla. 17.května legionáři hlídku osvobodili. Bolševická vláda vydala rozkaz československé legie odzbrojit. To bylo v podstatě vyhlášení nepřátelství a války.

Čechoslováci samozřejmě se odzbrojit nenechali, bolševické jednotky však stále proti legionářským vlakům podnikali zákeřné útoky, které přerostly v těžké boje. V době vypuknutí bojů byly legie roztroušené na velkém území. Nejtěžší boje sváděla armáda podplukovníka Ušakova (ruský důstojník v československých službách), které se po dobytí a obsazení několika měst podařilo spojit s jednotkami kapitána Gajdy a kapitána Kadlece.

Významnou úlohu sehrál obrněný vlak Orlík, který byl 29.5.1918 sestaven ve stanici Penza. Po spojení všech československých jednotek se podařilo ovládnou Transsibiřskou magistrálu a umožnit postup bělogvardějských a intervenčních dohodových vojsk na západ. Československých legií, které úspěšně dokázaly vzdorovat několikanásobné převaze bolševických vojsk, chtěly dohodové mocnosti využít jako rozhodující síly pro útok proti bolševikům. V té době legie měly asi devadesát tisíc mužů. Záměr zůstat dále na ruském území a ničit komunizmus hned v zárodku ztroskotal mimo jiné na neochotě velké části levicově orientovaných československých legionářů, sympatizujících s bolševiky. Odchodu legií z Ruska nezabránila ani sebevražda plukovníka Švece, který vzpouru nepřenesl přes srdce.

Transport legionářů z Vladivostoku na lodích do Evropy se protáhl, někteří se dostali domů až v roce 1921. Většina byla dopravena Indickým oceánem a Suezským průplavem do Terstu. Cesta se však prodloužila těm legionářům, kteří byli naloděni na americké lodě, jimiž byli dopraveni na západní pobřeží USA. Pak museli absolvovat další dlouhou cestu vlakem na východní pobřeží a odtud po moři do Francie.

Doma legionáře čekalo zklamání. Zjišťovali, že to Rakousko, které před pěti šesti léty zradili a proti kterému chtěli bojovat, vůbec nebylo tak špatné, jak jim čeští intelektuálové kdysi namlouvali. Vrátili se do nově vytvořeného státu, který se zmítal v poválečné bídě fyzické i morální. Komunisté, se kterými nechtěli v Rusku bojovat, se i v Československu množili jako houby po dešti. Demonstrace a stávky byly téměř na denním pořádku.

Za první republiky oficiálně legionáři měli nárok na různé výhody. Po německé okupaci byli společně s židy vyloučeni z veřejného života, museli být zbaveni i všech funkcí v dobrovolných spolcích. Po roce 1945, kdy pro velkou část českého obyvatelstva se sovětské Rusko stalo vzorem, se o legionářích z první světové války mluvit nesmělo, takže poválečné generace se o nich částečně dozvěděly až v roce1968, ale o jejich sibiřské anabázi se podrobně mohlo mluvit a psát až po roce 1989, v době, kdy prakticky všichni účastníci sibiřské anabáze už tento svět opustili. (M.Veselý, 28.10.2009)

Demokracie před rokem 1989 (4)

(přecházející část) Od člena komunistické strany byla vyžadována hlavně poslušnost, ostatní přišlo automaticky. Komunista, který chodil na schůze, zapojoval se do diskuze, přičemž souhlasil se vším, co přicházelo shůry, od jeho šéfů a z nadřízených orgánů, byl obyčejně odměněn šéfovskou pozicí.

Členství ve straně přinášelo spoustu materiálních výhod, od šéfovské funkce a vyšší mzdy, přes přednostní přijímání dělí do škol až po příděl devizových prostředků pro cesty do zahraničí.

O událostech, které předcházely sovětské okupaci vymyslel Husákův normalizační režim pojmenování "plíživá kontrarevoluce", o lidech, kteří se v roce 1968 aktivně zapojovali do Dubčekova "obrodného procesu" se hovořilo jako "deklasovaných živlech".

Kdo období normalizace nezažil, nikdy nemůže pochopit, kolik lidí dokázalo doslova přes noc změnit názor. Z davů lidí, kteří v roce 1968 byli nadšeni Dubčekovým obrodným procesem a po srpnové okupaci strhávali sovětské vlajky, najednou se stali aktivní komunisté-neochvějní zastánci sovětské okupace a Husákovy normalizace.

K povinnostem členů KSČ patřil také odběr Rudého práva. Tyto noviny vynikaly především velikostí papíru. Rudé právo bylo vydáváno v obrovských nákladech, ale mezi čtenáři zájem o něj nebyl, lidé ho kupovali z nouze, když na pultech trafik jiné noviny nebyly. Nejdříve byl y rozebrány Mladá fronta, Lidová demokracie, Svobodné slovo, Práce a Československý sport.

"Režimu, ktorý od roku 1969 stelesňoval generálny tajomník ÚV KSČ Gustáv Husák, bolo jasné, že obyčajných ľudí, často sklamaných z invázie vojsk Varšavskej zmluvy, si už nezíska prísľubom socialistickej budúcnosti. Zameral sa preto na zvýšenie ich životnej úrovne.

Rozbehla sa výstavba bytov, jaslí, škôlok, škôl, zdravotných stredísk, pribudlo spotrebného tovaru, ľudia sa dostali k pôžičkám, za ktoré sa dal kúpiť alebo zariadiť byt, a rástli aj dávky pre rodičov. Ľudia na túto ponuku zareagovali. V roku 1974 sa v Československu narodilo 194-tisíc živých detí – najviac od roku 1948.

Komunistický režim mal veľký záujem o silný populačný vývoj. Vysoké prírastky obyvateľstva a mladú vekovú štruktúru prezentoval ako „výdobytok socializmu“. Vyhovovalo mu, že ľudia riešili praktické problémy a zaujímali sa o seba, sobášili sa a mali deti. Bola to istá forma spoločenskej zmluvy - za byty a výhodné pôžičky komunisti očakávali poslušnosť.

Sťahovanie mladých ľudí z vidieka do miest v 70. rokoch a ich primknutie k mestskému spôsobu života viedlo k zmenám v správaní. V meste sa - často aj pod ťarchou nevyhovujúcej veľkosti bytu a vďaka dostupnejšej antikoncepcii - rozširuje plánované rodičovstvo a presadzuje model jedného dieťaťa v rodine, maximálne dvoch. Okrem toho pribúda neúplných rodín. Rozvody boli už v 80. rokoch na dennom poriadku" (SME) (M.Veselý, 28.10.2009) pokračování

Stránka : 10 9 8 7 6 5 4. 3. 2. 1.

Demokracie před rokem 1989 (3)

(Předcházející část)Parádní propagační akcí komunistického režimu byly volby. Konaly se jednou za pět let a "volilo" se najednou do:

1. Sněmovny lidu Federálního shromáždění
   
2. Sněmovny národů Federálního shromáždění
   
3. České národní rady (Na Slovensku do Slovenské národní rady)
   
4. Krajského národního výboru
   
5. Okresního národního výboru
   
6. Místního národního výboru
   

Formálně kandidáty dodávala Národní fronta, skládající se ze sedmadvaceti "organizací NF".
Těmi organizacemi byly např.: ROH, Svaz mládeže, Svazarm, Červený kříž, Svaz invalidů, Akademie věd, myslivci, včelaři, zahrádkáři atd. Protože v těchto organizacích byli komunisté, kteří je obyčejně řídili, stávali se kandidáty, takže nakonec zvolený orgán byl složen téměř jen z komunistů.

Výjimkou byly formálně povolené čtyři politické strany, ve kterých komunisti nebyli. KSČ ovšem určovala, které kandidáty tyto strany dodají.

Byly to strany:

V českých zemích:

• Československá strana lidová
  
• Československý strana socialistická
  
  Na Slovensku:
  
• Strana slobody
  
• Strana slovenskej obrody.
  

V českých zemích byla původně povolena ještě sociální demokracie a na Slovensku Demokratická strana. V roce 1948 se sociální demokracie spojila s komunistickou stranou a Demokratická strana zanikla. Nejsilnější byla lidová strana, která měla asi 40.000 členů, ale na kandidátku NF dodávala stejné množství kandidátů jako slovenské strany, které měly několik set členů.

Do všech zastupitelských sborů byli zvoleni všichni navržení kandidáti, prakticky možnost nebýt zvolen neexistovala. Volební lístky voliči dostávali až v den voleb ve volební místnosti. Volič lístky vzal a vhodil do urny. Výběr nebyl. V případě, že se volič k volbám nedostavil, vydala se volební komise za ním. Když odmítl volit, byl hned po volbách podroben důkladné prověrce - často se v jeho minulosti nějaký hospodářský delikt našel, nějaké porušení zákona. Pokud se nejednalo o manuálně pracujícího dělníka, následovalo zbavení funkce, přeřazení na méně placenou práci nebo výpověď.

Vzhledem k tomu, že volič nemusel kandidáty vybírat - kdo bude zvolen, bylo určeno předem - lidé věděli, že neúčastí ve volbách by nic nezměnili, pouze by sami sobě a svým rodinám zkomplikovali život. Proto k volbách chodili a volební lísky házeli do schránky, aniž věděli, koho volí. Proto mohli kandidáti NF dostávat 99.97 procenta hlasů. Přesto KSČ zřejmě žila ve strachu, že jí voliči nevyjádří podporu. Voliče k volbám zvala jako na pouťovou atrakci. Před volební místností hrála dechovka, vystupovaly uměleci a školní mládež. V padesátých letech byly organizovány průvody voličů, kteří k volební místnosti přicházeli s vlajkami, mávátky a transparenty. Zcela běžné bylo, že přicházely do volební místnosti celé rodiny, a volební lístky do urny vhazovaly děti.

Vzhledem k tomu, že se komunisté do Federálního shromáždění dostávali i přes společenské organizace, měli tam drtivou převahu. KSČ vždy dbala na disciplinu a její členové museli hlasovat podle pokynů shora, proto ze sněmoven se staly hlasovací mašiny, které formálně odhlasovaly všechno, co ÚV KSČ předložil. (M.Veselý, 28.10.2009) -Pokračování

Stránka : 10 9 8 7 6 5 4. 3. 2. 1.

"Demokracie" před rokem 1989." (2)

(předcházející část) Za vlády komunistů nebyl snad přednesen jeden slavnostní projev, aby v něm nebyla zmíněna demokracie. V sedmdesátých a osmdesátých letech začínalo jen málo rozhlasových a televizních zpráv jinak než slovy generální tajemník ÚV KSČ a prezident republiky soudruh Gustáv Husák.

Komunistická strana do ústavy Československa dala článek o své vedoucí úloze, že přebírá zodpovědnost za veškeré dění v zemi. Ve skutečnosti šlo hlavně o neomezenou moc komunistůna všech stupních.

Stát ovládali tajemníci ÚV KSČ, v čele s generálním tajemníkem, kraje ovládali tajemníci KV KSČ, v čele s vedoucím tajemníkem KV KSČ, okresy ovládali tajemníci OV KSČ, v čele s vedoucí tajemníkem OV KSČ.

Znamenalo to, že vedoucí tajemník OV byl prakticky neomezeným vládcem okresu, mohl zasahovat do řízení okresu, do všech národních výborů, do řízení podniků a všech institucí na okrese.

Podobná situace byla v obcích. Každé rozhodnutí národního výboru muselo být schváleno místní organizací KSČ. Stejné to bylo v podnicích, úřadech, školách, v armádě atd. Ředitel podniku musel mít každé rozhodnutí posvěcené závodním výborem KSČ.

Řadoví komunisté se na schůzích, kterých se museli povinně zúčastňovat (hrozilo vyloučení, konec jakékoli kariery, vyhnání na okraj společnosti), věděli předem o připravovaných událostech a opatřeních, např. o zdražování. Jejich zásluhou vznikaly nákupní horečky. Informace sice bývaly tajné, ale manželky komunistů si je pro sebe nenechávaly - a před obchody fronty rostly. (M.Veselý, 28.10.2009) pokračování

Stránka : 10 9 8 7 6 5 4. 3. 2. 1.

"Demokracie" před rokem 1989.

Blíží se 20. výročí listopadové revoluce, i když o posledních létech vlády komunistů, 1988 a1989, už není možné mluvit jako o typickém období tvrdé komunistické totality. V té době už českoslovenští komunisté připomínali hladové psy, kteří ztratili pána a nikdo se jich nechtěl ujmout. Měli ještě dostatečně ostré zuby, aby mohli někoho pokousat, ale chyběl jim dvůr s bezpečnou boudou, odkud by na velkou vzdálenost mohli nahánět hrůzu. To všechno jim vzal Gorbačov.

"KSČ je dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších, nejuvědomělejších příslušníků dělnické třídy, rolnictva a inteligence." Tak se komunistická strana charakterizovala, avšak ti komunisté, co skutečně ovládali celou zemi, měli k dělníkům, rolníkům a inteligenci hodně daleko. Jejich nejvyšší, a často jedinou, kvalifikací byla komunistická politická škola.

V roce 1989 KSČ měla 1,5 milionu členů. V českých zemích bylo 1,1 milionu komunistů, tedy každý devátý obyvatel byl ve straně. Je třeba také brát v úvahu, že za normalizace po roce 1968 bylo z KSČ vyloučeno 300.000 českých komunistů (na Slovensku pouze 35.000). Vyloučení z KSČ automaticky znamenalo ztrátu všech funkcí v zaměstnání i v dobrovolných společenských organizacích, často propuštění ze zaměstnání a posudek, který vyloučenému uzavřel cestu k lépe placenému zaměstnání a k jakékoli kariéře.

Prvních dvacet let komunistické totality je možné charakterizovat jako vládu českých předválečných komunistů, což slovenští komunisté nesli obzvlášť nelibě. Údajnou křivdu ze strany Novotného, který si Slováky nepustil k tělu, si vynahradili za normalizace.

Druhá polovina komunistické totality, byla vládou slovenského marxisty a nacionalisty Husáka, jemuž se během několika let podařilo soustředit veškerou moc do vlastních rukou, i když navenek mu formálně sekundovalo několik aparátčíků-tajemníků (Bilak, Fojtík, Jakeš aj.), jejichž intelektuální úroveň však byla v nižších patrech. Husák byl prezidentem země, generálním tajemníkem KSČ, předsedou Národní fronty atd. Husák měl pod sebou armádu, bezpečnost, soudy, prokuraturu. (Podobnou roli jako v Praze Husák měl na Slovensku Jozef Lenárt, který také vládl se třemi tajemníky.)

Československo sice mělo vládu federální a vlády republikové, ale skutečnou moc měl Husák a tajemníci na ÚV KSČ. Každé rozhodnutí vlády i kteréhokoli ministerstva nejdříve podléhalo schválení na příslušném oddělení ÚV KSČ. Ale ani tajemníci ÚV neměli neomezenou moc, měli nad sebou sovětské poradce, lidi vyslané z Moskvy. (M.Veselý, 28.10.2009) - pokračování

Stránka : 10 9 8 7 6 5 4. 3. 2. 1.

Inaugurace prezidenta Tisa před sedmdesáti lety.

Před sedmdesáti lety, 26. října 1939, se Jozef Tiso stal prezidentem Slovenské republiky, k čemuž navíc dostal titul Vůdce.

Josef Tisi se narodil 13. října 1887 ve Velké Bytči. Studoval na gymnasiu v Žilině, v kněžském semináři v Nitře a na univerzitě ve Vídni. V roce 1924 se stal farářem v Bánovcích nad Bedravou. V letech 1927 až 1929 byl československým ministrem zdravotnictví. Poslancem Národního shromáždění byl do roku 1938. 7. října 1938 ho prezident Emil Hácha jmenoval premiérem slovenské autonomní vlády.


13. března 1939 byl Tiso vylákán do Berlína, kde pod pohrůžkou vrácení Slovenska Maďarsku slíbil Hitlerovi odtržení Slovenska od Československa. Slovenský stát vznikl z Hitlerovy vůle. Hitler se zavázal Slovensko chránit. Chránil i Tisa před vnitřními protivníky, kterými byli jak Sidor, tak Mach, tak Tuka. Tito radikálové s fašistickými sklony sice byli ideologicky Hitlerovi blíž, ale Hitler potřeboval Slovensko jako klidnou zemi.

Po válce byl Josef Tiso zatčen. Soudní proces byl veden pod politickými vlivy domácími i sovětskými. 18. dubna 1947 byl na dvoře Justičního paláce v Bratislavě popraven. Dodnes je Tisovi kladeno za vinu, že dopustil deportaci slovenských židů do německých koncentračních táborů, a tím jejich likvidaci.

Zemědělství před dvaceti lety.

Bylo před dvaceti lety jen málo vesnic, kde nebyly provozovny zemědělské velkovýroby, družstva, státního statku či agrokombinátu, jak se tehdy těm největším podnikům módně říkalo. Nad nimi byla centra, takzvané střediskové obce. Ta byla charakterizována především velkou administrativní budovou zemědělského podniku a několikapatrovými bytovými domy pro zaměstnance.

Většině venkovských lidí před dvaceti lety den začínal mnohem dříve než v současnosti. Už kolem čtvrté hodiny ráno se na vesnici potkávali ošetřovatelé zvířat, spěchající do stájí, s lidmi spěchajícími k autobusu nebo vlaku, kteří dojížděli do zaměstnání ve městech, kde se začínalo pracovat v šest hodin - někde dříve. Ošetřovatelé dojnic často začínali ve dvě hodiny, mlékárna musela mít mléko včas. Kolem páté hodiny už první traktory navážely do stájí krmivo. Před dvaceti lety vesnice vůbec nebyla pro lenochy spící do sedmi nebo osmi hodin.

V rostlinné výrobě se začínalo pracovat po sedmé hodině, když se od dílen začaly rozjíždět řvoucí a čoudící traktory. Opravářské dílny patřily k nezbytnému vybavení většiny zemědělských podniků. Bez oprav starých a poruchových strojů by podnik těžko existoval. Nové stroje nebyly. Pokud byly, tak na pořadí, limit, bilanci atd. Příděl nových strojů (někdy i náhradních dílů) byl komplikovanou záležitostí. Nebylo zvláštností, že o něm rozhodoval krajský výbor KSČ. Určitým řešením byly dílny plné lidí, od skutečných odborníků, kteří na koleně dělali doslova technické zázraky a hravě strčili do kapsy kdejakého specializovaného automechanika nebo konstruktéra, až po lidi do počtu, kteří sami nedokázali opravit ani trakař. Byla to v podstatě skrytá nezaměstnanost - nový stroj by býval levnější - ale překážkou byly uzavřené hranice, devizová, celní a jiná politika.

Skutečnou chloubou šéfů socialistických zemědělských podniků nebyly pole, stáje, dílny a sklady, ale administrativní budovy. Čím více komunisté administrativě vyhlašovali boj, tím více rostla. On je to vlastně problém každého režimu. Skutečností bylo, že místo udřených špinavých úderníků z padesátých let se vizitkou socialistického zemědělství stali vykrmení náměstci a navoněné sekretářky.

Takové zemědělství si zasloužilo podporu státních a stranických orgánů. Není divu, že po takovém zemědělství se dnes mnoha lidem stýská - paradoxně však nejvíc asi těm, kteří před dvaceti lety ráno od dvou hodin v kravínech kydali hnůj nebo celý den na stařičkém traktoru vytřásali duši z těla. Bílé límečky se dovedly přizpůsobit době, hlavně se dovedly přesunout do jiných administrativních budov.(F.Novotný,20.10.2009)

Nylonkám je sedmdesát let.

Dnes je to přesně sedmdesát let, co v americkém městě Wilmington (stát Delaware) byly na trh uvedeny punčochy z umělého vlákna- nylonu. 4 tisíce párů bylo prodáno během několika hodin.

Nylon sice byl sice v laboratořích firmy DoPont objeven už v roce 1934, ale byl používán jen na výrobu kartáčů. První nylonové punčochy byly představené na světové výstavě v New Yorku v dubnu 1939. Víceprezident DuPontu je představil jako výrobek pevný jako ocel, jemný jako pavučina a měkký jako přírodní materiál. Už v květnu 1940 bylo vyprodáno 5 milionů nylonových punčoch.

Poté co USA vstoupily do války, výroba nylonových punčoch skončila, protože americká armáda všechno nylonové vlákno stáhla pro svou potřebu, na výrobu stanů a padáků. Americká vláda však zjistila, že nylonka jako úzkoprofilové vyhledávané zboží je silnou zbraní, jejíž zásluhou je možné získávat informace i pomoc obyvatel v dobývaných evropských zemích. Tím se nylonky dostaly na evropský černý trh.

Po válce se nylonky začaly vyrábět ve většině vyspělých zemích, i když vlákno neslo různé označení (v Československu silon, v Německu perlon, v Rusku kapron atd.).

Svobodná Evropa byl zdroj objektivních informací.

Dne 30. září 2002 skončilo české vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa, stanice, která dlouhá léta umožňovala zvědavým obyvatelům Československa pohlédnout na světové dění z jiných úhlů než z úhlu přikázaného režimem.

Není už mnoho čtenářů, kteří pamatují 1. květen 1951, kdy první ředitel české redakce Ferdinand Peroutka zahájil vysílání. Ubývá i pamětníků hrozných zvuků českých rušiček, jejichž obsluhy tato stanice téměř čtyřicet let zaměstnávala. Rok 1989 nejen umlčel rušičky, ale znamenal začátek konce českého vysílání.

První má setkání s jejím vysíláním, na které si pamatuji, se odehrála někdy v polovině padesátých let. Můj starší bratranec si koupil nové velké rádio, kvůli němuž jsem ho často navštěvoval. Velké osvětlené rádio, to byl můj sen: Masivní bedna s velkými bílými kolečky, svítící stupnice a především fantasticky mrkající zelené magické oko. Protože československé stanice mimo sportovních reportáží tehdy nevysílaly prakticky nic, co by bratrance zajímalo, tak neustále poslouchal a ladil Svobodnou Evropu. Poslech této stanice patrně způsobil, že jsem začal chápat, proč nás učitelka přesvědčuje o přednostech lidově demokratického zřízení. Zjišťoval jsem, že jsem ve škole obelháván.

Ti hlasatelé Svobodné Evropy měli nějaké jiné, zvláštní hlasy, takže jsem se je brzy naučil v éteru hledat, když na právě nastavené frekvenci začala rušička bít obzvlášť silně. V té době se Svobodná Evropa snažila vyzrát na rušičky tím, že na Východ posílala také balóny s letáky. Na úzkých dlouhých letácích nalezených v polích a lesech bylo možné číst to nejlepší, co se objevilo v rozhlasovém vysílání. Mezi letáky se občas objevily i nějaké obrázky, nebo nálepky s americkými vlajkami. Zajímavá byla např. pohlednice s letenským Stalinovým pomníkem, na kterém bylo možné měnit hlavy, tak jak se pohlaváři v Kremlu střídali: hlava Stalina, hlava Malenkova, hlava Bulganina, hlava Chruščova, hlava prasete.

Další nezapomenutelné vzpomínky na Svobodnou Evropu jsou z doby mé vojenské služby pro socialistickou vlast, kdy jsem Svobodnou Evropu slýchával, až brněly uši. Jakýsi svazácký funkcionář přišel s návrhem, že by mohly v prostoru kasáren znít moderní hudba. Velení včetně politruka souhlasilo. Nebylo problémem pro vojáka-radiotechnika sestrojit silný přijímač a silnou zvukovou aparaturu. Na střechu budovy byl připevněn velký reproduktor a už se z nepřátelského rádia mohl každé odpoledne mezi třetí a šestou hodinou nejen po kasárnách, ale i v okruhu až pět kilometrů, rozléhat nerušený koncert na přání. V každou celou hodinu byly desetiminutové zprávy ze světa. Než se zahřála a rozjela rušička, uběhla minuta nebo více, takže jsme mohli vědět i o událostech, která česká media tajila.

Je dodnes pro mne záhadou, proč to v socialistické armádě nevadilo, vždyť k tomu, aby byli lidé bezpečností šikanováni, stačil protistátní vtip vyřčený na toaletě hospody čtvrté skupiny. Faktem je, že ve chvílích, kdy v době, kdy se nad kasárnami začaly rozléhat první zvuky Svobodné Evropy, už většině důstojníků skončila služba, a ti kteří se zdrželi, rychle rotu opouštěli.

O tom, že Svobodná Evropa pila soudruhům v Praze krev, přiznali nejen vpašováním Minaříka a dalších agentů do jejího studia, ale také bombou pod jeho okny. Nezanedbatelný význam pro informovanost mělo vysílání Svobodné Evropy v roce 1968, především po sovětské invazi, kdy byly umlčeny domácí stanice. Nastal paradox, že o tom, co se skutečně děje v zemi, se mohl člověk dozvědět pouze ze zahraničí. Podobná situace byla i v létech 1988 a 1989, kdy zmínky o pouličních demonstracích se v československých mediích objevovaly jen sporadicky, navíc zkresleně. Když se v listopadu 1989 objevil v Praze ředitel československého vysílání Svobodné Evropy Pavel Pecháček, bylo jasné, že činnost Svobodné Evropy nebyla marná. Bohužel 17. listopadu 1989 všechno zlo z Prahy neodešlo. Byl odstaven třídní boj, ale nahradila ho jiná zla, od mamonu až po fašizmus. Pro Svobodnou Evropu nadále byl velký prostor v českých zemích i na Slovensku. Dobrovolně se ho vzdala. Třeba by se vše vyvíjelo jinak.

Čas ukazuje, že přemístění Svobodné Evropy do Prahy a zrušení českého vysílání byla jedna z největších chyb americké vlády. Dlouhou dobu Svobodnou Evropou vychovávané a hýčkané dítě bylo zavedeno do politického a hospodářského pralesa - a pak opuštěno a ponecháno osudu. Američané přikládali Svobodné Evropě zcela jiný význam než Češi a zřejmě podcenili její vliv a zásluhy. S pádem komunistického sovětského impéria nezmizely ruské zájmy ve východní a střední Evropě.

Na zrušení Svobodné Evropy doplácejí všichni demokraté, doplácí také americká vláda, která při umístění obranného systému v České republice, zmítající se neustálými vnitřními žabomyšími válkami, ztroskotala na neinformovanosti obyvatelstva. V České republice chybí nezávislé informace, protože česká media bezmyšlenkovitě sledují jen zisk z reklamy a zveřejňují jen takové informace, které lákají čtenáře, posluchače a diváky. Tyto informace jsou z velké části placenou reklamou politických stran a hospodářských mafií. Američané sice na zrušení českého vysílání Svobodné Evropy ušetřili nějaké dolary, ale stálo je to ztrátu vlivu ve Střední Evropě. Následky pro ně asi budou mnohem dražší, než kdyby „štvavou Svobodnou Evropu“, jak říkávali komunisté, v Mnichově ponechali. (M.Veselý, 20.10.2009)

Štrougal je také součástí naší historie.

Zvláštní postavou v historii vlád, které sídlily v Praze, je bývalý člen KSČ Lubomír Štrougal, který se dožívá pětaosmdesáti let. Byl premiérem devatenáct let. Přestože se třicet let pohyboval v blízkosti největších komunistických koryt, nikdy nepatřil k tvrdému vyhraněnému jádru komunistické strany, byl spíše pragmatikem využívajícím, tak jako většina běžných obyvatel země, možností, které komunistický systém dával.

Jako právník za dlouhou dobu svého působení v nejvyšších státních orgánech nezapřel v sobě smysl pro právo, každé jeho rozhodnutí bylo podložené posudky politickými i odbornými, a tak každé rozhodnutí dokázal zdůvodnit. Vzorně kladl věnce a vítal zahraniční delegace. Dalo by se říci, byl to úředník, který měl stále uklizený stůl. Asi právě proto se v budově vlády mohl pohybovat tak dlouhá léta (od zaměstnanců nevyžadoval soudružské oslovování). Proto polistopadová justice za dvacet let nenašla důvod k odsouzení.

Lubomír Štrougal se narodil 19. října 1924 v Mezimostí nad Nežárkou (nyní část Veselí nad Lužnicí). Jeho otec byl komunista a za protektorátu zahynul v koncentračním táboře. Po maturitě na gymnáziu v Lomnici nad Lužnicí v roce 1943 byl mladý Štrougal totálně nasazen. V letech 1945 až 1950 studoval práva na UK, kde v roce 1948 vstoupil do KSČ. V letech 1950 až 1958 pracoval na komunistických sekretariátech v Třeboni a Českých Budějovicích. V letech 1959 až 1961 byl ministrem zemědělství, v letech 1962 až 1965 byl ministrem vnitra.

V roce 1968 byl místopředsedou Černíkovy vlády (duben až prosinec). Nesouhlasil se srpnovou invazí vojsk Varšavské smlouvy a odmítl nabízené místo v chystané kolaborantské dělnicko-rolnické vládě. V lednu 1970 se stal předsedou federální vlády. V porovnání s primitivními ideologickými doktrináři své doby bývá považován za pragmatického a vzdělaného politika. Rád se také ukazoval na sportovních akcích, sport podporoval a byl znám jako skalní fanda Sparty. V Třeboni, kde v mládí hrával českou házenou a později poblíž měl rekreační objekt, se občas objevila Tatra 613, za jejímž volantem vykukoval jeho obličej (bez doprovodu).

Po nástupu Michaila Gorbačova v Sovětském svazu stál Štrougal na straně reforem, jeho křídlo ale s Husákem vnitrostranický boj o perestrojku prohrálo. Generálním tajemníkem ÚV KSČ se v prosinci 1987 místo nemocného Husáka stal Miloš Jakeš. Potom Štrougal vydržel ve funkci předsedy vlády ještě několik měsíců, v roce 1988 předvídavě podal demisi (jeho nástupcem se stal L.Adamec). Že Štrougal nepříjemně ležel v žaludku mnohým komunistickým pohlavárům, svědčí pomlouvačná kampaň (StB), která byla na veřejnosti o něm šířena (miliardová konta v zahraničí, poměr s Vondráčkovou atd.)

Po listopadových událostech roku 1989, během nichž jako řadový poslanec byl odpůrcem zásahu policie proti opozici a doporučoval jednání s Občanským fórem, se vzdal mandátu a zmizel z veřejného života. V únoru 1990 byl vyloučen z KSČ, takže se dostal do stejné pozice jako Miloš Zeman či Petr Pithart. "V uplynulých čtyřiceti letech se to mělo dělat jinak. Počátek chyb je již v roce 1948, kdy začala vláda jedné strany," řekl před odchodem do ústraní.

Většinu času tráví důchodce Štrougal v osadě Jizerka na Jablonecku. V usedlosti žije se svou druhou ženou Miluší. (bj, 19.10.2009)

Czernínové se vracejí do Chudenic.

V minulých dnech se dohodl pivovar Prazdroj s hrabětem Karlem Eugenem Czernínem, že mu předá zámek Lázeň v Chudenicích.

„Plzeňský Prazdroj předložil hraběti Eugenu Czernínovi letos v srpnu nabídku k odkupu zámku Lázeň v Chudenicích za cenu, která pokrývá transakční náklady na převod majetku,“ oznámil tiskový mluvčí Plzeňského Prazdroje, a.s. Jiří Mareček, „Stav zámku Lázeň nás určitě netěší. Zámek Lázeň byl ale zatížen běžícím a nerozhodnutým restitučním sporem, což nám nedovolovalo více než jeho základní údržbu. Jsme velmi rádi, že pan Eugen Czernín naši nabídku ústně přijal a doufáme, že vše bude dotaženo i po právní stránce.“

Czerninové jsou velmi starý čistě český šlechtický rod, původně se psali Cirínové (první zmínka je o nich z roku 1197) a jejich rodokmen sahá až k Přemyslovcům. Přes pány z Hradce, Košumberku a Chlumu jsou spřízněni přímo s Karlem IV. Skoro všechny staré české rodiny jsou spřízněny s Přemyslovci. Jako řada nejznámějších šlechtických rodů i rod Czernínů se dělil na několik větví. K rozdělení došlo v 17. století za Prokopa Vojtěcha, kdy rod získal velké množství pozemků. Nejbohatší zůstala větev chudenická. Větve radnická a tasnovická již vymřely.

Z chudenické větve je asi nejznámější Heřman (1576 -1651), který byl diplomatem a cestovatelem. V bitvě na Bílé hoře roku 1620 Heřman Czernin bojoval v císařském vojsku. Jeho bratr Diviš Czernin, ač katolík, byl hofmistrem Fridricha Falckého a účastníkem stavovského povstání a byl popraven na Staroměstském náměstí (jako hejtman pražského hradu nezabránil defenestraci - vyhození z okna císařských místodržících Slavaty a Martinice ).

Heřman hrabě Czernin z Chudenic řečený fundátor byl v roce 1627 povýšen do hraběcího stavu. Patřila mu panství Petrohrad, Kysibl, Nejdek, Kostomlty, Kost, Mitrovice, Radenín, Chudenice a Jindřichův Hradec. V letech 1559-97 s Kryštofem Harantem z Polžic podnikli výpravu do Jeruzaléma a v letech 1616-8 vedl poselstvo císaře Matyáše k sultánovi, s kterým sjednal mír na dvacet let. V letech 1644-48 byl nejvyšším dvorským a zemským soudcem a od roku 1650 nejvyšším hofmistrem a komořím.

Nejbohatší z předků byl asi Humprecht (1628 - 1682), syn známé Zuzany Homutové z Harasova, provdané Czerninové. Humprecht byl důvěrník císaře Leopolda I. a od roku 1660 místodržitel v Čechách. Postavil Černinský palác v Praze na Hradčanech, kde sídlí ministerstvo zahraničí a zámek Humprech u Sobotky.

Doposud byl Černínům vrácen jen zámek v Dymokurech, kde „sedí“ pátá generace . Původní hlavní sídlo této větve bylo ale ve Vinoři, později dědeček dnešního majitele Theobald se usídlil v Dymokurech. Otec dnešního majitele Dymokur Rudolf Theobald , který převzal řízení velkostatku v roce 1926, podepsal obě prohlášení příslušníků historické šlechty ze 17. září 1938 i ze září 1939, v nichž šlechta žijící na území Čech a Moravy se postavila proti porušení starých hranic a přihlásila se k nepopiratelné příslušnosti k české národní pospolitosti. V roce 1943 byl nacisty uvězněn.

Po válce se Rudolf T. Czernin vrátil z vězení a zažádal o restituci nacisty ukradeného majetku, ale ta se táhla až do začátku padesátých let, kdy vše zabrali zase komunisté. Dymokurský velkostatek dostal současný majitel Theobald Josef Maria Rudolf Friedrich hrabě Czernin z Chudenic až v roce 1994. Ostatní Czernínové, tak jako několik dalších šlechtických rodů, se k svému majetku nemohou dostat, protože soudy jsou pod silným tlakem různých státních památkových institucí a politiků, levice i pravice (po privatizaci si na šlechtický majetek dělají nárok i mnohé nově vzniklé společnosti) .

Na pražském Hradě nikdy zdrávo nebylo.

Když probereme všechny prezidenty, které jsme kdy měli, musíme konstatovat, že jsme na zdravé prezidenty neměli štěstí. Mnohem horší než jejich tělesné neduhy byly jejich ambice, snahy dostat se na Hrad, a především snahy co nejdéle tam vydržet. Tragédií je, že indispozic hlavy států můžou využívat řady nejodpornější prospěchářů.

Masaryk využíval své popularity tak vytrvale, že po tělesném a duševním ochrnutí nebyl schopen rozpoznat, že se stal mrtvou loutkou v rukou protiagrárnického bloku vedeného ministrem zahraničí Benešem. Zdravý Masaryk by nikdy za svého nástupce Beneše nenavrhl.

O Benešově duševním zdraví hovoří jeho nadlidská aktivita projevující se snahou dostat se na Hrad třeba komínem. Co všechno přitom napáchal, pozná na své kůži ještě několik českých generací. Zodpovědný a duševně zdravý prezident by nikdy zemi komunistům nepředal.

Hácha v době, kdy se obětoval a přijal funkci prezidenta okleštěného státu, nebyl úplně zdravý, avšak teprve následky tlaku, který na něj vyvinul Hitler, z něho postupně udělaly zmateného muže, ochotného sloužit komukoli.

O zdraví Klementa Gottwalda si nikdo iluze dělat nemůže už proto, že jeho politický vzestup byl podpořen alkoholem, který ho pak doprovázel i při pobytu na Hradě, kde ve strachu ze Stalina a sovětských poradců podepisoval rozsudky trestu smrti i pro své nejbližší spolupracovníky.

"Tonda" Zápotocký jako "dělnický prezident" trpěl jak následky věznění v koncentračním táboře, tak popularitou odborářského předáka. Poté, co jeden den tvrdil, že měnová reforma nebude a druhý den ji nechal vyhlásil, obyvatelstvo si o jeho duševním stavu myslelo své. Oficiálně sice byl prezidentem až do své smrti v roce 1957, ale prakticky byl funkce zbaven poté, když po jeho projevu se rozpadla většina JZD.

Antonín Novotný byl sice deset let nejmocnějším mužem v zemi, ale o jeho nemocech se veřejnost nic nedozvěděla. Bylo to období, kdy bylo téměř všechno utajené, takže další státní peníze mohly proudit do rozvoje hornictví, těžkého průmyslu a na zbrojení. Novotný věřil jenom přestárlým "starým komunistům", jejichž obzory se ze dne na den zužovali.

Ludvíka Svobodu lze v mnohém přirovnat k Emilu Háchovi, jeho slušně rozvíjející pozici na Hradě zničila srpnová okupace a jednání s Brežněvem. Z armádního generála se brzy stal Husákův pucflek, který nakonec i při tělesné a duševní neschopnosti, stejně jako Masaryk, z funkce prezidenta odmítal odstoupit. Musel jí být zbaven parlamentem.

Nesympatickému Husákovi se vstupem na Hrad splnil sen dostat Slováky nahoru, nad Čechy. Využil k tomu sovětské okupace a Brežněvova požehnání. Husákovo naparování ukončila Brežněvova smrt a především Gorbačovův příchod do Kremlu. Gorbačov Husáka i s komunistickým internacionalizmem poslal do háje. To byl šok, ze kterého se slovenský komunistický nacionalista už nevzpamatoval a zbytek funkce strávil zčásti na hradním křesle, zčásti na hradním kanapíčku.

Václav Havel sice na Hradě strávil dvanáct let a prodělal přitom mnoho nemocí, přičemž jeho největší nemocí bylo, že nechtěl Hrad opustit. To z něho udělalo rozpačitého bezbarevného politika, jehož hlas po ukončení funkce je bezvýznamný. V jeho prezidentském stínu se nahoru vyškrábala řada padouchů, kteří jinak by neměli šanci do politiky se dostat. To, že po volbách v roce 1990 Havel neodešel, byla jeho největší chyba. Každá oběť vysněným ideálům je scestná. (J.Krž, 15.10.2009)

Velezrada a harakiri.

V souvislosti s politickým exhibicionizmem prezidenta Klause, jehož zásluhou se ve světě Česká republika stává předmětem posměchu a pohrdání, se objevily návrhy, jak ho zbavit funkce. Ústava hovoří o velezradě, ale co to velezrada je, to patrně neví ani Ústavní soud, v jehož pravomoci soud s prezidentem je. Poslanecká sněmovna může prezidenta zbavit funkce, jsou-li k tomu závažné důvody. Poškozování země asi vážný důvod je.

Před čtyřiceti lety se český cestovatel, plavící se na zaoceánské lodi, dal do rozhovoru s japonským podnikatelem, který mu s hrdostí vyprávěl příběh svého pradědečka. Stalo se to na konci devatenáctého století. Pradědeček jako samuraj tvořil doprovod japonského císaře, v Japonsku uctívaného jako boha, který se konal vznešenou císařskou návštěvu na jakémsi strategicky významném ostrově v Tichomoří, obsazeném Japonskem.

Byla velká sláva, davy lidí ve špalírech vítaly císařský průvod, když jakýsi anglický novinář, ve snaze pořídit co nejlepší fotografii, přeběhl s fotoaparátem těsně před císařem. Pradědeček-samuraj jako ochránce císařské božské velikosti nemohl prý udělat nic jiného než vytáhnout meč a Angličanovi useknout hlavu.

Když britská vláda nedostala uspokojivé vysvětlení, poslala na ostrov vojáky, kteří odtud Japonce vyhnali. Jediným viníkem ztráty ostrova a poškození státu, velezrádcem, byl císařem určen císařův průvodce, pradědeček japonského podnikatele. Protože to byl samuraj, tedy šlechtic, bylo mu nabídnuto, aby záležitost vyřídil sám, bez kata.

Pradědeček pozval do svého sídla všechny příbuzné a známé. Všichni usedli, hodovali a bavili se jako by se nic nestalo. Po hostině pradědeček vyzval všechny k slavnostnímu přípitku. Po vypití odložil sklenku, vzal samurajský meč a před zraky všech si ho vrazil do břicha. (M.Veselý, 13.10.2009)

Zemědělství mladé lidi nepřitahuje.

„Můžeme mít zařízení modernizovaná, jak chceme, můžeme mít nové stroje. Dokud bude zemědělství na pokraji společnosti a dokud nebude jasné, že zemědělství je prioritou, noví zaměstnanci, natož mladí lidé, do zemědělství nepůjdou. Každý den slyší z rozhlasu a televize, jak jsou na tom zemědělci špatně. Proto se bojí jít do podniků, kde nemají jasnou budoucnost. Přitom bychom mladé lidi tolik potřebovali,“ říká jednatel jedné zemědělské společnosti v západních Čechách.

Průměrný věk lidí pracujících v zemědělství je více než 50 let a pořád se zvyšuje, a mladí lidé do zemědělství přicházejí jen sporadicky. V jiných evropských zemích je situace obdobná, ale určitý rozdíl je. Velkým problémem je pracovní doba. Osmihodinová pracovní doba, kterou kdysi socialistické zemědělství zavádělo pro práce v kancelářích, dílnách, různých přidružených provozech a také ve stájích, už se nedodržuje ani ve velkých zemědělských podnicích. Přírodě se nedá poroučet, pracovat se musí, když je k tomu počasí a když mají zvířata hlad.

Přibližně jeden milion soukromých zemědělců, evidovaných v Čechách před rokem 1938, se smrsknul na několik tisíc. O české poctivé a levné soukromé malozemědělství, jak se provozovalo před rokem 1957, jaké je doposud v sousedních zemích a jaké se po roce 1990 pokoušeli obnovit bývalí hospodáři, dnes lidé nemají vůbec zájem. Ruční práce jim nevoní, na představy o soukromé velkovýrobě amerického typu nemají podmínky, peníze, stroje ani lidi, a tak raději se snaží zemědělství opustit. Není možné se jim divit, když vidí, že rány po kopancích, které starým sedlákům uštědřuje trh, příroda a měšťanská společnost, nevyléčí ani tučné dotace. Ani svobodné podnikání v přírodě a vztah ke zvířatům už netáhnou, přednost má práce v "mladém kolektivu" ve městě.

Problémy se zaměstnanci mladšího věku mají i velké zemědělské podniky, v nichž narozdíl od soukromých zemědělců je pro zaměstnance určitá záruka pravidelného příjmu. Soukromník čeká na tržbu třeba celý rok, nikoho nezajímá z čeho žije, zaměstnanec, když nedostane měsíční plat, může dát výpověď a brát sociální podporu. Průměrná měsíční hrubá mzda v zemědělství je 16500 korun, zatímco průměrná měsíční hrubá mzda v ČR je 23 tisíc korun.

„Zemědělské podniky mají dnes už špičkově vybavené provozy. V živočišné výrobě jsou objekty rekonstruované nebo nově vystavěné s moderní technologií bez náročné fyzické práce. Také mechanizační prostředky jsou na dobré úrovni. Mají automatické ovládaní, klimatizaci a jsou bezprašné. Mladí lidé mají většinou možnost získat i bydlení,“ říkají zástupci Agrární komory ČR. Tento typ zaměstnaneckých výhod, na které kdysi socialistické zemědělství lákalo lidi, už nové generaci mnoho neříká, zájemce o práci především zajímají peníze, výhodná pracovní doba a také perspektiva zaměstnání. Co z toho mohou zemědělské podniky nabídnout? (F.Novotný, 12.10.2009)

Klausův nacionalizmus se zrodil u Hradce Králové.

Český prezident Klaus, jemuž se rozplývá sen o vstupu na evropský trůn, nyní chce nenáviděnému zbytku světa dokázat, že má v českých zemích podporu veřejnosti, a tak vyrukoval s tím nejodpornějším, co po roce 1945 je v politice možné, s českým nacionalizmem, jehož pravidla jsou zvěčněna v tzv. Benešových dekretech.

Až do poloviny 19. století takový nacionalizmus, vlastenectví podle jazyka, ve střední Evropě neexistoval. Vlastenectví se projevovalo úctou ke státu a vladaři. Češi milovali své krále a císaře, i když to nebyli Češi. Naopak k českému národu se hlásili lidé, kteří nedovedli slovo česky. K českému národu patřili všichni, kteří žili na českém území.

Jazykový princip přijatý v 19. století se stal v českých zemích tragickým. V osmnáctém století přijalo mnoho Čechů němčinu, především těch vzdělanějších a bohatších. Právě čeští vzdělanci udělali z němčiny jazyk elity. Císař Josef II, jinak osvícený panovník, poznal, že v zemích, kde se lidé domluvíví stejným jazykem, tam se reformy a všechny novinky uskutečňují mnohem lépe než tam, kde si lidé kvůli rozličním jazykům nerozumí, proto přišel s heslem „Jeden císař, jeden stát, jeden jazyk". V žádném případě se mu nejednalo o nějakou mocenskou germanizaci, ovládnutí Čechů Němci.

Válka Rakouska s Pruskem v r. 1866 a následné sjednocení Německa byly rozhodující okolnosti pro další vývoj Evropy. Nebyla to tedy první světová válka ani rozbití Rakouska. U Hradce Králové naposledy bojovali Němci čeští i rakouští proti Němcům pruským, naposledy ještě cítili svoji loajalitu ke své rodné zemi a svému císaři a nikoliv vůči německému národu reprezentovanému sjednoceným Německem. Naposledy ještě bojovali za svůj národ na principu státním, nikoliv jazykovém, tedy tak, jak je to ve Švýcarsku dodnes.

Zatímco na západ od Rýna zůstalo tradiční vlastenectví směřované ke státu bez ohledu na jazyk, a Švýcarsko je toho dobrým příkladem (taktéž i Alsasané, mluvící německy se považují za Francouze), na východ od Rýna se prosadilo vlastenectví podle jazyka, aby vznikl jednotící prvek pro nový sjednocený německý stát. Německo následovaly ostatní národy. Nic jiného nezbývalo. A tak bylo zaseto semínko sváru a rozvratu. Z českých vlastenců se stali postupně staly dva národy, národ mluvící česky a národ mluvící německy - Sudetští Němci.

Sudetští Němci byli převážně potomci Čechů, kteří kdysi osidlovali české pohraničí. Naučili se německy, protože se tak hovořilo v sousední zemi. Němčina jim byla užitečnější, ale ani v pohraničí se lidé podle jazyka nerozdělovali. K prvnímu rozdělení došlo v roce 1918, když německy mluvící Češi byli postaveni před hotovou věc, kterou bylo Československo ovládané uměle vytvořeným československým národem. Místo Sudetských Němců, německy mluvících vlasteneckých Čechů, ochotných bojovat za svoji vlast i proti Německu, byli z německy hovořících Čechů vytvořeni nepřátelé, izolovaní v Sudetách.

Po roce 1945 byli Sudetští Němci vyhnáni z Československa a rozplynuli se po světě, jejich obrovský majetek byl zčásti zničen, zčásti rozkraden. Návrat zpět není možný. To ví pravděpodobně i Klaus, ale ve své nenávisti k EU se snaží využít protifašistické a protikomunistické listiny základních práv a svobod, podle které je právo na vlastnění majetku nedotknutelné. A strach z navracení toho, co lehce nabyli, má mnoho komunizmem vychovaných Čechů. (M.Veselý, 11.10.2009)

Před osmdesáti lety se narodil Vladimír Menšík.

Dneska (9.10.2009) by oslavil osmdesátiny Vladimír Menšík, nezapomenutelný skvělý herec, bavič a vynikající vypravěč.

Patřil k herecké špičce šedesátých a sedmdesátých let. Je ho možné zařadit, spolu s Vlastou Burianem a Janem Werichem, k největším komikům 20. století, kteří vyvolávali návaly smíchu jak hereckým uměním, tak vizáží, tak slovním projevem. Všichni tři byli nemocní tělesně, všichni tři měli zvláštní způsob chování, všichni tři museli bojovat s lidskou blbostí.

Na filmy s nezapomenutelnými postavami Vladimíra Menšíka stávaly dlouhé fronty. Na jednotlivé díly televizních seriálů Arabela, Chalupáři, My všichni školou povinní, ve kterých Vladimír Menšík hrál, se diváci velcí i malí těšili celý týden.

Rodák z jihomoravských Ivančic se pod tíží dlouhodobých zdravotních neduhů dožil jen osmapadesáti let. Menšík byl dokonalý improvizátor zejména v komediálních rolích. Svými gagy dokázal šokovat nejednoho režiséra. Byl osobitý, nenapravitelně původní, ale také kritický. Věděl, kam až může zajít a kde jsou umělecká kritéria nesmlouvavá. Tyto hranice dobře vnímal i coby představitel úloh vážných (například ve slavných filmech Až přijde kocour, Markéta Lazarová, Všichni dobří rodáci či v televizních inscenacích Ikarův pád a Tažní ptáci).

Miloval víno, zpěv i jiné věci, laskavý však byl i ve svém dobrotivém sarkasmu ke každému. "Baví mě hrát postavy, které se prodírají životem pomocí vlastních schopností a důvtipu," svěřil se Menšík kdysi. Proto, a nejen proto, ho národ miloval!

Ministr Šebesta jako Paroubkova loutka.

Předseda ČSSD Jiří Paroubek včera oznámil, že bude usilovat o odvolání ministra zemědělství Jakuba Šebesty. Důvodem k odvolání prý jsou náměstci, kteří na ministerstvu zůstali po Gandalovičovi a Šebesta je nevyhodil. Pětadvacet významných osob, které museli ministerstvo opustit, je pro Paroubka stále málo. Panu socialistickému předsedovi vůbec nevadí, že ministry jmenuje a odvolává předseda vlády, tedy nyní pan Fischer.

Může se volič ubránit dojmu, že Česká republika směřuje do společnosti banánových republik, když má vládu, která oficiálně má být nepolitická, ale ve skutečnosti je politická, ovládaná předsedy dvou stran. Takzvaný kočkopes - velká koalice bez zodpovědnosti politiků. A páni předsedové si přejí, aby premiér Fišer a jeho ministři reagovali na každé sebemenší pohyby provázků, které drží v rukou Topolánek a Paroubek. Pokud se loutky znelíbí, nahradí se jinými.

Ukazuje se, že současný stav, kdy Topolánek a Paroubek mají na špinavou práci mouřeníny v úřednické vládě, politikům vyhovuje a termín parlamentních voleb se snaží oddalovat tak, jako to dělali komunisté po roce 1968, když hrozilo, že občané ani okolní svět neuvěří volebnímu vítězství s 99.99 procenty hlasů. Ostatně komunistické vlády byly všechny úřednické, které s volbami a vůlí občanů nic společného neměly.

Topolánek s Paroubkem mohou klidně lízat smetanu do jara, kdy by měly být volby. Za odvoláním Šebesty je možné také vystopovat funkci evropského komisaře, ve které by Paroubek chtěl udržet Vladimíra Špidlu. Pokud by ODS ve vládě dala Špidlovi hlas, výměnou za odvolaného Šebestu, byl by to obchod, jako když cikán hodinky v hodnotě 150 korun prodává za 75 tisíc.

(Jiří Krž, 7.10.2009)

Vesnická tragedie potvrzena v průzkumech kupní síly obyvatelstva.

Nedávno společnost Incoma GfK vydala zprávu o průzkumech příjmu obyvatelstva v různých městech a regionech České republiky. Ohromné rozdíly jsou vizitkou současného systému.

Největší kupní sílu mají obyvatelé Prahy a okolí, kteří ostatní města převyšují o celou třetinu. Zatímco lidé poblíž Prahy mají průměrný roční příjem 200.000 korun, v Karviné, Bruntále nebo Hodoníně mají lidé průměrný roční příjem okolo 135.000. Příjmům odpovídá životní úroveň obyvatelstva, a ta je nejnižší ve městech, kde je vysoká nezaměstnanost.

Zvláštní kapitolou jsou české vesnice.

Kde jsou osmdesátá léta 20. století, kdy byly na vesnicích výdělky stejné jako ve městech nebo větší, kdy Pražáci se stěhovali na vesnice za lepšími výdělky.

V současnosti jsou průměrné příjmy na vesnicích o 30 procent nižší, než je celostátní průměr a o 60 procent nižší než jsou příjmy v Praze. Navíc platí pravidlo "čím menší vesnice, tím menší kupní síla jejích obyvatel." V malých vesnicích průměrné roční příjmy obyvatel v průměru zdaleka nedosahují ani 100.000 korun za rok.

Tragické poměry na českých vesnicích jsou dokladem o tom, že venkov není schopen v ortodoxním tržním hospodářství, jaké bylo nastoleno v České republice, obstát. Úpadek vesnic nezpůsobuje jen krize v zemědělství a světová finanční krize, je navíc záměrně způsobován českými vládami, zákony o výrobě potravin, a středověkým daňovým zatížením venkovského obyvatelstva.

Už tak nepříznivou situaci zhorší Janotovy balíčky. Bohužel lidé na vesnicích nemají ani minimální možnost, jak se brutálnímu útisku bránit, ani se jich nikdo na politické scéně, kterou ovládají měšťanské strany, nezastane. Musí si poradit sami: Pokud doposud se najedli jednou za dva dny, budou příští rok jíst jednou za tři dny. (F.Novotný, 6.10.2009)

Úpadek českého zemědělství a českého venkova pokračuje.

V regionálních mediích se pravidelně objevují články o úpadku českého zemědělství, o tom, že nedostatek peněz velké zemědělce nutí prodávat základní stáda a propouštět zaměstnance, drobné zemědělce nutí ukončit činnost a hledat si zaměstnání v jiných oborech.

„Lidi propustíme až v krajní nouzi. Hledáme všemožné cesty, jak se dostat z nouze. Sbíráme a prodáváme třeba železný šrot. Snížili jsme hnojení. Dobytek taky nedostane všechno, co by potřeboval. Věřila jsem, že vláda nás nenechá padnout, ale asi nechá. Budeme bojovat do posledního dechu,“ svěřila se včera Deníku předsedkyně ZS Zhoř (kraj Vysočina) Jana Lokvencová.

Světová finanční krize jen prohloubila agrární krizi, ve které se evropské zemědělství zmítá už konce devadesátých let. Přijetí dvanácti východoevropských zemí do EU způsobilo v Evropě nečekaný přebytek potravin. Zaskočilo to všechny, především byrokraty v Bruselu, neboť čísla o východoevropské produkci brali s rezervou.

„Zakládání nové úrody se omezuje šetřením na hnojivech a agrochemikáliích. Šetří se nafta a farmáři dělají jen to nejnutnější. Problém je mimo jiné v dotacích, které má Česko poloviční proti nejstarším členským zemím Evropské unie,“ upřesnil Jan Záhorka, poradce prezidenta AK..
„Pokud vláda situaci nevyřeší, končíme se zemědělskou výrobou,“ přidal se první muž společnosti Dobrosev Dobronín Josef Nepraš. „Návrh rozpočtu na příští rok je pro zemědělce nepřijatelný. Tuto verzi nikdy nepřijmeme,“ varuje Vlastimil Vaněk, ředitel krajské AK v Jihlavě.

Úpadek českých zemědělských závodů začal hned po zahájení privatizace a transformace bývalých podniků socialistické velkovýroby v roce 1993. Socialistická velkovýroba sice nemohla dále fungovat, ale měla být privatizována a transformována v rámci práva a s ohledem na zvláštní vztah zemědělství k volnému trhu.

Divokou privatizaci s vytunelováním atraktivního zemědělského majetku, a především privatizaci zpracovatelského průmyslu a obchodu, lze přirovnat k vypuštění rybám vody z rybníka. Transformované velké zemědělské závody nějaký čas žily ze socialistické podstaty a z přízně žoviálního ministra Luxe, neboť na restituce vlastníků zemědělského majetku vydávaly jen to nejhorší, co měly. A tak několik let se jejich šéfové mohli jako Tarzani bušit v prsa a prohlašovali, jak zničí EU. Postupem času sice bylo tržní prostředí jakžtakž nastoleno, ale to už začal dovoz dotovaných potravin ze světa.

Současný úpadek zemědělství není tragický pro šéfy velkých zemědělských závodů, ti jsou jistě s předstihem finančně zajištěni do smrti, ale pro zaměstnance a pro drobné soukromé zemědělce. Jedná se většinou o starší lidi, odborníky na zemědělské práce, kteří často pracovali za symbolickou mzdu, aby se nějak dopracovali k důchodu. Teď budou muset dojíždět do nějakého podřadného zaměstnání, pokud ho najdou, desítky kilometrů daleko, takže se jejich životní úroveň ještě sníží. Když k tomu připočtou Janotův balíček se zdaněním všeho, co na venkově je, mají jedinou naději - živoření.

(F.Novotný, 4.10.2009)

Svatováclavské úvahy.

Letošní září se představilo v tom nejlepším světle, hlavně slunečním. Slunce září a hřeje víc, než bývá v tomto období obvyklé. Meteorologům se předpovědi jakžtakž vyplnily. Ale všechno jednou skončí, pěkné dny vystřídají nevlídné dny podzimní a zimní. Jak intenzivní bude zima, ví snad jen Bůh.

Materialisté, věrni Marxovu odkazu, dokážou každý přírodní jev nějak zdůvodnit. Vědci znají většinu surovin, ze kterých je vytvořena živá tkáň, znají, jakým způsobem některé pochody v živé hmotě probíhají, ale vytvořit uměle buňku a dát jí život a určit funkci nedovedou. Přes všechny objevy, ke kterým se lidstvo za deseti- a vícetisíciletého vývoje dobralo, veškeré lidská nadutost skončí na jediné neviditelné živé buňce a na životních pochodech živého těla, na nervové soustavě. Na konci takových vývodů se objeví otázka lidské duše. Lidé, kteří o sobě tvrdí, že jsou ateisté, na veřejnosti odmítají víru v lidskou duši. Dělají to i ve svých nitrech ?

V souvislosti se současnou návštěvou papeže Benedikta XVI. v České republice bylo popsáno mnoho internetových stránek. Hloupé diskusní příspěvky je zbytečné komentovat, není však příjemné číst zahraniční články o tom, že papež se odvážil vkročit do nejhlubšího bahna světového ateizmu. Česká republika je posměšně či pohrdavě označována za pohanský ostrov, kde se materialisté uklánějí zlatým telatům.

Kořeny českého ateizmu lze prakticky najít ve všech dobách, ten nejsilnější začal pravděpodobně růst v polovině 19. století zásluhou Františka Palackého, jenž jednostranně zpracoval české dějiny tak, aby vše české bylo dobré a vše německé bylo špatné. A protože hlavně němečtí žoldáci se zúčastňovali křižáckých tažení proti husitům, z nichž další demagogický spisovatel Alois Jirásek udělal české reprezentanty, spojil se český nacionalismus s antikatolictvím. Národní obrozenci šířili heslo "Pryč od Vídně i od Říma!" Brána pro příchod marxizmu do Čech byla otevřena. Cílem jeho útoků už více než sto let je katolická církev, která si vzala za úkol studovat a šířit tisícileté zkušenosti soužití lidské společnosti se zákony přírody, upozorňovat na to, že člověk má před nimi má mít pokoru, protože ho přežijí.

Nová současná generace si často myslí, že pražské Václavské náměstí dostalo jméno podle Václava Havla, že hlavní postavou sousoší na náměstí je kůň. Před takovými sto léty, kdy Češi "úpěly pod Rakouskem" a vyučování každý den začínalo zpěvem rakouské hymny, každé dítě vědělo, kdo byl kníže Václav. Po staletí při každé válce či přírodní pohromě se lidé hrnuli do kostelů a modlili se k svatému Václavu, aby pomohl české zemi.

Co na to česká škola? Co páni učitelé, kteří ve svém pochlebování jakémukoli režimu se českým dějinám vyhýbají? Dříve, za nacizmu a komunizmu, je k tomu nutil totalitní režim, dnes to dělají dobrovolně, údajně kvůli nedostatku času.

Lidé se k Bohu a všem svatým hromadně obracejí, jen když je jim zle, mají z něčeho strach. Jestliže Češi odmítají Boha, je to dokladem toho, že v Čechách se materiálně žije dobře, lépe než v jiných zemích, nehrozí žádné válečné nebezpečí ani přírodní katastrofa. Zatím. Bohužel je to v chodu lidské společnosti tak zařízeno, že při zvyšováním bohatství materiálního dochází ke snižování bohatství duševního, což nakonec může znamenat úpadek, neřešitelný konflikt. Na rozdíl od Čechů to ve většině kulturních států lidé už pochopili a mezi materiálním a duchovním životem udržují rovnováhu. Svatý Václav nepatří jen Čechům, ale je to světec dvou miliard křesťanů na celém světě, kteří nedopustí, aby na něj bylo zapomenuto. Proto ani v české zemi zapomenut nebude!
(M.Veselý, 28.9.2009)

Úřady nám potěšitelně rostou.

Pád železné opony, zrušení Varšavské smlouvy, zrušení povinné vojenské služby a vstup do NATO a EU udělaly z českých kasárenských objektů převážně problematické stavby. Jedním z nich byla kasárna v Třeboni, jejichž základy sahají do doby panování Marie Terezie, do roku 1744. V současnosti se třeboňská kasárna mění na úřady.

Třeboňská kasárna spadla do klína městu Třeboň, které nevědělo o ničem lepším, co má s nimi udělat, než je přestavět na úřady. Změna je život. Radním nestačila stará radnice, nová radnice, budova kláštera, za peníze z fondů EU si z kasáren postavili další velké a exkluzivní sídlo. To ovšem nic nemění na faktu, že při rekonstrukci kasáren české (ukrajinští dělníci) i zahraniční (rakouské) firmy odvedly kvalitní práci. Otázkou je, jestli nemohly budovy být využity jinak, například jako byty.

Extrémní levice dovede kritizovat a řvát.

Ukazuje se, že Britské listy shromáždily autory a čtenáře pocházející především revoltových levicových autorů a čtenářů ze severních Čech (ateistický evropský unikát) a ze zakomplexovaných antikatolických intelektuálů z Prahy. Svůj omezený rozhled prezentoval jakýsi Bohumil Kartous v článku "Stát by měl zavést dálniční poplatek pro katolickou církev."

Autor v článku píše: "...stát zablokuje na více než 24 hodin hlavní dopravní tepnu, aby z ní vytvořil parkoviště pro návštěvníky akce, kterou nelze definovat z hlediska veřejného zájmu, ale pouze z hlediska zájmu zcela konkrétní náboženské komunity... Asistenci policejních složek při fotbalových zápasech sice ministerstvo vnitra zrušilo, nicméně při vystoupení papeže budou asistovat stovky policistů... Desítky milionů korun za reklamu, dopravu a další servis podle stejného zdroje dohromady zaplatí města Brno a Stará Boleslav a také Středočeský i Jihomoravský kraj. Ten k této příležitosti propůjčil plochu brněnského letiště a financuje dokonce i tak absurdní záležitosti, jako jsou svačiny…"

Ateista Kartous při svém předlistopadovém hospodském intelektu a měšťáckém sobectví zřejmě neví, že papež mimo toho, že je hlavou více než dvou miliard katolíků a nejvyšším představitelem státu Vatikán, je autoritou uznávanou všemi kulturními vládami světa.

Televizní záběr o papežově návštěvě České republiky, který oblétne celý svět, je větší reklamou České republiky než státní návštěvy českých politiků za deset let. Papež je pro postavení České republiky ve světě tou nejlevnější investicí do propagace země, i když levicoví demagogové nad výdaji prskají jako syslové.

Porovnávat papežovu návštěvu s koncertem Madony, technoparty či fotbalovými utkání a srovnávat pokojné návštěvníky bohoslužeb se zfetovanými a opilými účastníky technopárty nebo notorickými rváči na fotbalových stadionech může jen člověk, jemuž nenávist k náboženství nedovolí rozeznávat slušné lidi od rušitelů pořádku. Policie má být od toho, aby chránila jeho slušné občany, a to v případě papežovy návštěvy dělá. (Jiří Krž, 25.9.2009)

Šedesát let od nejslavnějšího automobilového závodu v Brně.

První, a zatím poslední, automobilový závod formule 1 se jel v Brně 25. září 1949. Tento závod se však ještě nejel jako mistrovství světa, rok 1949 byl zkušebním ročníkem, brněnský závod se jel pouze jako Velká cena Československa. Tento jediný závod nejpopulárnější automobilové discipliny, který se v Brně uskutečnil, se však zapsal do historie formulových závodů rekordní návštěvou, která pravděpodobně ještě nebyla překonána. Pořadatelé uváděli oficiální návštěvu 400.000 diváků, novináři psali o 0,5 až 1 milionu lidí.
 

Většina těchto lidí se přijela do Brna podívat na závodníka, který ve třicátých letech Československo fascinoval řidičským uměním. Byl jím Monačan Louis Chiron, kterému se na trati Masarykova okruhu v Brně mimořádně dařilo. V letech 1931 až 1934 třikrát vyhrál Masarykovu cenu (tak se nazývala Velká cena Československa). V roce 1949 mu bylo už 50 let, přesto závodil a vyhrával závody. Jeho jméno se vrylo nejen do paměti fanoušků automobilových závodů, ale i do českého jazyka. Dodnes se říká: "jezdí jako širon."

Průběh brněnského závodu před šedesáti lety byl předznamenán dvěma tragickými nehodami. Při tréninku zahynul československý závodník Václav Uher (vůz Maserati) a v závodě malých sportovních automobilů o Cenu města Brna hned po startu smrtelně havaroval Jaroslav Jonák (Aero-speciál), přičemž bylo zraněno několik zdravotnic.


Vůz Maserrati byl v Brně zastoupen nejpočetněji. S č.7 jezdil Louis Chiron.

Po odstartování dramatické Velké ceny Československa se do čela závodu dostal siamský princ Bira (na voze Maserati), sledovaný dr. Giuseppem Farinou (Maserati) z Itálie. Farina po ujetí půl kola havaroval v zatáčkách, které od té doby nesou jeho jméno. O několik vteřin později ve stejném místě havaroval britský závodník David Parnell (Maserati), přičemž zranil Farinu a 14 diváků. Tyto zatáčky byly osudné i vedoucímu závodníkovi Birovi, který zde ve třetím kole vylétl z tratě. Vyvázl bez zranění, ale vůz nebyl schopen další jízdy.

Ve čtvrtém kole se za spontánního jásotu diváků ujal vedení populární Louis Chiron (Maserati). Vedení si udržel jen dvě kola, pro poruchu převodovky musel v šestém kole zpomalit a v osmém zcela závod vzdát. V sedmém kole se do čela dostal Brit Whitehead (Ferrari), sledován Francouzem Etancelinem (Talbot). Tito dva jezdci si několikrát vyměnili místa, nikoho ale mezi sebe nepustili, a tak ve dvacátém kole (356 km) do cíle dojel jako první Peter Whitehead před Philippe Etancelinem, třetí byl Ital Franco Corteze (Ferari). Vítěz jel průměrnou rychlostí 126 km/hod.

Závodu se zúčastnili i českoslovenští závodníci Zdeněk Trejbal (Simca-Gordini), Bruno Sojka (Tatraplan-Sport), Vladimír Formánek (Cisitalia), Antonín Komár (Cisitalia), Jaroslav Vlček (Magda II) a ing. František Drobný (Frazer-Nash). Z nich závod nejlépe dokončil, se dvěma koly ztráty, na devátém místě Bruno Sojka. Formánek a Dobrý měli tři kola ztrátu, ostatní nedojeli. Tatraplán Bruno Sojky byl jediným vozem československé výroby, který kdy byl klasifikován v závodě formule 1.


Bruno Sojka na voze Tatraplan-Sport

Oficiální první mistrovství světa formule 1 se jelo příští rok a mistrem světa se stal Giuseppe Farina (Alfa Romeo). Od tohoto roku se zásluhou změněných politických a hospodářských poměrů už v Brně závody nejrychlejších světových automobilů nekonaly. Byla zde sice v roce 1987 postavená speciální závodní trať, která požadavkům FIA vyhovuje, ale mezitím se akce stala tak drahou záležitostí, že se těžko najde někdo, kdo by závod mistrovství světa vozů formule 1 v Brně zorganizoval, a kdo by do něj investoval velké peníze.

Domnívat se, že Chiron vstoupil do české mluvnice kvůli tomu, že jeho jízda byla nějak divoká, to je velký omyl. Louis Chiron byl naopak proslulý plynulou rychlou jízdou. Jeho příprava na závod byla učebnicová. Před závodem trávil na trati několik dní, každý den osm hodin. Celou trať prošel pěšky a projel několika vozidly, cestovními i závodními. V každé zatáčce si našel optimální způsob jízdy. V závodě potom po trati kroužil s úžasnou pravidelností. Říkalo se, že podle Chirona je možné seřizovat hodiny.

(R.Fischer)

Zemědělství si samo vykopalo hrob.

Mléko z fekálních vozů teče po francouzských a belgických polích, čeští zemědělci se zbavují dojných krav, přesto regály supermarketů jsou zaplněny krabicemi a lahvemi s mlékem od krav, které jsou chovány někde na druhém konci státu nebo za jeho hranicemi. Jak je to možné?

"Budete si dusit ve vlastní špíně, protože se nechcete přizpůsobit zákonům přírody!" kdysi indiánský náčelník Seattle předpověděl Američanům, když jim musel předat indiánská loviště. Indián samozřejmě nemohl tušit plné popelnice, igelitové tašky a plastové lahve v příkopech, věděl však, že člověk je jen jednou bezvýznamnou součástí přírody, kterou má respektovat, nikoli ovládat. Ještě před sto padesáti lety to věděli i čeští sedláci a chalupníci, kteří se podepisovali třemi křížky.

Až do poloviny 19. století byl hlavní význam zemědělské práce ve výrobě potravin pro domácnost zemědělce, prodával jen nepatrné množství přebytků. Nepotřeboval zvyšovat úrodnost polí a užitkovost zvířat. Přišel však průmysl a kapitalizmus, růst měst, kde sice nebyly potraviny, ale byly peníze. A peníze přitahují, proto se lidé z venkova začali do měst stěhovat, potraviny si mohli koupit. Byla poptávka po potravinách, bylo jich bylo třeba vyrábět víc. Kolotoč se rozjel, bylo třeba zvyšovat výrobu, ze vztahu starého sedláka k přírodě se stal obchod.

Dospěli jsme do doby, kdy pod pojmem vesnice si lidé představují rekreační chalupy, pod pojmem zemědělská práce sečení trávníku motorovou sekačkou. Potraviny nám prodávají supermarkety. Kde se potraviny vyrábějí, je pro zákazníka věc vedlejší, to nikoho nezajímá. Město při zaslechnutí slova zemědělství už vlastně nechápe, o co se jedná. Město, to jsou především vzdělanci, kteří neuznávají praktický život. Diplom se stal patentem na pravdu. Pětadvacetiletý pražský přírodovědec klidně tvrdí, že zná šumavské lesy lépe než sedmdesátiletý šumavský lesník, stejně starý ekonom klidně řekne, že zemědělství, které nestačí zákonům volného trhu, musí být zrušeno, že zemědělci jsou neschopné "socky", které žijí z dotací, z daní městského obyvatelstva.

Zemědělství si neustálým zvyšováním produktivity samo pod sebou podřezává větev. Ještě před padesáti lety byly výnosy obilí třetinové, proti současnosti. Ještě větší rozdíl byl v užitkovosti hospodářských zvířat. Proto mohlo v českém zemědělství pracovat pětkrát víc lidí než dnes. Vysoká zaměstnanost v zemědělství, to byl i určitý zájem bývalého politického systému, který se vždy potýkal se zpracováním a distribucí zemědělské produkce, což bylo zdůvodňováno požadavkem na dosažení soběstačnosti ve výrobě potravin.

Se změnou režimu a s otevřením hranic se vše obrátilo proti zemědělství. Ti lidé, co dodnes v českém zemědělství zůstali, doplácejí na nadvýrobu svoji i svých zahraničních kolegů. Velkovýroba (touha po zbohatnutí), která měla venkov pozvednout, nakonec ho ničí.Ukazuje se, že všechny kvóty a jiné administrativní regulace produkce nevedou k žádoucím výsledkům. Zákony konzumu postihly i venkov, vše se musí pořád hnát dopředu, v případě, že je systém někde zakopne, ekonomiky většiny zemí se hroutí. Volá se po snížení zemědělské produkce. Kdo ji má snížit? Zatím se likvidují chovy dojných krav, obdělání polí je nahrazováno samoúčelným mulčováním a pastvou, kvůli dotacím. Jako mnohem slušnější řešení se jeví výroba biopotravin - pokud se nezvrhne v chamtivou velkovýrobu. Snížením výnosů a užitkovosti (návratem k přírodě), alespoň na polovinu, by se zabilo několik much jednou ranou, od účelného obdělávání zemědělské půdy, přes zdravé potraviny až po obydlení venkova. O tom, co se bude vyrábět, musí však rozhodnout zákazník. (F. Novotný, 19.9.2009)

Jak byste v roce 1928 uspěli ve zkoušce dospělosti?

Nejsou zaznamenány zprávy, že by před osmdesáti lety studenti středních škol protestovali proti maturitám, i když by možná měli větší důvody než ti dnešní. O tehdejších maturitách informuje ročenka jednoho gymnasia takto:

K maturitním zkouškám v letním období 1928 přihlásilo se 21 žáků třídy VIII.

Písemné zkoušky byly konány ve dnech 14. - 16. května, dána při nich abiturientům tato témata:
Z jazyka českého:
1.Humanizmus a Jednota bratrská (Shody a rozdíly)
2.Skutky předků jsou chloubou a výstrahou potomstvu (Úvaha)
3.Průmysl naší republiky (Rozprava zeměpisná)

Z jazyka latinského:
Vergilius Aeneis VII. 21. Trojané poznávají, že jsou u cíle své cesty, neb se jim vyplnila věštba, že z hladu snědí i stoly.

Z jazyka řeckého:
Xenofon Anabasis III. 3-9. Xenofon vypravuje, jak se dostal k vojsku Kyrovu.

Ústní zkoušky byly konány ve dnech 11. - 13. června za předsednictví F. Husáka, řed. dívčího r. r. gymn. V Č. Budějovicích. Podrobilo se jim 19 abiturientů s tímto výsledkem: za dospělé s vyznamenáním uznáni 3 zkoušenci, za dospělé se všemi hlasy uznáno 16 zkoušenců.

Měnová reforma má své přednosti.

Měnu ve státě je možné přirovnat k operačnímu systému v počítači. Je to prostředí, základ, na kterém jsou závislé všechny funkce a programy.

Pokud počítač přestane fungovat nebo nefunguje podle představ nebo už nestačí požadavkům doby, nezbývá než počítač vyčistit, to je udělat základní nezbytný zásah, jímž je nové nainstalování operačního systému. Při tomto úkonu je počítač zbaven všeho nežádoucího, co se do něj vědomě i nevědomě dostalo a dohromady dělalo problémy, přinejmenším zpomalovalo jeho chod.

Stejné jako v počítači je to ve státě, při změně státního systému by základem dalšího chodu měla být měnová reforma, aby se stát zbavil nežádoucích peněz, které se v něm vědomě i nevědomě objevily. Na to, proč se to hned po změně politického systému v roce 1989 nestalo, si musí každý sám najít vysvětlení.

Ve dvacátém století jsou na českém území uváděny tři měnové reformy a výměna peněz po rozdělení Československa v roce 1992. Záměrem první měnové reformy, k níž došlo v únoru a březnu 1919, bylo oddělit měnu od měny ostatních států vzniklých na území rakousko-uherské monarchie, eliminovat aktiva a majetek inflačního původu a zdanit válečné zbohatlíky. Provedení této reformy, pod níž je nesmazatelně podepsán tehdejší ministr financí Alois Rašín, je dodnes předmětem obdivu, protože v následujících letech, kdy se měny okolních zemí hroutily, československá koruna byla jednou z nejstabilnějších měn v Evropě.

Měnová reforma proběhla i po druhé světové válce. Tímto krokem byla na území Československa zavedena jednotná měna. Po květnu 1945 se na území státu platilo protektorátní korunou, německou markou, slovenskou korunou a maďarským pengö. Byly povoleny platby prvorepublikovými bankovkami i mincemi, navíc sovětští vojáci platili svými korunovými poukázkami, američtí vojáci markovými poukázkami, tak jako v Německu.

Peníze byly vyměněny v poměru 1:1, výměna byla omezena na 500 korun na osobu. Převyšující částky mohly být složeny v bance jako tzv. vázané vklady, které však majitelům byly zadržovány až do roku 1953, kdy jim při neblaze proslulé komunistické reformě byly zabaveny definitivně.

Ještě sedm let po druhé světové válce musel být v Československu přídělový systém, při jakémkoli pokusu o jeho zrušení se začalo hroutit zásobování. Proto v listopadu 1952 Klement Gottwald dal pokyn připravit měnovou reformu. Za dohledu sovětských poradců ji přísně tajně připravoval Václav Hůla. Účelem měny nebylo jen řešení hospodářských problémů, šlo také o politické zájmy komunistů, o odstranění "kapitalistických živlů", které mohly na svou stranu přetáhnout "pracující lid" a ohrozit moc komunistů.

Reforma byla provedena náhle ze dne na den. Jedinec si mohl směnit staré koruny za nové v poměru 1:5, maximálně 300 korun v hotovosti nebo 10.000 v bance. Hotovost nad 300 korun byla měněna v poměru 1:50, vklad nad 10.000 v bance v poměru přibližně 1:10. Nové peníze byly vytištěny v Sovětském svazu. Zvýhodněný kurs měli členové komunistické strany.

Komunistická měnová reforma v roce 1953 sice zbavila části majetku některé válečné zbohatlíky i poválečné zloděje, ale zasáhla hlavně běžné městské obyvatelstvo, živnostníky a úředníky, včetně penzistů. Méně se dotkla většiny dělníků a většiny venkovského obyvatelstva, které mělo peníze uložené v pozemcích a zemědělském majetku. Toto venkovu komunisté odebrali jinak - kolektivizací.

Při pohledu dozadu se ukazuje, že po roce 1989 byla pro měnovou reformu ideální doba, velká možnost, jak dostat z oběhu nelegální peníze, a přitom nezasáhnout nornálně se živící obyvatelstvo, pobírající zaměstnanecký plat. Nestalo se. Tehdejší ministr financí se uvedl výrokem, že nezná špinavé peníze. Místo jejich odstranění je vpustil do eráru, kde udělaly takový vír, že od té doby se státní dluh rok od roku zvyšuje a zvyšuje. Budí to dojem, že zvyšování státního dluhu jako příležitost k okrádání obyvatelstva je dokonce záměrem některých politiků a politických stran?(M.Veselý,14.9.2009)

Slovenské národní povstání, mýty a fakta.

Prezident Jozef Tiso

Takzvané Slovenské národní povstání vypuklo v době, kdy už bylo jasné, že Německo válku nevyhraje. Teprv po roce 1989 mohou historici zveřejnit pravdu u tom, co to byli partyzáni a jaké krutosti páchali na civilním obyvatelstvu.

Objevily se v létě 1944 ve slovenské vládě a armádě návrhy, nezávisle na slovenských komunistech, že Slovensko by mělo přejít na stranu Spojenců. Takové plány měl slovenský ministr národní obrany Ferdinand Čatloš. Podle nich měla slovenská armáda otevřít Slovensko Rudé armádě. Tyto plány vznikly na základě obav, že Slovensko bude součástí útoků spojenců a bude potopeno společně s Německem. Stejný cíl měli komunisté, avšak s Čatlošem nechtěli spolupracovat, protože odmítal Benešovy a Gottwaldovy plány na obnovení Československa. Čatloš předpokládal existenci Slovenského státu i po válce.

Zájem vyprovokovat slovenské obyvatelstvo proti Němcům a rozložit slovenskéou armádu měla hlavně Rudá armáda, která celé léto 1944 na Slovensko vysazovala partyzánské jednotky. Známými sovětskými veliteli byli Alexej Nikitič Asmolov, Anatolij Pavlovič Ržeckij, Jevgenij Pavlovič Voľanskij či Alexej Semionovič Jegorov. Celkem bylo z Kyjeva na Slovensko přemístěno 53 vycvičených sovětských partyzánských jednotek. K nim se postupně přidávali slovenské kriminální živly, zběhové z armády a odpůrci samostatného Slovenska. SNP bylo ve skutečnosti povstáním proti Slovenské republice, protože se jednalo o zemi, která nebyla obsazena okupační armádou a nevládly v ní okupační německé orgány.

Partyzánské bandy zahájily činnost tím, že začaly popravovat slovenské občany, kteří měli německou národnost, k popravě stačilo jen mít příjmení Němec. Zatím žádné boje nebyly, avšak partyzáni stále intenzivněji vyvíjeli záškodnickou činnost spočívající v poškozování železničních tratí a mostů, následovaly sprosté krádeže, loupeže a vraždy nevinných lidí.

Slovenská vláda se snažila nepokojům zabránit, proto 12. srpna 1944 v oblastech partyzánských nepokojů vyhlásila stanné právo. Německé armády, které slovenské území potřebovaly pro tranzit zbraní a potravin pro bojující armády na východě, nechávaly zatím řešení situace na slovenských úřadech. Teprve když partyzáni u Košic zničili šest lokomotiv a zapálili 300 vagónů se dřevem, žádali slovenského prezidenta Tisa o povolení k zákroku. Ten odmítl, neboť věřil, že Slováci se nedají nadále strhávat k ničení své země.

27. srpna 1944 partyzáni přepadli Ružomberok, kde zabili asi 100 německých vojáků a 67 zajali. S nimi zatkli asi stejný počet civilistů. Všechny zajatce příští den odvlekli do hor, kde je bezbranné postříleli (asi 147 lidí). Večer vystoupil v rozhlase slovenský ministr vnitra Šaňo Mach a žádal obyvatelstvo o zachování klidu. Krátce po tomto Machovu projevu partyzáni v Brezně nad Hronom přepadli radnici a zabili čtyři představitele města, včetně starosty.

Následujícího dne zastavili partyzáni mezinárodní rychlík z Rumunska, vytáhli 28 německých občanů, včetně žen a dětí, a na rozkaz sovětského partyzánského velitele Veličky všechny zastřelili. V Lubochni přepadli německý dětský tábor a před hotelem Flóra povraždili 20 dětí.

Němci stále naléhavěji žádali slovenského prezidenta Tisa o povolení zákroku proti partyzánům. Tiso dlouho odmítal: "Kdyby Němci přišli na Slovensko, lehce se jich nezbavíme." Souhlasil až tehdy, když byl přesvědčen, že jinou možnost jak zabránit vraždění nevinných lidí nemá. "Partizáni sú najväčší nepriatelia slobodného a pokojného Slovenska. Kto by s nimi držal, je zradcom svojho rodu i svojej otčiny, ničí všetko, čo je spojené so slovenskou slobodou,"; v rozhlase řekl těsně pře začátkem bojů ministr obrany Čatloš, avšak v příštích dnech k partyzánům sám přeběhl. Byl však zatčen sovětskými partyzány, odvlečen do Ruska a uvězněn.

Teprve 28. srpna 1944 se německé jednotky začaly stahovat na Slovensko, aby proti partyzánům, kteří se zmocnili slovenského rozhlasu, zasáhly. Postalci zásluhou lží o věznění Tisa a jeho připravované popravě a zásluhou dezinformace o vpádu Maďarů na Slovensko přitahovali do partyzánských jednotek další lidi.

Slovensko bylo nadále samostatným svobodným státem, kde byla veškerá moc v rukou slovenské vlády. Poté, co německé jednotky přibyly na Slovensko, prohlásil německý ministr vnitra Heinrich Himmler: "Slovensko je spřátelený stát, a ne obsazená země, proto je třeba, aby se německé vojsko chovalo jako v přátelské zemi."

K povstalcům přešlo mnoho jednotek slovenské armády, přičemž hlavním důvodem slovenských důstojníků bylo dostat se na stranu Spojenců. Běžní slovenští vojáci se ve velkém počtu vzdávali Němcům, protože jim byly zločiny partyzánských velitelů a jejich band odporné.

Proti padesáti tisícům německých vojáků stál stejný počet slovenských vojáků a asi patnáct tisíc partyzánů. Němcům se dařilo likvidovat povstalce poměrně rychle, protože získali mnoho přeběhlíků z povstalecké armády i civilní obyvatelstvo.

Poslední odpor útočícím Němcům povstalci kladli ve Zvolenu a Banské Bystrici. Ještě předtím, než úplně složili zbraně, nezapomněli na Slovenský národní poklad uložený ve Slovenské národní bance v Banské Bystrici, který dali dopravit do Moskvy.

Čí je Šumava?

Jihočeský hejtman Zimola v neděli zřejmě konečně zvedl ze židlí úředníky ze Správy Národního parku Šumava i Ministerstva životního prostředí, když oznámil, že kůrovcová kalamita na Šumavě dosáhla takových rozměrů, že kraj bude nucen vyhlásit stav nouze, aby byla situace rychle řešena.

Zimolovo prohlášení přivedlo do stavu zuřivost především ministra Mika, neboť tento pán se na likvidaci české přírody, jmenovitě šumavské, podílí už delší dobu. Nejdříve obvinil Zimolu z předvolební rétoriky - což je nejjednodušší vyjádření, když chybí myšlenka, protože předvolební období je prakticky pořád. Názor zasáhnout proti kůrovci nemá nejen ČSSD, jíž je Zimola členem, ale stejný názor měl i bývalý hejtman Zahradník (ODS) a příslušníci dalších politických stran, včetně některých jihočeských a západočeských Zelených, kteří jsou pražským vedením umlčováni.

Ministerstvo ŽP se zlobí, že Jihočeský a Plzeňský kraj si nechaly vypravovat odbornou zsprávu lidmi, kteří nejsou ovlivňováni Správou NP Šumava ani MŽP, že zprávu o lese vypracovali lesníci, lidé z praxe, nikoli pražští přírodovědci.

Ke shodě odborné lesní veřejností s MŽP může jen velmi těžko dojít, neboť jednomu se jedná o škody na dřevě, druhému o ideologii. Lidé na Šumavě, a všude na venkově, na rozdíl od obyvatel velkoměst, znají cenu dřeva, proto je jim líto, kolik dřeva je kvůli velkoměstské nabubřelosti, údajné touze po obnově pravěkých lesů, zničeno. Jihočeský a plzeňský hejtman proto nedělají nic jiného, než hájí zájmy obyvatel krajů, lidí, kteří na Šumavě a v její blízkosti žijí.

Kůrovcová kalamita nejhůře postihla obce České Žleby, Stožec a Novou Pec. Stožecká starostka Zdeňka Lelková říká, že se nyní raději moc nerozhlíží kolem sebe, aby neviděla tu spoušť. „Kam se podíváte, všude jsou známky napadených a usychajících smrků, v podstatě každý kopec. Dnes je správa NP největším tvůrcem holin možná v celé České republice."
(F.N.)

V čem se v roce 1992 ministr Kubát mýlil?

Zemědělské noviny dne 3.1.1992 zveřejnily rozhovor s ministrem zemědělství Kubátem. Po téměř osmnácti letech, po zkušenostech s privatizací a transformací, je jasné, proč premiér Klaus nechtěl Kubáta ve vládě. Jeho názory totiž byly zcela odlišné od záměrů Klausových a záměrů lidí (Tříska, Kočárník, Dyba, Ježek, Salcman atd.), kteří privatizaci (vytunelování státních bank a podniků) vyrobili na míru pro sebe a své kamarády z bývalých komunistických institucí.

Kubát: "Jestliže považuji půdu a majetek v zemědělství za určitý poklad, měla by restituce (a koneckonců i transformace)probíhat tak, že lidem ten poklad přineseme domů do pokoje; jako jim ho komunisté sebrali a ukradli, tak mi jim ho prostě vrátíme (a omluvíme se, že bohužel se jim ten poklad nezúročil)"

Jak skutečně proběhly restituce zemědělského majetku, ví každý, koho se týkaly. Stát ani kolchozy a státní statky samy od sebe nikomu nic dobrovolně nevrátily. Vlastníci museli pokorně prosit, žebrat, a někde dodnes prosí a žebrají, aby jim bylo alespoň něco vráceno, i když na to mají zákonný nárok.

Kubát: "…jestliže komunistický stát jednou zbohatl tím, že lidem majetek zabral, tak privatizace by neměla spočívat v tom, že stát to, co jednou lidem sebral, znovu draze prodá."

Přestože Kubát jako ministr vyměnil téměř celé osazenstvo ministerstva zemědělství a Územních (Regionálních) odborů (bývalých Okresních zemědělských správ), nepodařilo se mu zabránit podvodům s restitucemi a privatizací. Poté, co jako nežádoucí osoba skončil na Těšnově, ministrem se stal Josef Lux, který vše vrátil do kolchozních kolejí a s Klausem obnovu soukromého zemědělství a vrácení výkupu a zpracovatelských podniků zemědělcům vyhandloval za církevní restituce, k nimž ovšem doposud nedošlo - a pravděpodobně nikdy nedojde. Privatizace zemědělství proběhla podle Klausova názoru: "Zemědělství je obor jako každý jiný." Takže výkupní podniky, mlékárny a cukrovary atd. byly zprivatitovány těmi lidmi, kteří měli peníze.

Kubát:" …prodat lidem na venkově, kteří nemají peníze? V tom já transformaci nevidím. A zejména ne v zemědělství, zejména v oblastech těžko dostupných, v pohraničí a vůbec tam, kde zemědělství je těžká práce…jestliže tam stát přistoupí na privatizaci, musí počítat s tím, že do zemědělství a činností na zemědělství vázaných proniknou lidé, kteří disponují penězi. Ovšem ničím jiným. Nemají vztah, nemají to, co by správný zemědělec měl mít."

Tato slova byla vyřčena v době , kdy funkcionáři družstev a státních statků vymýšleli, jak dobře privatizovat a transformovat, aby odradili zájemce o soukromé hospodaření a nemuseli jejich majetek vydávat. Tehdy ovšem se na privatizaci také připravovali "zemědělci z Václaváku", jimž šlo především o zpracovatelský průmysl a spekulace s nemovitostmi. Tyto tunely nikoho nezajímaly, tvrdilo se, že je vše v mezích zákona, proto se společně všem privatizátorům podařilo okrást stát i soukromé vlastníky.

Kubát: "… v okamžiku, kdy novinář objeví nějakou lumpárnu a zveřejní ji, pak dotyčný prostě a jednoduše musí jít od válu. Jenom pak se dá hovořit o demokracii, společnost se samočistí a je možné dostat se někam dál."

S odstupem let je možné jen zasmát se tehdejším Kubátovým naivním představám o demokratickém vývoji českého státu. Kdyby hned odešli všichni, jejichž jména se objeví v souvislostech s nějakou lumpárnou, vypadala by polistopadová politická scéna asi úplně jinak. Kde by byli Gross, Čunek, Topolánek a další? Praxe je taková: Když se objeví skandál, tak podle osvědčeného "Chyťte zloděje!" překryje se jiným skandálem, odvede se pozornost a jede se dál, jako by se nic nestalo. (Jiří Krž, 22.8.2009)

41 let po osudné noci.

Jak léta plynou, tak se stále více zapomíná na událost, která ovlivnila život několika generací, a nejen v Československu, ale v celé Evropě, a celém světě. Sovětská vojska zastavila zárodky procesu, na jehož konci mělo být zkulturnění komunistického systému, jeho transformace.

Jak čas ukázal, komunizmus s povolenými otěžemi není schopen udržet se na pevné cestě, jakákoli demokratizace by ho smetla. Rozhodly by plánované podzimní volby, jichž se bála velká část nejen kovaných českých komunistů, ale také komunisté v zahraničí, především v Moskvě.

21.srpna 1968 skončil proces, který byl zahájen už na počátku šedesátých let. Objevila se generace mladých lidí, kteří poznali, že komunizmus je fantazie na hliněných nohách, založená na lži. Objevovalo se stále víc lidí, kteří měli odvahu poukázat na nezákonnosti padesátých let, na nezákonnosti doprovázející znárodňování a kolektivizaci.

Nespokojenost byla i ve vlastní vedoucí komunistické straně, protože stranu s nejméně milionem členů pevně drželo v rukou jádro "starých komunistů", vedené Antonínem Novotným. Ti se sice zbavili ortodoxních stalinistů, propustili většinu politických vězňů, stále více respektovali mezinárodní deklaraci lidských práv a nechali svobodně rozvíjet československou kulturu (divadlo, film, hudba, literatura), nedovolili však zrušení cenzury tisku a jakoukoli transformaci komunistické strany a ohrožení vlastních pozic.

Politické i hospodářské vztahy s Moskvou byly založené na dohodách, Novotný si Brežněva držel v dostatečné vzdálenosti od těla. Méně známý je fakt, že se mu podařilo z Československa vystrnadit sovětskou armádu, která se zde po cvičení vosk Varšavské smlouvy usadila v roce 1966. Umístit armádu na území Československa se sovětští maršálové snažili už od roku 1945.

Nespokojenost a vření v KSČ vyvrcholilo při zasedání ÚV 4.ledna 1968, kdy se Dubčekově partě podařilo Novotného donutit k odstoupení. Tím se uvolnily ventily v mediích, padla cenzura, a takzvaný "obrodný proces strany a společnosti" mohl začít.

Začaly na povrch vyplouvat zločiny komunizmu, což pobouřilo hlavně Kreml, jehož pověst ve světě, především zemích "třetího svět", začínala být stále méně příznivá. Potom už stačil "zvací dopis Bilakův" - pokud ho skutečně psal Bilak, tak jeho ruku vedl někdo z KGB. Co se po 21. srpnu 1968, kdy sovětská vojska do Československa vpadla, odehrávalo, včetně gest prezidenta Svobody (snímek nahoře), byla v podstatě komedie. V situaci, v jaké představitelé Československa byli, nezáleželo na tom jestli dohodu o umístění vojsk Varšavské smlouvy na území Československa podepíšou nebo nepodepíšou. Kdyby nepodepsali, vojska by stejně zůstala, ale Brežněv by nemohl směrem k OSN mávat papírem s Dubčekovým podpisem.
Odkaz1
Odkaz2
Odkaz3
Odkaz4
Odkaz5

Temelínská elektřina dělala starosti.

Dnes už asi jen málo lidí vzpomene, že v souvislosti s výstavbou Jaderné elektrárny Temelín mělo být postaveno několik staveb, které by necitlivě zasáhly českou přírodu. Mimo zúrodnění bažinatého údolí řeky Stropnice (náhrada za půdu zabranou elektrárnou), měly být u Kratušína, na řece Blanici, postaveny přehrady s přečerpávací elektrárnou. Komunistická vláda totiž nevěděla, jakým jiným způsobem zlikvidovat temelínskou noční nadbytečnou elektřinu.


Původní schválený plán postavit přečerpávající vodní elektrárnu v Chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko padl zásluhou protestů už tehdy dost silných pražských ochránců přírody. Proto česká vláda rozhodla, že přehrady s přečerpávací elektrárnou budou postaveny na Šumavě. Jednalo se sice také o území částečně zasahující do CHKO Šumava, ale z Prahy, kde v té době byla Šumava vzdálenou neznámou oblastí, se protesty neozývaly. Ozvaly se však nesmělé hlasy z jižních Čech. Protestovala i rada tehdejšího JčKNV. V Praze však bylo rozhodnuto, jak uváděl tisk v pátek 17. listopadu 1989. V době vydání novin ještě nikdo asi netušil, že tento den změní chod celé země.

Kratušínské přehrady měly zaplavit obec Záblatí, kdysi zlaté hornické město, s gotickým kostelem a se čtyřmi osadami, včetně farmy Agrokombinátu Šumava a jejích 572 ha orné a 20 ha lesní půdy. Očekávala se i likvidace vodárenské nádrže Husinec, do které měla kalná voda z Kratušína odtékat. V Kratušínských nádržích se výška hladiny, nahoru a dolů, měla denně měnit o několik metrů, což znamenalo denně splachy nečistot z břehů.

Z vodního díla Kratušín nebyli nadšeni také Ochránci přírody z Prachatic, kteří v letech 1982 a 1989 v oblasti sledovali 2600 rojů mravenců rodu Formica. Většina těchto mravenců a dalších 200 druhů užitečného hmyzu by zásluhou přehrad ztratilo podmínky k životu. Rovněž vědci z českobudějovického Ústavu krajinné ekologie protestovali proti ohrožení čistoty vody v řece Blanici, která v roce 1989 měla až pětkrát méně škodlivých látek, včetně dusičnanů, než stanovila norma pro kojeneckou vodu. Doporučovali vybudovat přečerpávající elektrárnu na již existující přehradě Orlík, které by promíchávání vody jen prospělo. Malíř Cyril Chramosta přidal svůj protest k obrázku Záblatí, které mělo být zaplaveno.

Pár dní po zveřejnění námitek proti výstavbě přečerpávající nádrže Kratušín, se změnil režim, a tím padly i mnohé plány státu. Temelínská jaderná elektrárna sice byla dostavěna, starosti z nadbytkem elektřiny nejsou, neboť noví majitelé elektrárny jí výhodně zpeněžují v zahraničí. Stavba Kratušínského vodního díla se neuskutečnila, Záblatí, půvabná obec pod horou Bobík (1264 m), nezmizela pod vodou. Byla zastavena i regulace řeky Stropnice, orné půdy je nadbytek.

Cikáni přijeli!

Proud vozidel se plíží ulicí, a tak mám čas pozorněji sledovat před sebou modrý bavorák v rozsvíceným pravým blikačem. Sedí v něm čtyři silnější tmavovlasé ženy. Zajíždějí do mezery mezi parkujícími vozidly. Při předjíždění zjišťuji, že jsou to dámy tmavší pleti, romské národnosti. Časy se mění, kdo by si před takovými padesáti lety pomyslel, že…

V padesátých letech si potulní slovenští cikáni naší malou obec oblíbili. Mnoho tam sice nevyžebrali, ani nenakradli, ale měli tam klid k "rehabilitaci" a nabrání sil na další cestu. Zdrželi se tak průměrně týden, někdy čtrnáct dní. Jezdili ve skupinách, asi po pěti koňských povozech - pravděpodobně rozvětvené rodiny. Ze Slovenska do Čech přijížděli na jaře. Přes léto se toulali po českých vesnicích, a kde se jim líbilo, tam za sezónu zavítali několikrát. Na podzim se vraceli na "slovenskou základnu." Některé už jsme znali, co přijížděli pravidelně, některé skupiny byly zcela neznámé. V celé cikánské komunitě zřejmě fungovala zpravodajská služba, takže věděli, kde je výhodné táboření, a kde jim pšenka nepokvete. Vyhýbali se městům a větším obcím, kde byly četnické stanice (správně SNB).

Kdokoli z vesnice, většinou děti, když spatřil přijíždějící vozy s plachtami, hned to utíkal oznámit dospělým, případně doběhl na nejbližší pole. V několika minutách se katastrem neslo zpráva: "Cikáni přijeli!" Následoval úprk lidí domů zavřít a zamknout dům.

V té době ještě nebývalo za "bílého" dne zvykem, i když se pracovalo na hodně vzdáleném poli nebo louce, zavírat vrata a dveře do dvora. Vejít mohl volně kdokoli. Lidé si důvěřovali. Zamykal se maximálně vchod do bytu, přičemž klíč se dával buď pod rohožku nebo na hřebík nade dveřmi a pod., jak příslušníci rodiny byli domluveni. V každém dvoře sice byl pes, který ovšem byl ze řetězu pouštěn jen na noc.

Cikáni s vozy zamířili k svému tábořišti. U nás měli tři místa: dvě u rybníků, jedno u obecní studny na návsi. Voda a pastva, to byl pro kočovný život základ. Hlavně to potřebovali koně, ale i pro obyvatele vozů s plachtou byla voda důležitá; na vaření, mytí, praní prádla, atd. V době, kdy kolona zaujímala místo k táboření, kdy muži vypřahali koně, už dávno se různými vesnickými zákoutími a pěšinami míhaly dlouhé široké sukně starších cikánek, které využívaly doby, než se místní lidé vrátí domů, k polapení nějaké té slepičky kropenaté či kuřátka. K tomu sloužily ty široké špinavé a potrhané sukně a různá paleta, šály a šátky, v nichž se skrylo leccos, ale které se kontrolovat neodvážil ani ten nejotrlejší policajt.

Jakmile cikánské vozy zastavily, vyhrnul se z pod plachet houf dětí, většinou nahých nebo v nějakých potrhaných košilkách. Nás, místní děti, rodiče museli zahánět a zamykat jako slepice, protože jsme bývali nesmírně zvědaví, jak to v takovém cikánském táboře vypadá. Říkali nám, že nás cikáni ukradnou a někde prodají. Přes všechny zákazy se nám několikrát podařilo nejprve cikánský tábor obhlédnout, a pak navázat s cikánskými kluky "družbu", i když oni česky nedovedli, my zase cikánsky. Takový cikánský tábor ovšem nebyl důstojný chrám páně, uprostřed s romantickým táborákem , to bylo něco jako současný český parlament, tam nekřičeli jen děti, ale všichni, tam se neustále hádali, hlavně ženy. Dodnes mi zůstal v paměti výraz "čurrry magala", dodnes nevím, co to znamená. Koho jsme se báli, a báli se ho i cikáni, byl starý cikán Rafaj. To byl takový malý dědek s naježeným plnovousem, který se neustále vztekal a vřískal jako pavián. Říkalo se o něm, že je to nějaký cikánský král.

Na žebrotu po vsi se vydávaly cikánky. Lidé je do dvorů raději vpouštěli, aby je měli pod kontrolou. Cikánky zpravidla nabízely "pohádání z ruky". S prázdnou asi nikdy neodcházely, i když v době kolektivizace byla na vesnicích velká bída, protože komunistické orgány nutily hospodáře odevzdat jako kontingent poslední zrno a poslední bramboru. Pro cikány se něco našlo, lidé jim dávali vejce, chleba, brambory, mouku a jiné potraviny. I nějaká koruna se našla. "Vždyť jsou to také lidé," slyšeli jsme od dospělých, "jejich děti mají hlad." Muži obchodovali s koňmi, které zřejmě pašovali z Polska. Cikáni koňům rozuměli a věděli o kdejakém koni daleko široko. Cenu obyčejně natáhli hodně vysoko, muselo se smlouvat, nakonec zkušení hospodáři, kteří se k "handlu" odhodlali, tvrdili, že koupili dobře.

Když cikáni "zvedli kotvy" a vydali se obšťastnit jinou vesnici, lidé si oddechli, avšak žádná nenávist proti tmavší rase neexistovala. Cikáni prostě patřili k životu, jako vlaštovky nebo čápi, kteří na jaře přilétli a na podzim odlétli. Koncem padesátých let však do zaběhlého koloběhu života zasáhly úřady, které koně cikánům zabavily a daly na jatky, vozy spálily a cikány zahnaly do městských bytů. Z lidí, jejichž předkové tisíce let žili svobodným kočovným životem, se měli přes noc stát usedlí a poslušní vašnostové. (M.Veselý,14.9.2009)

Ministři zemědělství 1918 - 2009

14.11.1918 - 8.7.1919 Karel Prášek - ministr zemědělství
14.11.1918 - 8.7.1919 Bohuslav Vrbenský - ministr výživy
8.7.1919 - 25.5.1920 Karel Prášek - ministr zemědělství
8.7.1919 - 30.3.1920 Fedor Houdek - ministr výživy
30.3.1920 - 25.5.1920 Kuneš Sonntág - ministr výživy
25.5.1920 - 15.9.1920 Karel Prášek - ministr zemědělství
15.9.1920 - 26.9.1921 Vladislav Brdlík - ministr zemědělství
26.1.1921 - 7.10.1922 František Staněk - ministr zemědělství
7.10.1922 - 9.12.1925 Milan Hodža - ministr zemědělství
9.12.1925 - 18.3.1926 Milan Hodža - ministr zemědělství
18.3.1926 - 12.10.1926 Juraj Slávik - ministr zemědělství
12.10.1926 - 1.2.1929 Otakar Srdínko - ministr zemědělství
1.2.1929 - 7.12.1929 Otakar Srdínko - ministr zemědělství
7.12.1929 - 29.9.1932 Bohumír Bradáč - ministr zemědělství
29.9.1932 - 14.2.1934 Milan Hodža - ministr zemědělství
14.2.1934 - 4.6.1935 Milan Hodža - ministr zemědělství
4.6.1935 - 5.11.1935 Milan Hodža - ministr zemědělství
18.12.1935 - 21.7.1937 Josef Zadina - ministr zemědělství
21.7.1937 - 22.9.1938 Josef Zadina - ministr zemědělství
22.9.1938 - 4.10.1938 Eduard reich - ministr zemědělství
4.10.1938 - 1.12.1938 Ladislav Karel Feierabend - ministr zemědělství
1.12.1938 - 15.3.1939 Ladislav Karel Feierabend - ministr zemědělství
16.3.1939 - 27.4.1939 Ladislav Karel Feierabend - ministr zemědělství
27.4.1939 - 26.1.1940 Ladislav Karel Feierabend - ministr zemědělství
26.1.1940 - 3.2.1940 Jaroslav Krejčí - ministr zemědělství
3.2.1940 - 19.1.1942 Mikuláš z Buben-Litic - ministr zemědělství
12.11.1942 - 5.4.1945 Ján Lichner - ministr zemědělství (Šrámkova vláda v Londýně)
19.1.1942 - 19.1.1945 Adolf Hrubý - ministr zemědělství
19.1.1945 - 5.5.1945 Adolf Hrubý -ministr zemědělství
5.4.1945(?)- 6.11.1945 Július Ďuriš - ministr zemědělství
5.4.1945(?)- 6.11.1945 Václav Majer - ministr výživy
2.7.1946 - 25.2.1948 Július Ďuriš - ministr zemědělství
2.7.1946 - 25.2.1948 Václav Majer - ministr výživy
25.2.1948 - 15.6.1948 Július Ďuriš - ministr zemědělství
25.2.1948 - 15.6.1948 Ludmila Jankovcová - minisryně výživy
15.6.1948 - 10.9.1951 Július Ďuriš - ministr zemědělství
10.9.1951 - 14.9.1953 Josef Nepomucký - ministr zemědělství
15.6.1948 - 28.5.1952 Josef Krosnář - ministr výkupu
14.9.1953 - 14.9.1953 Jindřich Uher - ministr zemědělství
15.6.1948 - 8.9.1951 Marek Smida - ministr lesů
31.1.1953 - 31.3.1953 Július Ďuriš - ministr lesů
31.3.1953 - 14.9.1953 Marek Smída - ministr státních statků
12.12.1954 - 16.6.1956 Josef Krosnář - ministr lesů
12.12.1954 - 16.6.1956 Božena Machačová-Dostálová - ministryně výkupu
16.6.1956 - 11.7.1960 Jindřich Uher - ministr potravinářského průmyslu a výkupu
12.12.1954 -15.10.1955 Marek Smida - ministr zemědělství
16.10.1955 - 16.6.1956 Vratislav Krutina - ministr zemědělství
16.6.1956 - 6.3.1959 Michal Bakula - ministr zemědělství
6.3.1959 - 11.7.1960 Lubomír Štrougal - ministr zemědělství
15.10.1955 - 16.6.1956 Marek Smida - ministr státních statků
15.10.1958 - 11.7.1960 Jozef Kyselý - ministr pro zvelebení zemědělského, lesního a vodního hospodářství
11.7.1960 - 23.6.1961 Jindřich Uher - ministr potravinářského průmyslu
23.6.1961 - 20.9.1963 Josef Krosnář - ministr potravinářského průmyslu
11.7.1960 - 23.6.1961 Libomír Štrougal - ministr zemědělství, lesního a vodního hospodářství
23.6.1961 - 20.9.1963 Vratislav Krutina - ministr zemědělství, lesního a vodního hospodářství
20.9.1963 - 20.1.1967 Vratislav Krutina - ministr potravinářského průmyslu
20.9.1963 - 22.4.1967 Jiří Burian - ministr zemědělství, lesního a vodního hospodářství.
22.4.1967 - 8.4.1968 Karel Mestek - ministr zemědělství a výživy
10.11.1965 - 20.1.1967 Josef Smrkovský - předseda Ústřední správy vodního hospodářství.
20.1.1967 - 8.4.1968 Josef Smrkovský - ministr lesního a vodního hospodářství
8.4.1968 - 31.2.1968 Josef Borůvka - ministr zemědělství
1.1.1969 - 27.9. 1969 Koloman Boďa - předseda Výboru pro zemědělství ČSFSR
27.9.1969 - 28.1.1970 Koloman Boďa - předseda Výboru pro zemědělství ČSFSR
6.1.1969 - 11.2.1971 Josef Černý - ministr zemědělství a výživy ČSR
28.1.1970 - 31.12.1970 Bohuslav Večeřa - předseda Výboru pro zemědělství a výživu ČSFSR
1.1.1971 - 9.12.1971 Bohuslav Večeřa - ministr zemědělství ČSFSR
11.2.1971 - 9.12.1971 Václav Svoboda - ministr zemědělství a výživy ČSR
9.12.1971 - 14.9.1976 Bohuslav Večeřa - ministr zemědělství ČSFSR
14.9.1976 - 11.11.1976 Josef Nágr - ministr zemědělství ČSFSR
9.12.1971 - 4.11.1976 Josef Nágr - ministr zemědělství a výživy ČSR
11.11.1976 - 17.6.1981 Josef Nágr - ministr zemědělství ČSFSR
4.11.1976 - 18.6.1981 Mirslav Petřík - ministr zemědělství a výživy ČSR
18.6.1981 - 20.6.1983 Josef Nágr - ministr zemědělství ČSFSR
18.6.1981 - 20.6.1983 Miroslav Toman - ministr zemědělství a výživy ČSR
20.6.1983 - 16.6.1986 Miroslav Toman - ministr zemědělství ČSFSR
20.6.1983 - 18.6.1986 Vladislav Třeška - ministr zemědělství a výživy ČSR
16.6.1986 - 20.4.1988 Miroslav Toman - ministr zemědělství ČSFSR
21.4.1988 - 11.10.1988 Miroslav Toman - ministr zemědělství ČSFSR
12.10.1988 -10.12.1989 Jaromír Algayer - ministr zemědělství ČSFSR
18.6.1986 - 5.12.1989 Ondřej Vaněk - ministr zemědělství a výživy ČSR
18.6.1986 - 12.10.1988 František Kalina - ministr lesního a vodního hospodářství ČSR
12.10.1988 - 29.6.1990 Jaroslav Boček - ministr lesního a vodního hospodářství ČSR
5.12.1989 - 29.6.1989 Jan Vodehnal - ministr zemědělství ČR
10.12.1989-12.5.1990 Oldřich Burský - ministr zemědělství ČSFR
12.5.1990 - 27.6.1990 Rudolf Kutnar - ministr zemědělství ČSFR
29.6.1990 - 2.7.1992 Bohumil Kubát - ministr zemědělství ČR
2.7.1992 - 4.7.1996 Josef Lux - ministr zemědělství
4.7.1996 - 2.1.1998 Josef Lux - ministr zemědělství
2.1.1998 - 17.7.1998 Josef Lux - ministr zemědělství
22.7.1998 - 15.7.2002 Jan Fencl - ministr zemědělství
15.7.2002 - 25.8..2005 Jaroslav Palas - ministr zemědělství
25.8.2005 - 14.11.2005 Petr Zgarba - ministr zemědělství
16.11.2005 - 4.9.2006 Jan Mládek -ministr zemědělství
4.9.2006 - 19.1.2007 Milena Vicenová - ministryně zemědělství
19.1.2007 - 8.5.2009 Petr Gandalovič - ministr zemědělství
8.5.2009 - Jakub Šebesta ministr zemědělství

Zemědělské noviny zmizely v tunelu.

Jeden z prvních velkých tunelů, kterými na počátku devadesátých let ze zemědělství utíkaly peníze, směřoval do státního podniku Zemědělské noviny. Nezmizely kancelářské stoly, psací stroje, počítače, novinový papír ani rotačky v tiskárně, byli vytunelováni čtenáři a inzerenti a na prvním místě značka. To vše za velké podpory ještě v té době netransformovaných a neprivatizovaných podniků zemědělské velkovýroby.

Zemědělské noviny ovšem nebyly vykradeny samy, podobným způsobem byla vytunelovaná Mladá fronta, Rudé právo a další deníky. Je zřejmé, že dodnes media, z kolegiality, o tom mlčí - deníky totiž byly rozkradeny jejich vlastními redaktory. Za souhlasu politických představitelů, Syndikátu novinářů, Poštovní novinové služby a dalších organizací.

Vytunelování Zemědělských novin předcházela řada dramatických události. Po přechodu Zemědělských novin z vydavatelství Rudé právo pod Ministerstvo zemědělství se redakce, vedená Petrem Schonfeldem, dostala do sporu s tehdejším ministrem zemědělství Bohumilem Kubátem. Zatímco stará redakce Zemědělských novin hájila výsledky kolektivizace, tj. zemědělskou velkovýrobu, ministr se snažil vzkřísit soukromé zemědělství, vrátit půdu a zemědělský majetek oprávněným vlastníkům. Na stranu redakce Zemědělských novin, proti Kubátovi, se postavili i vlivní politici, jako byli například Marián Čalfa, Miloš Zeman či Pavel Rychecký.

Redaktoři Zemědělských novin se tedy chtěli pokusit o puč proti ministerstvu, když tajně založili tzv. První zemskou akciovou společnost ZN, která ministerstvu měla 1.4.1991 Zemědělské noviny odebrat. Většina zaměstnanců Zemědělských novin dala na ministerstvu zemědělství výpovědi k 31.3.1991. Ministr Kubát, jakmile se to dozvěděl, pohotově reagoval, jmenoval ředitelem státního podniku Zemědělské noviny Ratibora Mejzlíka, který rychle našel jako nového šéfredaktora Pavla Kačera, jenž bleskově dal dohromady novou redakci, a Poštovní novinové službě oznámil, že se nic nemění, neboť Zemědělské noviny budou nadále vycházet pod ministerstvem zemědělství.

Následovala nechutná mediální kampaň proti ministru zemědělství Kubátovi, kterou rozpoutali lidé z První zemské akciové společnosti. Obvinili ho, že brání svobodě tisku a svobodě podnikání. Kubát oznámil, že nikomu ve vydávání novin nebrání, pouze brání zneužití ochranné známky "Zemědělské noviny." (Toto periodikum vycházelo od roku 1945, kdy nahradilo doposud roztříštěný zemědělský tisk, hlavně "Venkov" vydávaný do roku 1938 agrární stranou). Kubátova snaha však byla marná, měl proti sobě silnou privatizační mašinu. Za pomoci vládních činitelů První zemská společnost na sebe převedla veškeré smluvní vztahy s Poštovní novinovou službou, to znamená veškeré inzerenty a předplatitele.

Státní podnik Zemědělské noviny, řízený ministerstvem zemědělství, byl i přesto připraven od 1. dubna 1991 pokračovat ve vydávání novin. Tomu zabránil Syndikát novinářů, který tiskárnu Česká typografie přinutil zastavit výrobu státních Zemědělských novin. Tak 1. dubna 1991 místo nich vyšly zcela jiné Zemědělské noviny("kolchoznické"), Česko-moravské zemědělské noviny, které k vydání připravila První zemská akciová společnost. Takže předplatitelé automaticky přešli na tyto noviny, které byli státu takto ukradeny.

Tak se stalo, že stát přišel o noviny, značku, distribuci a především o vliv na čtenáře. Česko-moravské zemědělské noviny byly silně levicově zaměřené, čímž v rozhodujícím období, obhajobou tehdejší drahé zemědělské velkovýroby, podstatnou měrou zabránili změnám v českém zemědělství.

Ministerstvu zemědělství se sice brzy podařilo vydávání starých dobrých Zemědělských noviny znovu spustit, ovšem bez předplatitelů a inzerentů, kteří už odebírali, v devětadevadesáti procentech nevědomky, ukradené Česko-moravské zemědělské noviny.

Ministerstvo se sice se zloději soudilo, ale v tehdejší tunelářské atmosféře nemělo na úspěch naději. Nakonec se ukázalo, že v pozadí založení První zemské akciové společnosti a vydávání Česko-moravských zemědělských novin byly zištné důvody redaktorů, protože vytunelované noviny byly prodány německému nakladatelství Verlag, které je ještě nějaký čas vydávalo pod názvem Zemské noviny. Redaktoři za každou formálně koupenou akcii ve výši 1.000 korun dostali od německého kupce desetkrát tolik.

Ministerské Zemědělské noviny si přes veškerou nenávistnou kampaň ze strany ČM ZN, novinářů i politiků našlo nové čtenáře, hlavně v řadách začínajících soukromých zemědělců, a inzerenty. Kvůli vydávání těchto Zemědělských novin premiér Pithart ministra Kubáta obviňoval ze sabotování privatizace a pokoušel se ho několikrát odvolat. Zemědělské noviny "Kubátovky" vycházely dál. Přišly však volby 1992 a ministr Kubát se pro nového premiéra Klause stal osobou nežádoucí, ministrem zemědělství se stal Josef Lux, svou podstatou až geniálně obratný politik, ale bez vztahu k tradičnímu venkovu a soukromému zemědělství, který vydávání původních Zemědělských novin zastavil. (F.Novotný, 8.8.2009)

Bývalá Podkarpatská Rus - cenový ráj, ale...

Mnoho obyvatel České republiky dnes už si nedovede představit celní a pasové kontroly, kterými se muselo procházet při výjezdu do sousední země. Kdo by si chtěl čekání na celnici připomenout, ti starší, nebo vyzkoušet, ti mladší, může se přes východní Slovensko vydat na Ukrajinu.

Státní hranice, kterou je při vstupu na území nynější Ukrajiny překonat, pro Čechy a Slováky v letech 1918 až 1939 neexistovala, protože sousední země, zvaná Podkarpatská Rus, byla součástí Československa. Hlavně čeští učitelé, úředníci a podnikatelé, v této krátké době, ze zaostalé země udělali relativně hospodářsky a kulturně vyspělou zemi, která byla v roce 1945 zabavena Stalinem a připojena k Ukrajině.

Při přejíždění hranice mezi Slovenskem a Ukrajinou nezbytným doplňkem pasu není oficiální cestovní doložka a celní devizové prohlášení, ale takzvané "kavné", což je 50 centů "na kávu" pro ukrajinské celníky. Bez "kavného" se čekání na celnici prodlužuje i na několik hodin. Kdo se chce vyhnout důkladnému prohledání auta, zvláště při zpáteční cestě, "zapomene" v pasu dvě nebo tři eura.

Většina spotřebního zboží je na Ukrajině levnější než na Slovensku nebo v ČR. Cigarety v průměru stojí 0,80 euro (20 Kč), 1 kilo čokoládových bombonů 1,20 euro (30 Kč). Zakázán je vývoz masných a mléčných výrobků, více než dva balíky cigaret, 1 litr tvrdého alkoholu a čtyři litry vína. Cukrovinek, oblečení a další zboží, které nepodléhá zkažení, je možno vyvážet bez omezení.Vyplatí se především nákup pohonných hmot. 1 litr benzinu stojí 0,60 euro (15,30 Kč).

Ukrajina ovšem není rájem pro domácí obyvatelstvo. Problémem jsou vysoká nezaměstnanost a nízké mzdy. Oficiálně je udávaná nezaměstnanost 12 procent, skutečná je asi 30 procent. Ti, kteří mají práci, dostávají mzdu do výše 100 euro (2.500 Kč). Za takových podmínek je i zdánlivě nízká cena zboží pro Ukrajince vysoká. Nelze se proto divit, že houfně opouštějí zemi a raději za otrockých podmínek bezohledných pracovních agentur pracují v České republice a výdělek zasílají rodinám domů. (R.Fischer)

Projekt kanálu Dunaj-Odra-Labe už nepočítá s Rakušany.

Po letech ustrnutí na mrtvém bodě se na pořad jednání opět dostal grandiózní projekt vnitrozemských vodních cest - stavba kanálu Dunaj - Odra -Labe. Nedávno totiž česká vláda premiéra Jana Fischera schválila "Národní strategický plán rozvoje." Tento doplněk umožňuje výstavbu dálnic a elektráren, a také výstavbu umělých vodních cest, říčních systémů v povodí Dunaje, Odry a Labe. Plán údajně nepočítá s rakouskou účastí při stavbě.

Od Dunaje (u Děvína) má první část kanálu tvořit řeka Morava, tekoucí po slovenském území. Na české území se má vodní cesta dostat u Hodonína, a až do Přerova má pokračovat po řece Moravě, potom Slezskou bránou se vybuduje kanál k řece Odře. Po Odře mohou lodi plout po polském území do Wroclavi a dál k severu, umělým kanálem přes Berlín do Labe a do Baltického moře.

Na stavbě kanálu Dunaj-Odra-Labe se už na podzim 2008 v Bratislavě dohodly vlády České republiky, Polska a Slovenska. Letos v říjnu bude v Ostravě představen projekt kanálu, který bude několika desítkami milionů euro financovat Evropská unie. O stavbu průlavu, hlavně úpravu koryta Odry, usiluje především polská vláda, která chce zabránit podobným škodám, jako byly při ničivé povodni na jaře 2006.

Překvapeni jsou Rakušané, že se s nimi při výstavbě kanálu nepočítá, přestože v původních plánech hrály Dolní Rakousy, jmenovitě okres Gänsendorf, významnou roli. Rakušané počítali s vybudováním odbočky z Dunaje ve Vídni, přičemž mohl být využit stávající kanál přes Großenzersdorf, kde začal být budován nový přístav. Projekt a přípravné práce (jednání s odpůrci stavby) na kanálu po Moravském poli, který by se nakonec podle nových plánů neměl do projektů EU zařazen, už Rakousko stál milion euro.

Rudolf Beran, oběť nacizmu i komunizmu.

Jestliže komunisté některého prvorepublikového politika hodně nenáviděli, tak lze s jistotou jmenovat jihočeského sedláka Rudolfa Berana. Po válce se v komunistických učebnicích samozřejmě jeho jméno neobjevovalo. Pokud se objevil v nějakém historickém díle, na jevišti a ve filmu, byl představován jako vlastizrádce, který z peněženky vytahuje vysokou bankovku a říká:" Když přijde Stalin, tak mi ji sebere, když přijde Hitler, tak mi ji nechá…"

Narodil se 28. 12. 1887 v jihočeských Pracejovicích, v rodině drobného zemědělce a hostinského. Absolvoval hospodářskou školu ve Strakonicích. Hned po škole se zapojil do agrárního hnutí. Od r. 1905 byl v Ústřední jednotě českých hospodářských společenstev, později se stal zaměstnancem sekretariátu agrární strany, přičemž vykonával funkci organizačního vedoucího a tajemníka Svazu agrárního dorostu.

Po vzniku Československa se stal ústředním tajemníkem agrární strany a stal se spolupracovníkem Antonína Švehly. Hlavně Beranovou zásluhou si agrární strana vytvořila funkční stranický aparát, od ústředí v Praze až po nejmenší vesnické organizace na Podkarpatské Rusi. Beranovou zásluhou došlo k vytvoření společenských organizací, vesnických i městských, napojených na agrární stranu.

V letech 1918–1939 zasedal v poslanecké sněmovně Národního shromáždění. V posledních třech letech před Švehlovou smrtí Beran prakticky řídil činnost agrární strany. Od roku 1934 vykonával funkci místopředsedy strany, v roce 1935 byl zvolen jejím předsedou.

Jako předseda strany pokračoval v prosazování pravicové politiky na venkově. Stal se tak nepřítelem celé levice, včetně prezidenta Beneše, který mu nikdy neodpustil, že Beran do prezidentských voleb v roce 1935 postavil protikandidáta prof. Bohuslava Němce. V zájmu uklidnění napjaté situace v Sudetách v roce 1938 Beran navrhoval jednat vstřícně se Sudetoněmeckou stranou. To teprve byla voda na mlýn levice.

Po odtržení sudetského území v říjnu 1938 se Beran stal předsedou Strany národní jednoty, což bylo seskupení pravicových stran. 1. prosince 1938 jej prezident Hácha jmenoval předsedou vlády. Po okupaci Čech a Moravy německými vojsky jej Hácha jmenoval předsedou protektorátní vlády. Tím byl pouze krátce, do 25. dubna 1939, kdy odstoupil a stáhl se do ústraní.

Pro kontakty s protinacistickým odbojem byl v květnu 1941 zatčen gestapem a v Berlíně odsouzen k deseti letům vězení. Od té doby až do roku 1954 strávil zbytek života jako vězeň. Nejdříve byl vězněn nacisty. Po skončení války se těšil ze svobody jen několik dní, protože byl znovu zatčen, tentokrát československou bezpečností. Československý soud byl, tak jako v případě Milady Horákové, přísnější než nacistický, když Beranovi v roce 1947 vyměřil 20 let těžkého žaláře. Rudolf Beran zemřel 28.2.1954 ve věznici Leopoldov. (M.Veselý)

Třeboňsko: 25. letní putování Vitorazskem a okolím.

České Velenice - nádraží.

(Předcházející část) Nové město České Velenice se po roce 1920, kdy bylo odděleno od Gmündu, snažilo rychle vybudovat vlastní centrum. Snaha zřídit poblíž radnice náměstí, doposud vyšla naprázdno. Kostel Anežky České (svatá se stala až roku 1989) byl zde postaven v roce 1935.


Chloubou Českých Velenic až do roku 1945 bylo nádraží. Zdejší nádražní budova patřila k největším v rakousko-uherské monarchii. Staré nádraží Gmünd bylo postaveno 2 kilometry severně od města Gmündu z důvodů strategických, nikoli kvůli technickým problémům - mostu přes Lužnici, jak se někdy vykládá.


Těsně před výstavbou Dráhy Františka Josefa Vídeň – Plzeň/Praha totiž utrpělo Rakousko nepříjemnou porážku u Hradce Králové (1866), což bylo přičítáno také celkové technické zaostalosti země. Rychlé přesuny vojsk měla zajistit železnice. Gmünd měl být tím místem, kde se v případě válečného konfliktu bude shromažďovat rakouská armáda, aby v případě nutnosti posílila, po železnici, bojující armády jak v Čechách, tak opačně - v alpských zemích. A skutečné přes nádraží téměř půl století (do roku 1918) projížděly transporty armády, především za 1. světové války (i Josef Švejk jel tudy do války).


Vzdálenost nádraží od centra Gmündu byla nepříjemná. Dopravu lidí i zavazadel zajišťovaly koňské kočáry a povozy. Koně ovšem potřebují krmivo, i když netahají, a protože město chtělo ušetřit, hledalo řešení v elektřině. Ozvala se jistá francouzská společnost, která nabídla stavbu trolejbusové trati a provozování trolejbusů. Provoz byl zahájen v roce 1907. Gmünd byl prvním městem na území Rakouska (Předlitavska), kde jezdil trolejbus. Trať vedla z náměstí v Gmündu k současnému českovelenickému nádraží. Tehdejší trolejbus měl k podobě dnešních kloubových vozů hodně daleko. Provoz byl ukončen v roce 1916, když zbrojní průmysl zabavil měděné trolejové vedení. Potom byly snahy zajistit dopravu autobusem.

Strategickou úlohu mělo českovelenické nádraží i za 2. světové války. Od října 1938 byly České Velenice opět součástí města Gmünd, označovaly se jako Gmünd III. Opět tudy proudily vojenské transporty, tentokrát německé, a náklady zbraní. Na počátku roku 1945 už to byl jeden z posledních nepoškozených železničních uzlů, jímž mohly na východní frontu proudit zbraně. To zabrzdilo postup Rudé armády, a tak sovětské velení naléhavě žádalo spojence o přerušení přísunu zbraní bránícím německým jednotkám. Američané nevěděli o ničem lepším než rozbít České Budějovice a České Velenice. Zatímco České Budějovice utrpěly hlavně škody materiální – lidé se skryli – v Českých Velenicích zahynula spousta lidí (odhaduje se 1000 až 1300 lidí). V té době totiž se v prostoru nádraží zdržovalo velké množství lidí – uprchlíků z Horního Slezska. Bombardováním byla zničena historická budova nádraží a železniční dílny.














Nová nádražní budova byla dostavěna v roce 1950. Její vzhled odpovídá době, ve které byla stavěna. Snad některá příští generace takovou architekturu ocení. Při bouřlivém rozvoji automobilizmu a přesunu nákladní dopravy na silnice, v devadesátých letech 20. století., význam českovelenického nádraží začal upadat. Přičinilo se o to i zrušení rychlíkové dopravy mezi Prahou a Vídní. Nyní však přišla snaha nádraží opět oživit, zásluhou projektů EU, proto je prováděna jeho rekonstrukce. (R.Fischer)

Jak jsme cestovali do NDR.

3.část. Stalinův Berlín.

(Předcházející část)Přes Lipsko, kde jsme měli zajištěný oběd (kachna), jsme po sluncem rozpálené dálnici absolvovali dlouhou únavnou cestu do východního Berlína. Ubytováni jsme byli v soukromém hotelu. Což byla informace překvapující, neboť jsme doposud žili v představě, že v sovětském bloku je všechno znárodněné, od železáren až po posledního holiče, jako v Československu.

Velmi zajímaví byli hosté hotelové restaurace. Černé obleky, motýlky, dlouhé róby. Dvacátá až třicátá leta 20. století. Hotel byl možná o něco starší, velkoněmecká secese. Posadili nás do speciálního salonku, kde bylo prostřeno jak na svatbu v zámku, odkud jsme, širokými otevřenými dveřmi, měli možnost tu vybranou měšťanskou společnost sledovat jako na filmovém plátně. Pohledem na sedmdesáti- a víceleté lvy salonů s bílými ubrousky za krky by možná byli překvapeni i takoví společenští šviháci jako byl Oldřich Nový.

Dvacet českých jezedáků však nezajímala elegance třicátých let, ozývaly se prázdné žaludky. Hlad a žízeň se pohledy na československou vlaječku na stole zahnat nedaly. Třetinové lahvičky s vychlazenou Berlínskou plzní, které číšník pilně přinášel na stříbrně blyštícím tácu, mizely jedna za druhou ve vyprahlých hrdlech. "Tak, Adolfe, jakou si dáme?" ozval se po večeři jeden ze starších účastníků zájezdu. Adolf silným mečivým hlasem spustil. Byl to tak silný zpěv, že všichni Zlatí slavíci by bledli závistí, nikoli však vznešené osazenstvo sousedního likálu, protože číšník okamžitě spěchal zavřít dveře salonku.

Ráno následovala prohlídka Berlína. Bylo dvacet let po válce, NDR jako sovětský protektorát teprve po postavení Berlínské zdi začínala konečně dýchat sama, bez pomoci Moskvy. Pozůstatky války, a berlínských bojů na jejím konci, se ani po dvaceti letech nedaly skrýt. Největší berlínské náměstí Alexanderplatz se hemžilo válečnými invalidy, s berlemi, na vozíčcích a se slepeckými holemi. Mnozí z nich nabízeli losy, suvenýry a různé drobnosti - v podstatě si k mizerné rentě přivydělávali žebrotou.

Východoněmecká část nejznámější berlínské ulice Unter den Linden (Pod lipami) se zásluhou stalinské architektury podobala moskevské ulici. Pusté okolí Brandenburské brány a pohraniční hlídky připomínaly zadrátovanou českou hranici. Kdo zabloudil do postraních ulic, měl pocit, že válka skončila včera. Je těžké si představit, co se v Berlíně dělo na konci války, když dvě desetiletí po válce se těžko našel dům, na němž by nebyly stopy po střelbě. Skoro by člověk ruským filmařům odpustil podvod s věšením sovětské vlajky na kopuli berlínského říšského sněmu. Lidé ještě bydleli v bytech bez oken, ve zdech byly metrové díry po dělostřeleckých nábojích.

Ani v hlavním východoněmeckém městě rozmary neopustily náš autobus. Už při příjezdu minulého večera přestala svítit tlumená světla, takže jsme dojeli jen na obrysová. Ráno řidič zjistil, že mu také nejdou blikače. Oprava skončila tak, že svítily jen zadní. To ovšem za dané situace nehrálo žádnou roli, protože náš průvodce se na čtyř- až osmiproudých ulicích projevil jako skvělý navigátor: "Zařaď se až do levého pruhu!" radil. Naskočila na semaforu zelená. "Vem to doprava!" křičel průvodce. "To nejde," bránil se řidič. "Musíme doprava, na nic nekoukej! Jeď!" Tak jsme jeli doprava. To se opakovalo několikrát. Klobouk dolů před tehdejšími německými řidiči. Žádné troubení, vztekání, gesta. nadávky. Ovšem náš řidič byl tak zničen, že zbytek zájezdu odmítal s kýmkoli komunikovat, pouze apaticky poslouchal průvodcovy rady.

Jízdy berlínskou nadzemní (S-Bahn) a podzemní (U-Bahn) dráhou byly v programu zájezdu. Setkání s americkými vojáky-letci, kteří měli volný přístup k pomníku sovětských vojáků, v plánu nebylo. Nebyl to jeden pomník, každý Stalinův válečný rozkaz byl vytesán do jiného pomníku. Porovnávat berlínské metro, ze šedesátých let, s pražským metrem nelze. V Berlíně to byl betonový bunkr, bez jakýchkoli barevných obkladů, plakátů, eskalátorů, atd. Klasická válečná šeď.

Ještě v neděli jsme se přesunuli zpět do Lipska, abychom se vyspali v několikahvězdičkovém luxusním moderním hotelu Deutschland. V pondělí ještě jsme zajeli k památníku Bitvy národů u Lipska, kde náš krajan Karel Filip Schwarzenberg v roce 1813 porazil Napoleona Bonaparte, a vydali jsme se přes Teplice domů. Celý zájezd stál 300 korun československých, pro 1 osobu.

.Jak jsme cestovali do NDR.

2.část. Na východoněmecké dálnici.

(předcházející část) Když opravený autobus přijel, už se stmívalo - byl začátek června - takže do Děčína jsme se dostali v řádné noci. Náš průvodce předvídavě odešel do hotelu prozkoumat situaci. Vrátil se po chvíli a oznámil, že hotel rezervované pokoje obsadil, když jsme se neobjevili do šesti hodin, ale pan vedoucí hotelu nám hledá náhradní ubytování. Asi za půl hodiny ho našel v Jílovém, což je necelých deset kilometrů daleko. Jednalo se o hodně starou neudržovanou turistickou ubytovnu, spali jsme na dřevěných palandách, jako v koncentráku.

Příští den jsme zamířili nejdříve do Drážďan, kde se opět vyznamenal náš roztomilý průvodce, neboť sklidil "pochvalu" od průvodkyně Drážďanské galerie. Byl to pracující důchodce, v nějaké vědecké instituci, přitom využíval znalosti jazyků a o víkendech si přivydělával jako externí průvodce Čedoku. Jak jsem se už výše zmínil, od prvních kilometrů cesty se zaměřil na řidiče, kterého později v Berlíně tak vynervoval, že jsme měli obavy, že buď nabouráme nebo řidič z autobusu uteče a skočí do řeky.

V galerii ve Zwicklu vše klapalo podle německého smyslu pro pořádek. Průvodkyně už na nás čekala a poctivě u každého obrazu vykládala to, co bylo její povinností. Průvodce překládal do češtiny. Nejdříve každou větu, postupně začínal překlad zkracovat, až půlminutový výklad přeložil větou: "Na obraze je labuť." Ta jinak příjemná a pohledná asi čtyřicetiletá žena náhle zbrunátněla a spustila takový vodopád slov, že až doposud suverénní překladatel se zmohl jen na koktání jakési omluvy.

Po krátké prohlídce pozůstatku bombardování ve středu Drážďan - autobusem se dalo zajet až k nejméně rozbité stavbě, kostelu P.Marie - jsme po dálnici zamířili k Lipsku. Byl to velký dojem, ze zakroucených úzkých českých silnic (první úsek československé dálnice z Prahy do Mirošovic byl otevřen o osm let později) se dostat na čtyřproudou betonovou autostrádu. Tehdy ovšem ještě východoněmecké dálnice byly ve výborném stavu, jak je nacisté ve třicátých letech postavili. Až v osmdesátých letech se z východoněmeckých dálnic staly autodromy. Nemilým zjištěním bylo, že na dálnici byl náš autobus jedním z nejpomalejších vozidel. Nevyvinul totiž větší rychlost než šedesát kilometrů za hodinu, přičemž trpěl přehříváním motoru, takže řidič raději ubíral plyn, k nelibosti pana průvodce.

Žasli jsme, jaká různorodá směs vozidel se po východoněmecké dálnici pohybovala. Kamiony, jak je známe dnes, tenkrát nejezdily, pouze běžná nákladní auta s plachtou. Překvapil nás velký počet vozů ze Západu. V Československu v té době byl cizinec velkou vzácností. Teprve hodně později jsem se dozvěděl, že cizinci ze Západu, kteří směřovali do Západního Berlína směli v NDR jezdit jen po dálnicích, což bylo podmínkou vpuštění do země. Při odbočení na jinou silnici měli problémy s východoněmeckou státní bezpečností Stasi. Nejmodernějším domácím osobním vozidlem byl Wartburg (900 ccm), převažovala ovšem stará německá auta, předválečná i různí pováleční předchůdci Trabantů a Wartburgů. Vyrovnal se jim počet motocyklů, nejméně z devadesáti procent značky MZ.

Většina těchto vozidel byla rychlejších než náš autobus. Dokonce nás na motocyklu předjížděla žena s šátkem na hlavě - helmy se na motocyklu ještě příliš nenosily - která za sebou táhla dvoukolovou káru s čerstvě nasečenou trávou pro domácí zvířata. Východoněmečtí motocyklisté tenkrát k ochraně nohou před proudícím vzduchem používali jakési dlouhé černé gumové zástěry, které jim legračně plandaly po stranách. Možná, že to byl zvyk z války, protože černě oblečení motocyklisté připomínali esesáky, jak jsme je znali z válečných filmů. (M.Veselý) Pokračování