Češi ani Slováci si rozbití ČSFR nepřáli.

Na počátku zimy před patnácti léty byla česká i slovenská veřejnost burcována jednáním politiků ODS a HZDS o státním uspořádání. Dnes není možné zbavit se dojmu, že Klausovi i Mečiarovi šlo od prvního dne o rozdělení státu.

Z několika průzkumů uskutečněných v devadesátých letech 20.století na Slovensku vyplynulo, že s rozdělením Československa souhlasilo jen 29 procent obyvatelstva, 49 procent bylo rezolutně proti rozdělení, 8 procent nebylo rozhodnuto, 13 procent se odmítlo vyjádřit.

Většina Slováků (89 procent) předpokládala, že se o možnosti rozdělení uspořádá referendum, ve kterém jasně zvítězí společný stát. Bohužel pro Klause s Mečiarem, opité vítězstvím v parlamentních volbách, byla situace jasná; obě země se musely okamžitě rozejít. ČSFR nedostala šanci ani uspořádat referendum.

O tom, že proces vlastního rozdělení státu proběhl nezodpovědně, bylo přesvědčeno 91 procent příznivců federace a 60 procent příznivců rozdělení. Vskutku šokující údaj je o tom, že 61 procent Slováků přičítá odpovědnost za rozpad ČSFR Klausově ODS. Pouze 21 Slováků vnímalo samostatné Slovensko jako nutnost.

Byla to zvláštní doba, byla to velká příležitost k vzestupu, která však byla ukázkově vytunelována. Veřejnost nerozhodně stála na rozcestí, stále nevěřícně zažívala pád komunistů a s obavami sledovala události v Rusku a na Balkáně. Vítězové voleb jako šílenci, částečně jezdíce od zámku k zámku, částečně se snažíce na obrazovkách hrát drama, neviděli, neslyšeli, jen bezohledně prosazovali své mocenské zájmy. Zatím na Hradě skuteční herci učili Hamleta jezdit na koloběžce. Přitom v pozadí na svou novou příležitost čekal nejméně milion příznivců bývalého režimu, včetně svých více či méně temných sil, dávaje okatě najevo přání "čím hůř, tím líp!"

Během uplynulých patnácti let byly informace o některých aktech dělení státu většinou zapomenuty, záměrně některé utajeny tak, že se o nich veřejnost vůbec nedozvěděla. Svět sice pokojné rozdělení státu označuje za učebnicový příklad, ve skutečnosti mezi běžnými Čechy a Slováky žádné vážnější důvody k rozdělení státu nebyly, jen politikům se jednalo o získání moci bez ohledu, co si lidé přejí.

Jestliže ze slovenské strany bylo jednání více emociální, z české bylo více zákeřné, vypočítavé. Klaus Slovákům dal na vybranou: buď podřízení jeho ekonomické reformě, nebo rozchod. To slovenská strana brala jako ponižující vodění za ručičku, návrat k unitárnímu, centrálně řízenému, státu.

Na rozdělení státu prodělali občané obou zemí po všech stránkách. Politicky ani jeden následnický stát nikdy nedosáhl pověsti Československa. Pro svět je totiž pro posuzování státu hlavním kriteriem celkový dojem tvořený počtem obyvatel a hospodářskými a kulturními tradicemi. Československo v tomto zřejmě bylo východoevropskou špičkou. Pokud by nedošlo k rozdělení, mělo by 16 milionů obyvatel (pro Československo nostalgicky bila i srdce obyvatel na bývalé Podkarpatské Rusi) dnes ve světě - hlavně v EU - stejnou váhu jako dvojnásobek Poláků nebo Rumunů.

Jak se iniciátorům "rozchodu" podařilo splnit sliby, si může každý pamětník spočítat sám. Klausova ekonomická reforma plus jeho tehdejší rádoby východoevropské primadonství, a Mečiarovo "Švýcarsko východu" dopadly prakticky stejně. Politicky vznikly dva bezvýznamné státy, hospodářsky; co se dalo ukrást, bylo ukradeno, co vytunelovat, vytunelováno. Komplot ODS a HZDS v roce 1992 lze směle přirovnat k Mnichovu 1938. O našem osudu opět bylo rozhodnuto bez nás.