Stávka lékařů a...ohrožení života.

Tento příběh se skutečně stal, zveřejněn je jako příspěvek ke stávce lékařů a k reformě zdravotnictví:

„Jste v nebezpečí ohrožení života, musíte okamžitě do nemocnice,“ oznámila mi praktická lékařka.

Zděšeně na ni hledím. Minulého dne byl podle ní otok nohy pouze známkou zhmoždění a z jejího pohrdavého pohledu jsem měl pocit, že jsem simulant. Jsem člověk důvěřivý, její sdělení mne šokuje.

„Je půl druhé odpoledne,“ pokračuje, „sanitku už pro vás nedostanu, chodit příliš nesmíte, musíte se tam nechat dovézt, sežeňte si někoho známého !“
„Hned nikoho nenajdu,“ smlouvám, „v nemocnici za chvíli končí pracovní doba, nepočkalo by to do zítřka ?“ Přemýšlím, koho požádat o dovoz?

Lékařka k doporučení pro nemocnici připisuje : Pacient soustavně odmítá hospitalizaci.
Podepisuji bez čtení podrobností. Když jde o život, nemají cenu.
Měl jsem štěstí, potkal jsem bývalého spolužáka, jedu do nemocnice. Krátce po druhé jsem na interně nahnán do přijímací ordinace,a čekám.
Asi po hodině se vrací tmavovlasá snědá sestra, s profesionálně unuděnou rutinou mi odebírá krev, zapisuje mé osobní údaje a telefonuje na několik míst, zda je tam nějaký doktor? „Musíte počkat !“ říká při odchodu, „doktor X.Y. přijde za chvíli.“ Sedím nadále na vyšetřovacím lůžku v prázdné ordinaci. Čas utíká zoufale pomalu. Prostředí není právě nejútulnější, je mi však do smíchu, jsem stále živý a mohu z okna sledovat modrou oblohu.

Před pátou konečně přichází doktor X.Y, nese v ruce doporučení mé praktické lékařky. Přísný pohled naznačuje, že je v "dobré" náladě. Blekota! Prolétá mi hlavou. Zastřižené vousy na bradě a hurvínkovsky zvlněné vlasy nad nízkým čelem připomínají postavu z televizní Arabely. Nebo to byl Mekota? Na tom nezáleží, pro mne je to Blekota.

„Proč jste nepřišel včera ráno ?“ táže se drsným hlasem, „teď už vás nikdo vyšetřovat nebude, protože končí pracovní doba.“
Nechápu a vysvětluji, že jsem byl odeslán do nemocnice před třemi hodinami.
„Tady je jasně uvedeno včerejší datum,“ předkládá mi tiskopis před oči.
Snažím se vysvětlit, že to bude asi omyl paní doktorky, i když si uvědomuji svou situaci. Jakýkoliv výklad je v této chvíli považován za lež. Dostavil jsem se krátce po poledni, v čase, kdy už mají i nemoci odpočívat, léčí se jen dopoledne.
„Kouříte ?“ ptá se.
Kroutím hlavou.
„Pijete alkohol ?“
Říkám,že mimo jednoho až dvou piv žádný alkohol nepiji. Nemám dojem, že by mi chtěl něco nabídnout.
„Proč pijete pivo ?“
Zajímavá otázka. Proč se pije pivo ? Následují další : Od kolika let pivo pijete? Jak často? Jak dlouho? Proč? Na dotazy jdoucí stále kolem dokola odpovídám bez přemýšlení, říkám, to co chce slyšet.
Je spokojen, něco zapisuje a vynáší ortel: „Od této chvíle neuděláte ani krok pěšky ! Budete čtrnáct dní neustále ležet!“

Svoboda pohybu končí, podřizuji se exekuci. Ani mnoholetá platba zdravotního pojištění mě neopravňuje přemýšlet o tom, kdo je zákazník, kdo pán. Počítače, moderní technika, skromné lůžko, bílý strop a klášterní disciplina. Jak lépe připomínat, zdůraznit a trestat nemoc?

Neležel jsem podle doktora „Blekoty“ čtrnáct dní, ale jen jednu noc, i když ani to na interně není zážitek k zahození. Příští den dopoledne, když se konečně vyšetřovalo a léčilo, bylo zjištěno, že to se mnou není vůbec tak zlé, abych se musel povalovat na nemocničním lůžku. Před propuštěním zůstávám chvíli sám se svými spisy, otvírám ohmatané plastové desky. Hned na první stránce se dozvídám, že jsem otylý, nekouřím a neberu drogy, nedodržuji životosprávu a jsem závislý na pití alkoholu. Dále raději nečtu...stydím se za to, že jsem obtěžoval.

Mladičká lékařka mi doporučuje, abych si sehnal dopravu domů, neboť na sanitku je už příliš pozdě. Potěšen jejím milým úsměvem opouštím pěšky budovu. Konec dobrý, všechno dobré. Do cesty se mi staví restaurační zařízení, pokouším se spláchnout podivné dojmy, pivo mi nechutná, ale snažím se. Musím! Vždyť jsem sto metrů odtud evidován jako alkoholik.

Je to ojedinělá zkušenost pacienta?