V porovnání se současnými uspěchanými poměry se vesnický život na konci devatenáctého století jeví jako idylka; ve skutečnosti i vesnice tehdy procházely bouřlivými změnami.
Po zrušení poddanství se český venkov snažil dohnat vyspělý venkov alpských zemí, ve kterých už v 18. století byly robotní povinnosti jen symbolické. Měnil se nejen způsob hospodaření, ale i bydlení. Napomáhaly tomu spolky, družstva a také rozvoj vzdělanosti a dopravy. Dřevěné stavby s doškovými střechami byly masově nahrazovány stavbami z cihel.
Během pěti desetiletí byla na českém území postavena jedna z nejhustších evropských železničních a silničních sítí, což usnadnilo nejen dopravu materiálu a lidí, ale venkovu se přiblížil trh i informace, venkovští lidé měli větší možnost cestovat za prací a vzděláním.
I přes nízkou produktivitu zemědělské práce venkov na konci 19.století relativně bohatl, což rozdráždilo městské liberály i marxisty, neboť jim nevycházel předpoklad, že industrializace rychle zasáhne i zemědělství a masa zchudlého nekvalifikovaného vesnického obyvatelstva se stane levnou pracovní, respektive revoluční, silou.
Podmanit si venkovské obyvatelstvo se jim ještě nepodařilo, neboť jim vítr z plachet vzala agrární strana, která sedlákovi nabídla svobodu a vzdělání, přitom jeho vztah k rodné hroudě a tradiční zdravý venkovský život nejen obhájila, ale povýšila na vzor pro všechny vrstvy obyvatelstva. Tím se posílilo venkovské sebevědomí a jednota, kterou se podařilo rozbít až po roce 1945.
Žádné komentáře:
Okomentovat