Škola - základ zhýčkanosti?

Při čtení hygienických požadavků na vybavení škol musí příslušníci starších generací jen nechápavě kroutit hlavami. Nad tím, co dokáže vytvořit úředník, nekroutí hlavami jen pamětníci starých škol, ale také ředitelé škol nových i starostové obcí.

V předpisech lze například najít takovéto požadavky:

• Školy musejí být bezbariérové.
  
• Třídy musejí být vybaveny nábytkem, který lze přizpůsobit tělesným rozměrům žáků.
  
• Ve třídách musejí být relaxační koutky.
  
• Do tříd nesmí dopadat přímé sluneční světlo.
  
• Osvětlení musí být takové, aby se svítidlo neodráželo v obrazovkách monitorů.
  
• Ve škole musejí být umývárny a u tělocvičen sprchy (jedna sprcha na 5-8 žáků), zvlášť pro chlapce a dívky.
  
• V každé škole musí být alespoň jedna šatna a jedna umývárna bezbariérové.
  
• Pro dívky musí být hygienická kabinka.
  
• Záchody musejí být vybaveny podtlakovým větráním.

„Když vzpomenu na vybavení školy, v níž jsem absolvoval první třídu, mám sám k sobě úctu, že nejen umím číst, psát a počítat, že jsem školní léta vůbec přežil, že vůbec můžu v jedenadvacátém století ještě existovat. Vždyť jsem se učil v naprosto nehygienické škole.

Škola byla vybavena inventářem z 19. století. Sedačkou byla pevná lavice, masivní prkno napevno připevněné k rámu u podlahy, jenž ji napevno spojoval se stolkem-psací deskou - jak je možno vidět u lavic v kostelích. Délka lavice umožňovala pohodlné sezení dvou žáků, ale v případě potřeby se tam vešli čtyři a více. Lavice i další nábytek byly dvoubarevné, natřené brčálově zelenou a tmavohnědou emailovou barvou. Barvy byly zřejmě vždy po několika letech obnovované, podle vrstev viditelných na otlučených místech.

Stejnou zelenou barvou byl natřen i další nábytek a všechna okna a dveře v celé škole. Tabule naštěstí byla černá, stahovací. Vedle tabule stál klasický kovový stojan s klasickým plechovým umývadlem. Voda v konvi-džbánu byla pod ním, společně s velkou lahví inkoustu, který byl podle potřeby naléván do kalámářů. Voda byla donášena od studny na dvoře školy, napumpovala se ručně, litinovou pumpou. Teplo ve třídě obstarávala vysoká litinová kamna, ve kterých se zásluhou nedostatku uhlí topilo jen sporadicky. K nejdůležitějším vybavením třídy patřil stařičký „computer“, opotřebené počítadlo pevně připevněné ke stěně, a také proutek zvaný rákoska.

Za šatnu sloužila chodba. Ukrást se zde mnoho nedalo, v letním období mnoho žáků obuv nenosilo, chodili do školy bosi. Záchody byly suché, nad betonovým žlábkem byla stěna natřená asfaltem a v rohu stála kabina z nenatřených prken. O podtlakovém větrání se tenkrát ještě nikomu nesnilo snad ani na ministerstvu školství, jemuž vládl vetchý Zdeněk Nejedlý, pověstný kádrovák v kultuře. Umývárnou byl už zmíněný školní dvůr s pumpou. Ona tenkrát hygiena ještě nebyla - jak ústy Jana Wericha říkával vodník Čochtan.

Hygiena byla v plenkách, ale dětí nemocných víc než v současnosti asi nebylo. Určitě nebyl ohromný výskyt různých alergií, které se v generaci vyrůstající ve skleníkových podmínkách objevují stále ve větším měřítku.

Nemám také dojem, že by současné děti, které jsou chované jako v bavlnce, byli chytřejší než předcházející generace. Kapacita mozku je stále stejná, zřejmě nejvíc záleží na učiteli, jak žáka přinutí soustředit se na učivo. Jinou otázkou je také spokojenost žáků: Jsou spokojenější ti současní žáci v supermoderních školách a v nejnovějším značkovém oblečení, než jsme byli před šedesáti lety, když jsme do primitivní staré školy chodili v zaplátovaných kalhotách po starších sourozencích?“(M.Veselý, 14.1.2007)


Ředitelé starých škol měli jistě také starosti, ale s dneškem se to nedá přirovnat. Hlavním problémem škol a obcí byly vždy peníze. V minulosti si škola koupila palivo, o nějakém novém inventáři nemohla být řeč, a byla spokojenost na všech stranách. V současnosti se náklady na vybavení jedné třídy pohybují okolo 100.000 Kč. Nemalým výdajem je plošina pro imobilní osoby, i když se žádná taková osoba ve škole nevyskytuje.

Hygienické předpisy začali čestí hygienici zpřísňovat v době příprav na vstup země do EU. Byli při tom, jak v Praze bývá obvyklé, papežštější než papež. Odstrašujícím příkladem byl předpis o bezdotykových bateriích v umývárnách, které směrnice EU nepřikazovaly. Hygienici jakékoli námitky na tvrdost českých předpisů nepřipouštějí a vyžadují jejich bezpodmínečné plnění. Za nedodržení vyhlášky hrozí až dvoumilionová pokuta.

Některé ředitele škol a starosty obcí přivádí tyto požadavky k záchvatům zuřivosti i bezmocnosti. Jiní, zvláště v malých obcích, zůstávají klidní a berou předpisy s nadhledem a odmítají poloviny obecních rozpočtů, a více, dávat do zbytečných nadstandardů.