Kvalita nebo kvantita? Otázka, kterou je možné položit při jakékoliv činnosti. Obě možnosti mají své horlivé příznivce, téměř někdy rozdělují národ jako Klaus a Švejnar. Před tuto otázku jsou nyní stále častěji stavěna česká veřejnoprávní media, tedy Český rozhlas a Česká televize.
Žádné tištěné noviny veřejnoprávní nejsou, naštěstí, nemohou tedy profilovat z povinných poplatků koncesionářů, kteří od nich nemohou požadovat kvalitu - což by asi bylo stejně marné jako od soukromého rozhlasu a soukromé televize, kde jsou rozhodujícím kritériem počty posluchačů a diváků.
První rozhlasová stanice byla v USA uvedena do provozu v roce 1920, na českém území v roce 1923. Předchůdcem byly radiotelegrafie a radiofonie, které jako spojovací prostředky se spolu s telefonem uplatnily a zdokonalily na frontách první světové války (1914 - 1918).
Už první rozhlasové stanice šířily éterem hudbu a zpěv. To se udrželo do současnosti, na většině soukromých stanic hudba silně nad mluveným slovem převládá. Poměr mezi hudbou a mluveným slovem a poměry mezi jednotlivými hudebními směry se v letošním roce staly jednou z příčin projevů nespokojenosti posluchačů rozhlasové stanice ČRo1 (Radiožurnál).
„Nejsem posluchačem této stanice, nepřirostla mi k srdci, protože nejsem příznivcem kulometného způsobu mluvy (Pokorný, Kudrna). Už vůbec mi mezi uspěchanými informacemi nesedí jednotvárná hudba. Raději poslouchám jiné stanice. Jsou mi tedy lhostejné změny programu, se kterými do Radiožurnálu přišla nová ředitelka Barbara Tachecí.
Podle pohledu na denní program (stále opakované zprávy, počasí, zelená vlna, přehled tisku) nemám také dojem, že by tam došlo k nějaké výrazné změně, že by se reformovaná ČRo1 jako zpravodajská stanice mohla úrovní přiblížit, když ne třeba k BBC, tak alespoň ke Svobodné Evropě, asi historicky nejlepší zpravodajské stanici, která kdy vysílala v češtině a která současným českým redaktorům nasadila nepřekonatelnou laťku.
Svobodná Evropa proslula téměř neměnným programem - čtyři desetiletí - a dokonalým slovním projevem hlasatelů a komentátorů. Vysílání probíhalo střídavě (kvůli oklamání rušiček) na mnoha frekvencích krátkých vln a odpoledne na vlnách středních. Aktuální zprávy a reakce na dění v celém světě však byly i v době neexistujícího internetu vysílány jen s nepatrným časovým prodlením.
Posluchač věděl, kterou frekvenci kdy naladit, věděl, že v celou hodinu budou desetiminutové zprávy, věděl kdy budou komentáře ze světa a kdy z Československa, kdy bude nějaký odborný a další pořady. Byly doby, hlavně po roce 1968, že o událostech v Československu informovala mnichovská stanice Svobodná Evropa dříve než rozhlas pražský (Praha I, Praha II, Československo, Hvězda ). Hudba, která spolu s reklamou u současných komerčních stanic vytváří dokonalý chaos, měla na Svobodné Evropě vyhrazený svůj blok mezi 15. a 18. hodinou.
Odpolední blok hudby byl na Svobodné Evropě tvořen nejpopulárnějšími (v Československu nehranými) světovými melodiemi, vysílanými na přání posluchačů. Jakým způsobem si čeští posluchači nechávali zahrát, je mi dodnes záhadou. Hudba nebyla hustě rozesetými československými rušičkami příliš rušena. Státní bezpečnost zřejmě musela šetřit energii, a také asi došla k názoru, že hudba nemůže na posluchače ideologicky nepříznivě působit tak jako slovo mluvené.
V celou hodinu byla kvůli zprávám hudba na deset minut přerušená. V tu chvíli začínaly pracovat rušičky, které však potřebovaly určitý čas na zahřátí, a tak to trvalo někdy dvě i více minut, než se ozvaly, aby nepříjemným bubláním a kvičením rušily vysílání zpráv. Nejdůležitější informace, které byly na začátku relace, obyčejně rušené nebyly.
K úvahám o hudbě na Svobodné Evropě mě přivedly vzpomínky na vojenskou službu, kde jsem zažil paradoxní situaci: v období studené války vojáci Československé lidové armády nejen veřejně poslouchali vysílání nepřátelské rozhlasové stanice, ale ještě ho zesilovali, takže bylo slyšet v okruhu téměř deset kilometrů. Z vrchu, na kterém kasárna odloučené jednotky stála, šířily je do okolních vesnic ohromné reproduktory umístěné na střeše hlavní budovy.
Kultura (socialistická) bývala v armádě někdy prezentována jako součást bojové přípravy. Toho zřejmě někdo využil a přes vojenskou organizaci svazu mládeže vymohl v odpoledních hodinách v prostoru kasáren pouštění hudby z rádia.
Že se najde schopný radiotechnik, který sestrojí silný zesilovač, a že bude po kasárnách a širém okolí řvát Svobodná Evropa, to zřejmě příslušného velitele, jenž to schválil, nenapadlo. A trvalo to několik měsíců, než byly tyto hudební produkce, včetně různých zašifrovaných vzkazů a podstatné části zpráv, zakázány. Do té doby důstojníci, kteří byli povinně členy KSČ, chodili jako by byli hluší a odpoledne se snažili co nejdříve z kasáren vypadnout.“(M.Veselý, 16.1.2008)
Žádné tištěné noviny veřejnoprávní nejsou, naštěstí, nemohou tedy profilovat z povinných poplatků koncesionářů, kteří od nich nemohou požadovat kvalitu - což by asi bylo stejně marné jako od soukromého rozhlasu a soukromé televize, kde jsou rozhodujícím kritériem počty posluchačů a diváků.
První rozhlasová stanice byla v USA uvedena do provozu v roce 1920, na českém území v roce 1923. Předchůdcem byly radiotelegrafie a radiofonie, které jako spojovací prostředky se spolu s telefonem uplatnily a zdokonalily na frontách první světové války (1914 - 1918).
Už první rozhlasové stanice šířily éterem hudbu a zpěv. To se udrželo do současnosti, na většině soukromých stanic hudba silně nad mluveným slovem převládá. Poměr mezi hudbou a mluveným slovem a poměry mezi jednotlivými hudebními směry se v letošním roce staly jednou z příčin projevů nespokojenosti posluchačů rozhlasové stanice ČRo1 (Radiožurnál).
„Nejsem posluchačem této stanice, nepřirostla mi k srdci, protože nejsem příznivcem kulometného způsobu mluvy (Pokorný, Kudrna). Už vůbec mi mezi uspěchanými informacemi nesedí jednotvárná hudba. Raději poslouchám jiné stanice. Jsou mi tedy lhostejné změny programu, se kterými do Radiožurnálu přišla nová ředitelka Barbara Tachecí.
Podle pohledu na denní program (stále opakované zprávy, počasí, zelená vlna, přehled tisku) nemám také dojem, že by tam došlo k nějaké výrazné změně, že by se reformovaná ČRo1 jako zpravodajská stanice mohla úrovní přiblížit, když ne třeba k BBC, tak alespoň ke Svobodné Evropě, asi historicky nejlepší zpravodajské stanici, která kdy vysílala v češtině a která současným českým redaktorům nasadila nepřekonatelnou laťku.
Svobodná Evropa proslula téměř neměnným programem - čtyři desetiletí - a dokonalým slovním projevem hlasatelů a komentátorů. Vysílání probíhalo střídavě (kvůli oklamání rušiček) na mnoha frekvencích krátkých vln a odpoledne na vlnách středních. Aktuální zprávy a reakce na dění v celém světě však byly i v době neexistujícího internetu vysílány jen s nepatrným časovým prodlením.
Posluchač věděl, kterou frekvenci kdy naladit, věděl, že v celou hodinu budou desetiminutové zprávy, věděl kdy budou komentáře ze světa a kdy z Československa, kdy bude nějaký odborný a další pořady. Byly doby, hlavně po roce 1968, že o událostech v Československu informovala mnichovská stanice Svobodná Evropa dříve než rozhlas pražský (Praha I, Praha II, Československo, Hvězda ). Hudba, která spolu s reklamou u současných komerčních stanic vytváří dokonalý chaos, měla na Svobodné Evropě vyhrazený svůj blok mezi 15. a 18. hodinou.
Odpolední blok hudby byl na Svobodné Evropě tvořen nejpopulárnějšími (v Československu nehranými) světovými melodiemi, vysílanými na přání posluchačů. Jakým způsobem si čeští posluchači nechávali zahrát, je mi dodnes záhadou. Hudba nebyla hustě rozesetými československými rušičkami příliš rušena. Státní bezpečnost zřejmě musela šetřit energii, a také asi došla k názoru, že hudba nemůže na posluchače ideologicky nepříznivě působit tak jako slovo mluvené.
V celou hodinu byla kvůli zprávám hudba na deset minut přerušená. V tu chvíli začínaly pracovat rušičky, které však potřebovaly určitý čas na zahřátí, a tak to trvalo někdy dvě i více minut, než se ozvaly, aby nepříjemným bubláním a kvičením rušily vysílání zpráv. Nejdůležitější informace, které byly na začátku relace, obyčejně rušené nebyly.
K úvahám o hudbě na Svobodné Evropě mě přivedly vzpomínky na vojenskou službu, kde jsem zažil paradoxní situaci: v období studené války vojáci Československé lidové armády nejen veřejně poslouchali vysílání nepřátelské rozhlasové stanice, ale ještě ho zesilovali, takže bylo slyšet v okruhu téměř deset kilometrů. Z vrchu, na kterém kasárna odloučené jednotky stála, šířily je do okolních vesnic ohromné reproduktory umístěné na střeše hlavní budovy.
Kultura (socialistická) bývala v armádě někdy prezentována jako součást bojové přípravy. Toho zřejmě někdo využil a přes vojenskou organizaci svazu mládeže vymohl v odpoledních hodinách v prostoru kasáren pouštění hudby z rádia.
Že se najde schopný radiotechnik, který sestrojí silný zesilovač, a že bude po kasárnách a širém okolí řvát Svobodná Evropa, to zřejmě příslušného velitele, jenž to schválil, nenapadlo. A trvalo to několik měsíců, než byly tyto hudební produkce, včetně různých zašifrovaných vzkazů a podstatné části zpráv, zakázány. Do té doby důstojníci, kteří byli povinně členy KSČ, chodili jako by byli hluší a odpoledne se snažili co nejdříve z kasáren vypadnout.“(M.Veselý, 16.1.2008)
Žádné komentáře:
Okomentovat