Když byl v roce 1990 z trestního zákoníku odstraněn paragraf č.132 o rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, pochopila to jistá část obyvatelstva jako červenou tužkou podtržený proslulý Husákův výrok: „Kdo nekrade, okrádá rodinu.“.
Ukázalo se, že zrušení paragrafu č.132 trestního zákoníku byla osudová chyba. Návrh, aby výraz „socialistické vlastnictví“, byl nahrazen výrazem „státní vlastnictví“ byl politickou reprezentací zamítnut: „Kradou všichni a všechny potrestat nemůžeme, o vině či nevině toho, kdo se nechá chytit, může rozhodnout jedině soud, není třeba speciální zákon.“ Paragraf 132, který byl v rozhodujícím období zrušen, nebyl nahrazen zákonem jiným. Zákony úvěrové, konkursní a další přišly teprve, když legální okrádání státu nabralo neúnosné rozměry.
Rozsah podvodů z let 1990 až 1997 nikdo nikdy nedokáže vyčíslit, odhadují se na stovky miliard. Mnohem větší tragedií je, že nelegální předlistopadové peníze na ozdravění hospodářství nezapůsobily. Nepůsobily na efektivitu hlavních ekonomických subjektů, neovlivňovaly ani cenové a tržní mechanizmy. V očích zahraničních investorů ztrácela země důvěryhodnost, čímž se oslabil vstup kapitálových zdrojů. Ohromné škody nadělalo divoké bankovní podnikání ve vztahu obyvatelstva k politickým změnám. Kapitalizmus dostal pověst systému, v němž neexistují právní jistoty.
Základy polistopadové „Zlaté horečky“ lze vystopovat už v sedmdesátých letech 20.století. Na jedné straně mizerně zásobené běžné obchody státního obchodu, na druhé exkluzivní zboží v tuzexových prodejnách (platilo se jen „tvrdou“ západní měnou nebo tuzexovými poukázkami „bony“) vedlo ke vzniku ilegálního směnárenského oboru zvaného „vexláctví.“ Vexláci spolu s pašeráky západního zboží a deviz vytvářely ilegální organizace, které byly napojeny na podsvětí jugoslávské, turecké a polské. Vznik organizací vexláků byl vynucen rostoucími snobskými touhami některých skupin obyvatelstva po módním drahém západním zboží. >(pokračování)
Žádné komentáře:
Okomentovat