Proč asi radním buřty nevoní?

Pražský magistrát by chtěl z nejživějších částí Prahy vyhnat stánky s uzeninami. Návrh nedávno předložil jeden z radních. Další krok k vyhnání lumpenproletariátu - což pro mnohé elitáře i průměrný člověk - aby se z Václavského náměstí stal osvětlený salón pro metrosexuály a movité cizince? Jak ještě dlouho si starý dobrý Václavák uhájí nějaké typické české rysy?

Mnoho času do půlnoci nechybí. Se dvěma spolupracovníky míjíme rozezpívaný dům U Nováků a míříme do centra, které při pěší cestě k Žižkovu nelze vynechat. Václavském náměstí se objevuje jako plátno širokoúhlého černobílého filmu. Zařazujeme se mezi více či méně spěchající chodce, kteří buď tak jako my se vracejí z návštěvy večerního představení či jiné zábavy, spěchají z práce či jen tak se toulají, krátí čas při čekání na vlak. Příjemná únorová noc, teplota kolem nuly. Poměrně rušno, Václavské náměstí jako by se s končícím zimním dnem nechtělo rozloučit. Co chvíli zaduní tramvaj, osobní vozy neúnavně přijíždějí a odjíždějí.

Vyhýbáme se vysokému trubkovému lešení. Není nijak označené a zabezpečené, několik rezavých trubek trčí v různých výškách směrem do chodníku, jako by vyzývaly chodce, aby vyzkoušeli tvrdost chomutovské oceli.

Pach připáleného tuku, který se rozlévá po zúženém chodníku, mezi lešením a stánkem, dráždí čichové buňky a působí jako magnet. Automaticky míříme ke kiosku, jemuž kraluje asi šedesátiletý muž v zamaštěném a špinavém plášti. Ten plášt byl kdysi určitě bílý. Ve vrstvičce prskajícího oleje se k sobě tulí tmavohnědé, místy načernalé klobásy. Tři papírové tácky, tři klobásy, tři chleby, hořčice - celkem devatenáct korun, zaokrouhluje ten dobrý muž ve stánku. Dobrý, dvacet!

Obsazujeme jeden ze tří masivních bufetových stolků. Klobása není příliš teplá, je jen na povrchu připálená, ale po několika tmavých flekovských „minerálkách“ chutná znamenitě. Vrávoravým krokem k nám přistupuje jakýsi mladý muž s prořidlými delšími tmavými vlasy. Něco nesrozumitelného vypustí koutkem úst a pokládá na stolek papírový tácek s klobásou. Mladík není příliš velký, spíš malý, tak okolo sto šedesáti centimetrů.

Ve stínu lešení se o něčem hlasitě dohadují tři muži. Jeden z nich míří ke kiosku. Je také menší, asi padesátiletý, má velké břicho, mezi vysokými kouty na hlavě se vlní řídký porost vlasů neurčité barvy, má velké masité rty jako černoch. Je oblečen pouze v kárované košili a vestě - zřejmě nakrátko opustil nějakou nedalekou restauraci. Oba diskutéři ho předbíhají, zahrazují mu cestu a hodně hlasitě ho častují názvy různých hospodářských zvířat a také různými názvy jednoho mužského orgánu. Jsou to mladí štíhlí muži, asi dvacetiletí: menší dlouhovlasý blonďák a velký tmavovlasý, na jehož rameně visí velký magnetofon.

Pomalu jíme studenou klobásu a sledujeme dění na chodníku. Tlouštík cosi tiše namítá, ale mladíci zesilují hlasy, i když nic nenaznačuje, že by ho fyzicky chtěli atakovat. Vedle mě stojící kolega K., také starší pán, už to nevydrží a vydává se k hádajícím mužům: „Tak hoši mějte rozum,“ hlubokým dobráckým hlasem oslovuje mladíky, „to se přece nesluší takhle nadávat starším lidem. Vždyť by vám mohl dělat tátu.“
„Kdyby vám udělal to co nám, tak mu budete nadávat ještě víc,“ obhajuje se blonďák.

„Co je tady?“ šero rozťal silný chraplavý hlas. Kde se vzal, tu se vzal, odněkud ze tmy se vynořil a o hlouček uprostřed zúženého chodníku se zarazil asi dvoumetrový hubený chlap, nesoucí v jedné ruce ohromný kufr, téměř loďák.
Je mu asi čtyřicet, hnědý třičtvrteční kabát na něm visí, jako by byl o tři čísla větší.
„Do toho vám nic není,“ odsekl blonďák.
„Cože?“ zvolal, upustil kufr a dlouhou rukou se snažil blonďáka z hloučku vytáhnou. Nepodařilo se mu to, mladík se vyškubl. Dlouhán se zakymácel. Promile vypitého alkoholu mu znemožňují zaujmout pevný postoj. Při couvání zakopne o svůj kufr a padá, jak je dlouhý, na záda. Jen těsně hlavou míjí trubku lešení. Nadávaje, rychle se zvedá a žene se na blonďáka, který zaujal boxerský postoj.

Jak se přibližoval, mladík pochopil, že útočníkova výšková převaha je hrozivá, že proti dlouhým rukám je jakékoli boxerské umění bezmocné. Proto se otáčí, aby zmizel ve tmě, jak to zřejmě už udělali jeho společníci. Dlouhán se ho na rozloučenou pokusil nakopnout do zadní části těla. Těsně se minul, a tak velká bota na dlouhé noze se objevila až mezi hlavami přihlížejících.

Rozčílen neúspěšným útokem dlouhán nerezignoval a pokusil se kopanec opakovat. Opět neúspěšně, blonďák namířil kolem stánku do vozovky, kde opět zaujal boxerský postoj. Soupeř se dlouhými nejistými kroky hnal za ním. Ke kontaktu opět nedošlo, neboť mladík včas před dlouhánovou botou utekl. Asi deset kroků, a na soupeře čekal, až se ho pokusí nakopnout. Neúspěšně. Když takto komplikovaně oběhli dvakrát kiosek, i s ohrádkou pro stolky, ozval se přísný hlas: „Co se tady děje?“ Ze tmy se vynořili zelenohnědé uniformy dvou starších podsaditých policistů, oficiálně příslušníků VB. Blonďáček zmizel z dohledu.

Ve chvíli, kdy nad svým kufrem se dlouhán snažil policistům cosi sdělit, vstupuje na scénu náš neznámý malý spolustolovník. Polkl poslední sousto klobásy a s nedojedeným krajíčkem chleba se vydává k hloučku. Před očima policistů se pokouší dlouhánovi strčit chleba do úst. Nemůže dosáhnout, tak si povyskočí, až do dlouhána vrazí. Ten ho odstrčí, uchopí kufr a odchází. Mladík zřejmě základní lidskou potravinou plýtvat nechce. Když nikdo jiný poblíž není, tak chleba cpe do úst jednomu z policistů.

„Nechejte si to, snězte si to sám!“ zachroptí příslušník, odvraceje hlavu do strany. Otočil se a důstojným krokem, sledován kolegou, odcházel dohlížet na pořádek v jiných částech Václaváku.
(sk, 1977)

Po třiceti letech od zaznamenané událosi se změnil sortiment prodávaných uzenin, ceny, kultura prodeje, hygienické normy i složení prodavačů i zákazníků a řešení jejich malicherných sporů. Lze pochybovat o tom, že radní Rudolf Blažek, jehož stánky s buřty a párky jako jeden z posledních kultů staré poloproletářské Prahy dráždí, měl alespoň jednou možnost vidět některou z grotesek, podobných té popsané nahoře. To jsou originály, které se nedají vymyslet ani opakovat. Avšak v Praze už téměř veškerou moc převzaly peníze, a ty si s lacinými groteskami a lacinou nostalgií příliš nerozumějí, proto i buřtíky zřejmě budou muset vyklidit pole hamburgerům, pizzám, hranolkům atd.