Před 40 lety začalo "Pražské jaro",

Když začátkem ledna 1968 oznámily sdělovací prostředky, že Antonína Novotného ve funkci I.tajemníka ÚV KSČ nahradil Alexander Dubček, veřejnost to brala na vědomí jako bezvýznamnou komunistickou diskusi. Zakrátko se ukázalo, že to byla změna, která pohnula ledy. Během několika týdnů se nad Československo vyhouplo slunce, které vybízelo k roztrhání svěracích kazajek a okovů a k pořádnému nadechnutí.

Podle legendy o průběhu uzavřeného komunistického zasedání, šířené mezi lidmi, Dubček si vysloužil důvěru stranických soukmenovců tím, že chytil Novotného u krku. Kdo to byl Antonín Novotný? Vyučený zámečník, komunista od roku 1921, téměř celou dobu německé okupace byl v koncentračním táboře. Po válce vedl pražské komunisty, kteří měli hlavní podíl na únorovém puči 1948, v roce 1951 se zřejmě podílel na inscenaci procesu se Slánským, v roce 1953 se stal 1.tajemníkem ÚV KSČ, jímž byl až do výše uvedeného zasedání v lednu 1968. V roce 1957 byl zvolen prezidentem republiky.

Antonín Novotný bývá dnes často démonizován - bývá označován za šedou eminenci nebo suchopárného aparátčíka, za člověka bez fantazie, bez vzdělání. Možná, že právě Novotného konzervativizmus prospíval společenskému vývoji země. Faktem také je, že za jeho prezidentského období se českoslovenští občané relativně těšili takových svobod, jaké se za vlády komunistů netěšili nikdy předtím ani nikdy potom - s výjimkou roku 1968.

Vyhlášením amnestie pro politické vězně Novotný ukončil období nezákonností padesátých let, odstavením předválečných komunistů a přijetím ekonomických reforem Oty Šika prakticky připravil pole pro změny jara 1968. Vymstil se mu tvrdý postoj vůči slovenskému nacionalizmu a trvání na unitárním státu, což vedlo ke vzpouře slovenských komunistů v čele s Dubčekem.

Dubček se funkce ujal s razancí zbojníka ze slovenských kopců. Nastala rychlá výměna funkcionářů na všech úrovních a obnovení svobody slova. Na televizních obrazovkách se objevovaly přenosy z různých spontánních besed a shromáždění, noviny plnily články o zločinech padesátých let, umlkly rušičky zahraničního vysílání.

Nové stranické a státní vedení provádělo demokratizační změny ve společnosti, které spočívaly v předání části rozhodovacích pravomocí demokraticky zvoleným společenským strukturám. Tlak společnosti na další změny postupně sílil a bylo otázkou, co se stane až se dostane na hranici ochoty komunistické strany k těmto dalším změnám.