Změny v lednu 1968 byly vyvolány sílejícími tlaky na socializmem vyčerpanou ekonomiku. Myšlenky o ekonomické reformě socializmu vycházely v polovině šedesátých let jak z mocenských orgánů, tak z nepolitických ekonomických kruhů.
"V začátcích ekonomického plánování po roce 1945 byly v Československu jen nejasné představy o sovětském systému, které mohly být brány jako vzor. Neexistovala žádná učebnice. Stručně řečeno, plánování nebylo založeno na nějakém určitém vzoru, ale spíše na určitém přesvědčení, že centralizované řízení se ukáže lepší než kapitalismus. Zdroje měly být použity na priority; centrum mělo vyřešit případné problémy. Centrum mohlo vynutit přesun zdrojů, pokud by se objevil problém zdržující nějaký projekt. Centrum také mohlo nařídit nápravu v případě, že by nějaký podnik neprodukoval dle svých kapacit, nebo výrobky žádané zákazníky. Každý problém tak mohl být vyřešen shora. "
Modely demokratického socializmu sice před rokem 1968 bylo možné formulovat, ale hradbu nejvyšších politických orgánů překonat nebylo možné. Občas se mluvilo o volných cenách, volném obchodě, konvertibilitě měny, kapitálovém trhu, ale na veřejnosti diskuse o reformách dovolena nebyla. Neuspěli ani Novotný se Šikem, kteří s reformami přišli na sjezdu KSČ v roce 1966.
Teprve na jaře 1968 se o oprášených Šikových ekonomických teoriích mohlo diskutovat. Domáci media jim sice dávala ohromný prostor, ale u zahraničních ekonomů se Šik setkal jen s rozpačitými komentáři. A byl to právě zahraniční obchod, který stranu a vládu nutil k centrálnímu omezování dodávek na domácí trh.
Ota Šik jako místopředseda vlády měl na jaře 1968 možnost postavit se na stranu lidí s kvalifikací, jejichž platy byly stejné nebo nižší než platy lidí bez kvalifikace. Vyvolávalo to nezájem o vzdělání a o jiné zvyšování kvalifikace. Nekvalifikovaný dělník s vysokým platem byl oporou režimu.
Přestože v mediích měly Šikovy názory zelenou, narazily na odbory a další kolektivní zájmy. To byla citelná rána, neboť politické orgány si nemohly dovolit přehlížet skupinu (dělnickou třídu) jíž se ve své podstatě zaštiťovaly. Šik proto inicioval vytváření závodních rad, které v podnicích měly zavádět tržní prvky. Protože závodní rady ovládli mladí odborníci, doposud přehlížení, vedlo to ke sporům s vedeními podniků. Výsledkem byly nekonečné schůze a shromáždění, které vytvářely nervozní prostředí a způsobovaly další ekonomické problémy.
Jinou otázkou byla obnova soukromého sektoru, který byl likvidován už od roku 1945, a do roku 1968 přežilo jen bezvýznamné množství živnostníků a soukromých zemědělců. K jeho obnově byla v roce 1968 jen malá politická vůle, proto soukromě podnikat bylo možné podle zákonů, které ho v padesátých letech zlikvidovaly. Staré provozovny drobných soukromníků byly zničeny a ekonomická situace většiny obyvatelstva nedovolovala investovat do ničeho jiného než do základních životních potřeb.
Sovětská okupace v srpnu 1968 sice ekonomické reformy přímo nezasáhla - většinou byla snaha v nich pokračovat - vynutila si však normalizaci s důrazem na centrální kontrolu ekonomiky. Husák: „Nejsem ekonom, ale ekonomice rozumím lépe než Šik.“ Následovalo další omezení investic a zákaz růstu maloobchodních cen.
Reforma Oty Šika v roce 1968 prakticky nezačala, což je možná dobře, protože dodnes odborníci nevěří, že by byla úspěšná. Pro liberalizaci cen nebyly v Československu podmínky ani později, v době, kdy se rozjela v jiných východoevropských státech. Příčinou byla neexistence soukromého sektoru, především v zemědělství.
Ekonomické problémy byly základním doprovodným krokem k změnám politického systému po roce 1989. Neexistence soukromého sektoru umožnila Čalfově vládě schválit bez větších problémů Klausovu divokou privatizaci státních podniků.
Diletantská kuponová privatizace byla jednou záminkou k rozpadu státu a s jejími nepřímými následky se budou soudy muset zabývat ještě po desítkách let. Přitom hlavní aktéři měli neomezené možnosti poučit se ze zkušenosti jiných zemí a privatizaci provádět uváženě, jak to nabízely návrhy mnoha domácích i zahraničních ekonomů. Zvítězil sobecký kariérizmus a budování tunelů, jimiž z eráru odtékalo to, co z hospodaření komunistů zbylo. (Jiří Krž, 10.9.2008)
"V začátcích ekonomického plánování po roce 1945 byly v Československu jen nejasné představy o sovětském systému, které mohly být brány jako vzor. Neexistovala žádná učebnice. Stručně řečeno, plánování nebylo založeno na nějakém určitém vzoru, ale spíše na určitém přesvědčení, že centralizované řízení se ukáže lepší než kapitalismus. Zdroje měly být použity na priority; centrum mělo vyřešit případné problémy. Centrum mohlo vynutit přesun zdrojů, pokud by se objevil problém zdržující nějaký projekt. Centrum také mohlo nařídit nápravu v případě, že by nějaký podnik neprodukoval dle svých kapacit, nebo výrobky žádané zákazníky. Každý problém tak mohl být vyřešen shora. "
Modely demokratického socializmu sice před rokem 1968 bylo možné formulovat, ale hradbu nejvyšších politických orgánů překonat nebylo možné. Občas se mluvilo o volných cenách, volném obchodě, konvertibilitě měny, kapitálovém trhu, ale na veřejnosti diskuse o reformách dovolena nebyla. Neuspěli ani Novotný se Šikem, kteří s reformami přišli na sjezdu KSČ v roce 1966.
Teprve na jaře 1968 se o oprášených Šikových ekonomických teoriích mohlo diskutovat. Domáci media jim sice dávala ohromný prostor, ale u zahraničních ekonomů se Šik setkal jen s rozpačitými komentáři. A byl to právě zahraniční obchod, který stranu a vládu nutil k centrálnímu omezování dodávek na domácí trh.
Ota Šik jako místopředseda vlády měl na jaře 1968 možnost postavit se na stranu lidí s kvalifikací, jejichž platy byly stejné nebo nižší než platy lidí bez kvalifikace. Vyvolávalo to nezájem o vzdělání a o jiné zvyšování kvalifikace. Nekvalifikovaný dělník s vysokým platem byl oporou režimu.
Přestože v mediích měly Šikovy názory zelenou, narazily na odbory a další kolektivní zájmy. To byla citelná rána, neboť politické orgány si nemohly dovolit přehlížet skupinu (dělnickou třídu) jíž se ve své podstatě zaštiťovaly. Šik proto inicioval vytváření závodních rad, které v podnicích měly zavádět tržní prvky. Protože závodní rady ovládli mladí odborníci, doposud přehlížení, vedlo to ke sporům s vedeními podniků. Výsledkem byly nekonečné schůze a shromáždění, které vytvářely nervozní prostředí a způsobovaly další ekonomické problémy.
Jinou otázkou byla obnova soukromého sektoru, který byl likvidován už od roku 1945, a do roku 1968 přežilo jen bezvýznamné množství živnostníků a soukromých zemědělců. K jeho obnově byla v roce 1968 jen malá politická vůle, proto soukromě podnikat bylo možné podle zákonů, které ho v padesátých letech zlikvidovaly. Staré provozovny drobných soukromníků byly zničeny a ekonomická situace většiny obyvatelstva nedovolovala investovat do ničeho jiného než do základních životních potřeb.
Sovětská okupace v srpnu 1968 sice ekonomické reformy přímo nezasáhla - většinou byla snaha v nich pokračovat - vynutila si však normalizaci s důrazem na centrální kontrolu ekonomiky. Husák: „Nejsem ekonom, ale ekonomice rozumím lépe než Šik.“ Následovalo další omezení investic a zákaz růstu maloobchodních cen.
Reforma Oty Šika v roce 1968 prakticky nezačala, což je možná dobře, protože dodnes odborníci nevěří, že by byla úspěšná. Pro liberalizaci cen nebyly v Československu podmínky ani později, v době, kdy se rozjela v jiných východoevropských státech. Příčinou byla neexistence soukromého sektoru, především v zemědělství.
Ekonomické problémy byly základním doprovodným krokem k změnám politického systému po roce 1989. Neexistence soukromého sektoru umožnila Čalfově vládě schválit bez větších problémů Klausovu divokou privatizaci státních podniků.
Diletantská kuponová privatizace byla jednou záminkou k rozpadu státu a s jejími nepřímými následky se budou soudy muset zabývat ještě po desítkách let. Přitom hlavní aktéři měli neomezené možnosti poučit se ze zkušenosti jiných zemí a privatizaci provádět uváženě, jak to nabízely návrhy mnoha domácích i zahraničních ekonomů. Zvítězil sobecký kariérizmus a budování tunelů, jimiž z eráru odtékalo to, co z hospodaření komunistů zbylo. (Jiří Krž, 10.9.2008)
Žádné komentáře:
Okomentovat