Odmítnutí nadstandardního příjmu.

Našel jsem v poštovní schránce leták nabízející zcela nový systém práce, ve kterém se na Západě, doma nebo v kanceláři, běžně pracuje. Není to terno? Šest hodin práce týdně, doma, žádný požadavek na věk ani vzdělání, nadstandardní západoevropský příjem, perspektiva, vhodné jako hlavní zaměstnání i přivýdělek.

Kdekdo si stěžuje, že nalezení jakékoliv práce je neřešitelným problémem, natož nalezení vhodné práce podle profese, o dobře placeném zaměstnání se může jen zdát, a tady leží peníze na ulici. Kdo by odolal takové nabídce? Stačí zavolat informační linku za zvýhodněný tarif 2,60 Kč.

Příjemný ženský hlas mi nabídl jako první krok k získání zaměstnání brožuru za 76 Kč, na dobírku. Brožura je brožura. Přišla za dva dny, z dvanácti stránek mi utkvělo v paměti pouze poučení, že je zbytečné , abych přemýšlel o nabízeném projektu, nepochopil bych jej, na jeho uskutečnění jsou prý jiní, mou povinností je přizpůsobit se.

Nepřemýšlet? Říká se, že přemýšlení bolí. Bezmyšlenkovité vykonávání příkazů je vlastní armádám, politickým a pololovojenským organizacím.

Dalším krokem k získání zaměstnání je nezbytná osobní schůzka. Telefonuji na číslo mobilního telefonu, doporučené v brožurce , mužský hlas ve sluchátku mi sděluje, kam se mám v učitou hodinu a minutu dostavit. Hlas je doprovázen dětským křikem. Podivná firma. Na jedné straně nabídka nadprůměrných příjmů komukoliv, na druhé straně není ani pevná telefonní linka? Ale co ten dětský křik?

Dostavuji se ve stanovenou dobu, nejsem v čekárně sám, se mnou je dalších sedm zájemců o lukrativní výdělek. Jsou mezi námi přibližně zastoupeny všechny věkové kategorie. Přesně ve čtrnáct hodin se otvírají dveře do další místnosti, pobledlý hubený muž v nažehleném šedivém obleku nás zve dovnitř. Uprostřed rozlehlé místnosti je velký stůl, kolem něho je pro všechny přítomné připraveno přesně devět židlí. Usedáme tiše, ve vzduchu je napětí jako při vyvolávání duchů. K tomu chybí jen tma.

Pan Roháč, tak se později představil organizátor schůzky, nejdříve kontroluje s kamennou tváří zarovnání papírů v čele stolu, potom všechny vyzývá hlasem, který připomíná seanci Ference Futuristy, aby vypnuli mobilní telefony. Po splnění rozkazu rozdává dotazníky, na nichž je mimo osobních dat třeba vyplnit otázky typu: Proč hledáte zaměstnání? Jak dlouho hledáte zaměstnání atd. Je možnost si dokonce stanovit výši mzdy i termín další schůzky. Při přebírání dotazníků pan Roháč zdůrazňuje, že naše přítomnost je naprosto dobrovolná, kdo nechce využít příležitost k zlepšení své finanční situace, ten může odejít, další informace nám sdělí paní Roháčová.

Přicházející mladá žena je ustrojena střízlivě, čímž jen zapadá do bezduchého, neútulného prostředí, tváří se stejně upjatě jako pan Roháč, který místnost zatím opustil. Žena mluví dlouze a nesouvisle, z jejích slov si lze lehce domyslet, že se jedná o podnik ukrytý za fiktivní firmou prodávající kosmetiku. Slyším, že výdělek spočívá v obsluze telefonních záznamníků a distribuci letáků a brožurek.

Brožurky jsou tedy prvním zdrojem financování projektu, dvanáct stránek svým abstraktním textem živí obsluhy záznamníků. Co však živí pana Roháče a paní Roháčovou? Nechejme se překvapit!

Když se pan Roháč vrátil, oznámil, že základním předpokladem k pokračování schůzek je složení desetiprocentní nevratné zálohy ve výši 310 Kč, zbývajících 2.800 Kč je nutno doplatit při příští schůzce.

Je tohle zdroj financování projektu? Lze něco primitivnějšího vymyslet? Dvě dívky se zvedají a oznamují, že nic platit nebudou, berou si své dotazníky a odcházejí. Navrhuji panu Boháčovi, že si může poplatek strhnout ze mzdy, kterou od něho dostanu. Nervosně mi řiká, že on mě zaměstnávat a platit nebude, jeho nezajímá, kde budu pracovat, on mne vyškolí pouze k tomu, abych změnil myšlení (!) a dovedl pracovat novým způsobem.

Inženýrka středního věku, sedící proti mně, po jeho vysvětlení vstává a odchází. Inženýr důchodového věku, který přijel ze stokilometrové vzdálenosti, si však půjčuje od další důchodkyně tři stokoruny. Pan Roháč nás informuje, že poplatek je za jakousi švýcarskou licenci, na cosi, co já nechápu. Kdo však nechce zaplatit, bude z projektu vyloučen. Před odchodem namítám, že se pravděpodobně jedná o omyl, přišli jsme, protože si chceme vydělat, nikoliv platit. Pan Roháč zase zdůrazňuje dobrovolnost, kdo však není ochoten se podřídit, musí okamžitě opustit místnost.

Odcházím. Zakrátko potkávám na ulici oba důchodce, hledají cestu k autobusovému nádraží. Jsou nadšeni tím, jaká příležitost k zlepšení finanční situace se jim za pouhé tři stovky a čtyři hodiny strávené v autobuse naskytla. Těší se na další setkání s panem Roháčem a paní Roháčovou, a na složení zbytku poplatku. (M.Veselý, 8.1.2008)