Budete-li v budoucnu sedět ve vlaku a budete si chtít z okna prohlédnout města a vesnice, jimiž vlak projíždí, udělat si základní představu o životě podél tratě, budete mít smůlu, protože budete vidět jen šedivou zeď zvanou "protihluková stěna." Vlaky se dostávají do betonových koryt jako podzemní dráha.
Proti jedné takové zdi se právě bouří obyvatelé obce Zvíkov, u Velešína, jimž stavba protihlukové stěny rozdělí vesnici na dvě části, přičemž stěna bude chránit jen jednoho stále bydlícího obyvatele. České dráhy tvrdí, že stěna tam být musí, protože to je jedna ze základních podmínek, podle nichž na modernizaci tratě z Českých Budějovic do Horního Dvořiště dostaly dotace z Evropské unie.
Dalším nepochopitelným doprovodným jevem modernizace Českých drah je, že z fondů EU jsou financovány demolice historicky či stavebně cenných objektů, které by po menších úpravách mohly dál sloužit železnici i cestujícím. Jedná se nejen o zrušené nádražní budovy, ale i o další stavby, jako jsou budovy skladů, různých strážních domků, mosty, viadukty, vodárny atd. Některé tyto objekty už jsou stavebními unikáty, které by si jako technické památky zasloužily ochranu státu, nikoli bagry a demoliční čety.
Veřejnost je proti funkcionalistickým plánům železničních projektantů bezmocná. Příkladů necitlivého vztahu k památkám by bylo možné uvést mnoho, jedním z nekřiklavějších je připravovaná demolice nádraží v Ústí nad Orlicí. Budova má být nahrazena moderní stavbou, o které se starosta města vyjádřil jako o kříženci Penny marketu a Tesca.
Pro mnohé lidi co je staré, to je špatné, a železnice je pro ně odbytou veličinou z 19. století. Pokroku musí ustupovat i železniční stavby v Praze. A nejsou to stavby ledajaké. Už několik desetiletí milovníci technických památek oplakávají secesní budovu Denisova nádraží, která musela zmizet kvůli silniční magistrále. Nyní je podobný osud připravován stařičkému Masarykovu nádraží, které pravděpodobně má ustoupit nějakému obchodnímu centru.
Železnice si svou největší slávu už pravděpodobně prožila, to však neznamená, že by i nadále neměla své cestující a obdivovatele. Jak se k nim chová? Podle toho, jak se stanice mění na obyčejné zastávky, se zdá, že si České dráhy cestujících moc neváží.
Zatímco v předcházejících sto padesáti letech si železnice i na některých malých nádražích a zastávkách cestujícího hýčkala restauracemi, bufety, úschovnami zavazadel, vytápěnými čekárnami s denním tiskem, toaletami, záhony růží atd., nyní ho odbude bezduchým rovným perónem a skleněným polootevřeným přístřeškem jako čekárnou. O nějakých toaletách a dalších dříve obvyklých zařízeních se cestujícím může jen zdát, i když cena jízdného se za posledních pětadvacet let zvýšila nejméně desetinásobně.
Proti jedné takové zdi se právě bouří obyvatelé obce Zvíkov, u Velešína, jimž stavba protihlukové stěny rozdělí vesnici na dvě části, přičemž stěna bude chránit jen jednoho stále bydlícího obyvatele. České dráhy tvrdí, že stěna tam být musí, protože to je jedna ze základních podmínek, podle nichž na modernizaci tratě z Českých Budějovic do Horního Dvořiště dostaly dotace z Evropské unie.
Dalším nepochopitelným doprovodným jevem modernizace Českých drah je, že z fondů EU jsou financovány demolice historicky či stavebně cenných objektů, které by po menších úpravách mohly dál sloužit železnici i cestujícím. Jedná se nejen o zrušené nádražní budovy, ale i o další stavby, jako jsou budovy skladů, různých strážních domků, mosty, viadukty, vodárny atd. Některé tyto objekty už jsou stavebními unikáty, které by si jako technické památky zasloužily ochranu státu, nikoli bagry a demoliční čety.
Veřejnost je proti funkcionalistickým plánům železničních projektantů bezmocná. Příkladů necitlivého vztahu k památkám by bylo možné uvést mnoho, jedním z nekřiklavějších je připravovaná demolice nádraží v Ústí nad Orlicí. Budova má být nahrazena moderní stavbou, o které se starosta města vyjádřil jako o kříženci Penny marketu a Tesca.Pro mnohé lidi co je staré, to je špatné, a železnice je pro ně odbytou veličinou z 19. století. Pokroku musí ustupovat i železniční stavby v Praze. A nejsou to stavby ledajaké. Už několik desetiletí milovníci technických památek oplakávají secesní budovu Denisova nádraží, která musela zmizet kvůli silniční magistrále. Nyní je podobný osud připravován stařičkému Masarykovu nádraží, které pravděpodobně má ustoupit nějakému obchodnímu centru.
Železnice si svou největší slávu už pravděpodobně prožila, to však neznamená, že by i nadále neměla své cestující a obdivovatele. Jak se k nim chová? Podle toho, jak se stanice mění na obyčejné zastávky, se zdá, že si České dráhy cestujících moc neváží.
Zatímco v předcházejících sto padesáti letech si železnice i na některých malých nádražích a zastávkách cestujícího hýčkala restauracemi, bufety, úschovnami zavazadel, vytápěnými čekárnami s denním tiskem, toaletami, záhony růží atd., nyní ho odbude bezduchým rovným perónem a skleněným polootevřeným přístřeškem jako čekárnou. O nějakých toaletách a dalších dříve obvyklých zařízeních se cestujícím může jen zdát, i když cena jízdného se za posledních pětadvacet let zvýšila nejméně desetinásobně.
Žádné komentáře:
Okomentovat