Po vytvoření Československa byl Švehla ministrem vnitra v prvních třech československých vládách a významně se podílel na vypracování československé ústavy z 29. února 1920. Rovněž se mu podařilo prosadit takovou pozemkovou reformu, která podstatnou mírou snížila chudobu venkovského obyvatelstva a zároveň posílila stabilitu nově vytvořeného státu.
Na prvním poválečném sjezdu agrární strany byl zvolen jejím předsedou a prosadil její přejmenování na Republikánskou stranu zemědělského lidu českého venkova. Strana vypracovala sociální program podle Švehlova názoru, že venkov musí mít hlavní úlohu v budování demokratického státu. V roce 1922 byl název změněn na Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu.
7. října 1922 se Švehla stal předsedou vlády a byl předsedou i dalších dvou vlád (1925, 1926) V roce 1929 ze zdravotních důvodů odstoupil. Během sedmi let Švehlova působení v čele vlády se nový československý stát ve světě stal hospodářským a kulturním pojmem.
Tvrdohlavý politik Švehla s myšlením sedláka vytrvale sázel na pracovitost a skromnost venkovského lidu. Rezervovaně se stavěl k chamtivému velkokapitálu, přičemž se snažil prosazovat podporu drobných živnostníků a malorolníků. „Když má sedlák, mají všichni,“ bylo jedno z jeho oblíbených hesel, které však měšťanské liberály i proletářské revolucionáře přivádělo k záchvatům nepříčetnosti. Byl velkým propagátorem družstevnictví, především na venkově, družstva měla být schopna konkurovat velkým průmyslovým podnikům i velkostatkům.
Nerad na veřejnosti řečnil, na nevybíravé útoky politických protivníků a tisku odpovídal především poctivou prací. To ovšem neznamenalo, že se nedovedl diplomaticky bránit. Při jedné parlamentní interpelaci na jeho nízké vzdělání odpověděl přirovnáním: „Měli jsme na statku tele, které dostávalo mléko od nejlepčí krávy, přesto to byl vůl.“ Podařilo se mu utlumit vliv komunistů a sestavit dvě vlády bez sociálních demokratů. Prosazoval spolupráci s českými Němci, v jeho vládách byli zastoupeni němečtí křesťanští socialisté a Bund der Landwirte.
Levicoví politici Švehlu kritizovali, že jeho koaliční vlády byly vytvořeny zásluhou nedůstojných handlů. Liberálové zase nemohli přes srdce přenést popularitu a volební úspěchy agrární strany. Přičítali to pozemkové reformě, prosazené především Švehlou. Skutečnost však byla jiná; půdu dostali vesničtí bezzemci, kteří sedláky příliš nemilovali, ani s jejich stranou nesympatizovali. Vítězství na venkově Švehla dobyl tím, že doposud utlačovanému a uráženému venkovskému lidu dal sebevědomí, prosadil ho jako společenskou a politickou sílu, která svou pracovitostí a morálkou se městským vrstvám obyvatelstva nejméně vyrovná.
Švehla nebyl kovaný pragmatik, byl mistr kompromisů, dovedl respektovat odlišný názor a zásadně se nikdy nesnížil k intrikám. Švehlova politická hvězda prudce tak stoupala, že v roce byl pravicovými stranami navržen jako kandidát na prezidenta. Odmítl, čímž umožnil opětné Masarykovo zvolení.
V té době se zhoršoval jeho zdravotní stav. Sužovala ho cukrovka, která zřejmě byla příčinou častých srdečních záchvatů. V té době ještě byla lékařská věda proti ní bezmocná, ještě nebyl znám inzulin. V roce 1929 odstoupil z funkce premiéra, ale předsednickou funkci ve straně vykonával dál, i když byl upoután na lůžku.
Po jeho odchodu z vlády přibývaly snahy o diskreditaci agrární strany. Na snahy obnovit vykořisťování venkova "městskými parazity“ Švehla upozornil v dopise, který byl přečten na sjezdu agrární strany, jehož se pro nemoc nemohl zúčastnit. Těmy parazity zřejmě myslel protivenkovské kruhy vedené ministrem zahraničí E.Benešem, s jehož nevyzpytalým jednáním se přímý Švehla nikdy nedokázal vyrovnat. Koncem září 1933 šedesátiletý Švehla dostal chřipku a zápal plic, jemuž 12.prosince 1933 podlehl.
Až po Švehlově smrti se v roce 1934 agrární straně podařilo prosadit vytvoření "Monopolu" - Čs.obilní společnosti, která odstranila prudké výkyvy v cenách zemědělské produkce a potravin. Na základech státu, tvořených Švehlovým poctivým venkovem, se snažili stavět i jeho následníci František Udržal, Jan Malypetr, Milan Hodža, Rudolf Beran. Útoky nepřátelských sil domácích i zahraničních byly stále silnější, hlavně po Masarykově abdigaci. Když bylo Československo rozbito, stal se velkou morální oporou venkova další Švehlův stranický následník Adolf Hrubý, protektorátní ministr zemědělství (1942-1945), jenž výrazně přispěl k tomu, že krutými lety nacistické okupace české zemědělství prošlo prakticky beze ztrát.
V roce 1945 se komunistům včele s Gottwaldem a národním socialistům v čele s Benešem splnil sen, když se jim podařilo agrární stranu, pilíř prvorepublikové demokracie a nepřekonatelného politického protivníka, zlikvidovat zákonem a její nejznámější politiky uvěznit. To byl první signál k ničení selského stavu a ke kolektivizaci venkova podle sovětského vzoru. Po komunistickém puči v roce 1948 prakticky všichni prvorepublikoví funkcionáři agrární strany skončili ve věznicích. Až do roku 1989 pro Švehlu a agrární stranu nebylo v překreslené československé historii slušné místo, pouze slova hany.
Žádné komentáře:
Okomentovat