Velké zásluhy na bouřlivém rozvoji českého venkova v poslední třetině 19. století měl štěkenský rodák Alfons Šťastný(Rosenauer) (1831 – 1913), poslanec zemského sněmu, vydavatel „Selských listů“ a zakladatel „Selské jednoty pro království české.“
Štěkenští na svého rodáka nezapomněli a na hlavní ulici mu postavili pomník. Autorem sedící sochy byl pražský sochař Josef Fojtík.
"Sedlák myslitel", "patriarcha českého agrarismu" - to jsou přívlastky nejčastěji spojované se jménem Alfonse Šťastného, svérázné a významné postavy českého politického života poslední třetiny 19.století století. Svéráznost osobnosti Alfonse Šťastného a všestrannost jeho zájmů ilustruje i to, že propagoval umělý mezinárodní jazyk a vytvoření Evropské unie, která by zabránila válkám.
Povinnost vést zděděný statek nedovolila Šťastnému dokončit studia na lékařské a později na filosofické fakultě. Ale studium výrazně ovlivnilo jeho myšlení i nepokojný život. Původní jméno Rosenauer příliš připomínalo jeho židovské předky, proto přijal jméno Šťastný. V roce 1869 vystoupil z církve a v Jistebnici založil spolek Přátel svobody svědomí, předchůdce Volné myšlenky. Napsal a vydal několik protináboženských a proticírkevních brožur. "Svobodomyslně" se projevoval i v politice, vedle svého přítele E. Grégra na levém křídle mladočechů.
Přispíval do Národních listů, napsal několik aktuálních politických brožur (O doplnění našeho národního programu, 1872, Politické strany u nás a jinde, 1873 aj.) a podílel se na vytvoření mladočeské strany (1874). Jako statkář se zamýšlel nad postavením "svého stavu", formuloval jeho požadavky a začal sedláky stavovsky organizovat. Stal se tak v Čechách prvním představitelem vznikající agrární ideologie a agrárního hnutí.
Na počátku roku 1888 založil v Písku Zemský spolek politicko-hospodářských malostatkářů a v jeho čele vyvíjel tlak na mladočeskou stranu, aby se ujala selských požadavků. Donutil vlastně mladočechy k tomu, že v květnu 1889 byla v Praze založena Zemská selská jednota pro království české, první organizace v Čechách (na Moravě existovala podobná organizace již od roku 1883), která měla v rámci mladočeské strany prosazovat politické a hospodářské zájmy selského stavu. V září téhož roku začal Šťastný vydávat Selské noviny. Vycházely týdně a psal je prakticky sám. (Jejich vydávání zastavil až v roce 1912, tedy již jako jednaosmdesátiletý stařec.)
V září 1890, před volbami do říšské rady, svolal Šťastný důvěrnou poradu všech poslanců z venkovských obcí v Předlitavsku, tzv. rakouskou selskou konferenci. Konferencí vytvořená komise pak za rozhodující účasti Šťastného zpracovala Program rolnictva Rakouska, který měli poslanci z venkovských obcí - bez ohledu na svou politickou příslušnost - prosazovat v říšské radě.
V září 1891 založil A. Šťastný se svými stoupenci ze Zemské selské jednoty Českomoravskou stranu hospodářskou, "za účelem potřebných oprav pro zlepšení stavu rolnického". Vedení nové strany se záhy rozešlo s mladočechy a ve volbách do zemského sněmu v listopadu 1895 postavilo v jižních Čechách vlastní kandidáty (získalo dva mandáty).
Hospodářská strana se však nestala základnou širokého agrárního hnutí. Vedení strany se ukázalo organizačně neschopné, protože ani Alfons Šťastný nebyl tou osobou, která byla schopna dát venkov dohromady. Byl spíš mužem negace než tvořivé práce, spíš politický dogmatik než praktik, byl neukázněný a pro svoji hašteřivost a skrblictví byl mezi představiteli zemědělců neoblíbený. Také jeho elitářský program nebyl pro malorolnický venkov vhodný.
Základnou širokého a samostatného agrárního hnutí se staly Selská župa středočeská (Stanislav Kubr) a Jednota východočeská (František Udržal), pragmatické rolnické organizace založené v roce 1896, opět v rámci mladočeské strany. Ty v únoru 1897 vytvořily Sdružení českých zemědělců, které se na valné hromadě v lednu 1899 osamostatnilo a přeměnilo v agrární stranu. Agrární strana hodně těžila z protirakouské nálady, kterou z Prahy, omámené ambiciozními českými nacionalisticky zaměřenými politiky, přenášela na venkov. (F.Novotný,1.5.2009)
Štěkenští na svého rodáka nezapomněli a na hlavní ulici mu postavili pomník. Autorem sedící sochy byl pražský sochař Josef Fojtík.
"Sedlák myslitel", "patriarcha českého agrarismu" - to jsou přívlastky nejčastěji spojované se jménem Alfonse Šťastného, svérázné a významné postavy českého politického života poslední třetiny 19.století století. Svéráznost osobnosti Alfonse Šťastného a všestrannost jeho zájmů ilustruje i to, že propagoval umělý mezinárodní jazyk a vytvoření Evropské unie, která by zabránila válkám.
Povinnost vést zděděný statek nedovolila Šťastnému dokončit studia na lékařské a později na filosofické fakultě. Ale studium výrazně ovlivnilo jeho myšlení i nepokojný život. Původní jméno Rosenauer příliš připomínalo jeho židovské předky, proto přijal jméno Šťastný. V roce 1869 vystoupil z církve a v Jistebnici založil spolek Přátel svobody svědomí, předchůdce Volné myšlenky. Napsal a vydal několik protináboženských a proticírkevních brožur. "Svobodomyslně" se projevoval i v politice, vedle svého přítele E. Grégra na levém křídle mladočechů.
Přispíval do Národních listů, napsal několik aktuálních politických brožur (O doplnění našeho národního programu, 1872, Politické strany u nás a jinde, 1873 aj.) a podílel se na vytvoření mladočeské strany (1874). Jako statkář se zamýšlel nad postavením "svého stavu", formuloval jeho požadavky a začal sedláky stavovsky organizovat. Stal se tak v Čechách prvním představitelem vznikající agrární ideologie a agrárního hnutí.
Na počátku roku 1888 založil v Písku Zemský spolek politicko-hospodářských malostatkářů a v jeho čele vyvíjel tlak na mladočeskou stranu, aby se ujala selských požadavků. Donutil vlastně mladočechy k tomu, že v květnu 1889 byla v Praze založena Zemská selská jednota pro království české, první organizace v Čechách (na Moravě existovala podobná organizace již od roku 1883), která měla v rámci mladočeské strany prosazovat politické a hospodářské zájmy selského stavu. V září téhož roku začal Šťastný vydávat Selské noviny. Vycházely týdně a psal je prakticky sám. (Jejich vydávání zastavil až v roce 1912, tedy již jako jednaosmdesátiletý stařec.)
V září 1890, před volbami do říšské rady, svolal Šťastný důvěrnou poradu všech poslanců z venkovských obcí v Předlitavsku, tzv. rakouskou selskou konferenci. Konferencí vytvořená komise pak za rozhodující účasti Šťastného zpracovala Program rolnictva Rakouska, který měli poslanci z venkovských obcí - bez ohledu na svou politickou příslušnost - prosazovat v říšské radě.
V září 1891 založil A. Šťastný se svými stoupenci ze Zemské selské jednoty Českomoravskou stranu hospodářskou, "za účelem potřebných oprav pro zlepšení stavu rolnického". Vedení nové strany se záhy rozešlo s mladočechy a ve volbách do zemského sněmu v listopadu 1895 postavilo v jižních Čechách vlastní kandidáty (získalo dva mandáty).
Hospodářská strana se však nestala základnou širokého agrárního hnutí. Vedení strany se ukázalo organizačně neschopné, protože ani Alfons Šťastný nebyl tou osobou, která byla schopna dát venkov dohromady. Byl spíš mužem negace než tvořivé práce, spíš politický dogmatik než praktik, byl neukázněný a pro svoji hašteřivost a skrblictví byl mezi představiteli zemědělců neoblíbený. Také jeho elitářský program nebyl pro malorolnický venkov vhodný.
Základnou širokého a samostatného agrárního hnutí se staly Selská župa středočeská (Stanislav Kubr) a Jednota východočeská (František Udržal), pragmatické rolnické organizace založené v roce 1896, opět v rámci mladočeské strany. Ty v únoru 1897 vytvořily Sdružení českých zemědělců, které se na valné hromadě v lednu 1899 osamostatnilo a přeměnilo v agrární stranu. Agrární strana hodně těžila z protirakouské nálady, kterou z Prahy, omámené ambiciozními českými nacionalisticky zaměřenými politiky, přenášela na venkov. (F.Novotný,1.5.2009)
Žádné komentáře:
Okomentovat