Nedávno letmo přečtený článek o tom, že České dráhy zlikvidují všechny levné nádražní restaurace a bufety, jsem přešel s trpkým úsměvem a pokrčením ramen. Chtějí prý ze stanic vyhnat podivná individua, která se v levných lokálech zdržují.
Nevím o žádné ještě levné nádražní restauraci, a za podivná individua považuji především ty, kdo v bývalých nádražních lokálech mají zastavárny, sekondhadry, herny a prázdné pizzerie s třetinkami piva za čtyřicet korun.
Hlad a žízeň lidé, kteří jsou na cestách, měli vždycky a mít budou i nadále. Proto budou občerstvení vyhledávat i nadále. Nezbude jim nic jného, než si na nádražích v mekdonaldech, které tam údajně České dráhy chtějí masově umístit, pochutnávat na hamburgerech, hranůlkách a cole? I dráhy chtějí být světové. Kam se na současnou módu stravování hrabe stará česká držťková polévka, tlačenka a poctivý půllitr s napěněnou desítkou.
Strávil jsem ve vlacích a na nádražích hodně času, život na kolejích pro mě nebyl něčím neznámým, a tak článek o rušení starých nádražních restaurací se mi znovu a znovu vrací. Vybavují se také vzpomínky a je mi z toho trochu smutno. Pamatuji, že na větších nádražích bývala mimo různých bufetů a stánků s občerstvením jedna levná a přeplněná restaurace třetí nebo čtvrté cenové skupiny, pro méně náročné hosty, a téměř prázdná restaurace druhé cenové skupiny pro ty, jimž za příplatek bylo poskytnuto určité pohodlí, klid a vyšší kvalita služeb. Na menších nádražích a některých zastávkách bývaly jen obyčejné hostince nebo bufety čtvrté skupiny.
Obměna hostů v nádražních restauracích bývala rychlejší než v jiných podobných podnicích, proto mě tam fascinovaly ostříží zraky zkušených číšníků, jimiž sledovali odcházející hosty. Utéci bez zaplacení do právě odjíždějícího vlaku tam nebylo vůbec jednoduché, i když se to tak na první pohled jevilo.
Nádražní restaurace jako součásti železnice několikrát nechtěně propagoval v Osudech dobrého vojáka Švejka spisovatel Jaroslav Hašek. Nejvíce se proslavila restaurace třetí třídy na táborském nádraží, ve které dobrý voják Švejk seděl a pil jedno pivo za druhým, přičemž mu ujely všechny vlaky. Je zřejmé, že už c.k.rakousko-uherské dráhy zřizovaly nádražní restaurace jako čekárny pro různé typy cestujících, a tak jako odlišná oddělení ve vagónech je také dělily na tři třídy.
Dělení restaurací na cenové skupiny tedy nebyl vynález komunistických plánovačů. Asi půl století po Švejkově anabázi napsal o rozdílech mezi jednotlivými skupinami restaurací novinář Jiří Štych: "Normální člověk chodí do třetí a čtvrté cenové skupiny, v první a druhé skupině se cítí jako vůl. Jako s volem tam s ním také zacházejí." Pan Štych a další zastánci svobody projevu v zakouřených hlučných hospodách by se svými názory u současných Českých drah asi neuspěli. (M.Veselý, 27.1.2008)
Nevím o žádné ještě levné nádražní restauraci, a za podivná individua považuji především ty, kdo v bývalých nádražních lokálech mají zastavárny, sekondhadry, herny a prázdné pizzerie s třetinkami piva za čtyřicet korun.
Hlad a žízeň lidé, kteří jsou na cestách, měli vždycky a mít budou i nadále. Proto budou občerstvení vyhledávat i nadále. Nezbude jim nic jného, než si na nádražích v mekdonaldech, které tam údajně České dráhy chtějí masově umístit, pochutnávat na hamburgerech, hranůlkách a cole? I dráhy chtějí být světové. Kam se na současnou módu stravování hrabe stará česká držťková polévka, tlačenka a poctivý půllitr s napěněnou desítkou.
Strávil jsem ve vlacích a na nádražích hodně času, život na kolejích pro mě nebyl něčím neznámým, a tak článek o rušení starých nádražních restaurací se mi znovu a znovu vrací. Vybavují se také vzpomínky a je mi z toho trochu smutno. Pamatuji, že na větších nádražích bývala mimo různých bufetů a stánků s občerstvením jedna levná a přeplněná restaurace třetí nebo čtvrté cenové skupiny, pro méně náročné hosty, a téměř prázdná restaurace druhé cenové skupiny pro ty, jimž za příplatek bylo poskytnuto určité pohodlí, klid a vyšší kvalita služeb. Na menších nádražích a některých zastávkách bývaly jen obyčejné hostince nebo bufety čtvrté skupiny.
Obměna hostů v nádražních restauracích bývala rychlejší než v jiných podobných podnicích, proto mě tam fascinovaly ostříží zraky zkušených číšníků, jimiž sledovali odcházející hosty. Utéci bez zaplacení do právě odjíždějícího vlaku tam nebylo vůbec jednoduché, i když se to tak na první pohled jevilo.
Nádražní restaurace jako součásti železnice několikrát nechtěně propagoval v Osudech dobrého vojáka Švejka spisovatel Jaroslav Hašek. Nejvíce se proslavila restaurace třetí třídy na táborském nádraží, ve které dobrý voják Švejk seděl a pil jedno pivo za druhým, přičemž mu ujely všechny vlaky. Je zřejmé, že už c.k.rakousko-uherské dráhy zřizovaly nádražní restaurace jako čekárny pro různé typy cestujících, a tak jako odlišná oddělení ve vagónech je také dělily na tři třídy.
Dělení restaurací na cenové skupiny tedy nebyl vynález komunistických plánovačů. Asi půl století po Švejkově anabázi napsal o rozdílech mezi jednotlivými skupinami restaurací novinář Jiří Štych: "Normální člověk chodí do třetí a čtvrté cenové skupiny, v první a druhé skupině se cítí jako vůl. Jako s volem tam s ním také zacházejí." Pan Štych a další zastánci svobody projevu v zakouřených hlučných hospodách by se svými názory u současných Českých drah asi neuspěli. (M.Veselý, 27.1.2008)
Žádné komentáře:
Okomentovat