Ještě v 19.století nejvyšší společenskou vrstvou byla šlechta. Národnostně se neprezentovala jako česká, moravská, slezská nebo německá, ale jako šlechta zemská.
Do roku 1848 byla šlechta nositelkou politických práv a vykonavatelkou vrchnostenské správy na svých panstvích. Zemská šlechta určovala činnost zemského sněmu českého i zemského sněmu moravskoslezského a obsazovala nejdůležitější úřady a velitelská místa v armádě, čímž nesla rozhodující zodpovědnost za stav, prosperitu a ochranu Království českého.
Česká zemská šlechta nebyla sice příliš početná, ale hospodářsky a politicky byla velmi vlivná, takže si vždy mohla dovolit obhajovat práva českých zemí a důrazně zasahovat do vídeňského panovnického centralizmu. Svůj patriotizmus dávala najevo zakládáním vlasteneckých spolků, zřizováním dobročinných sociálních a vzdělávacích zařízení.
Uvnitř šlechty existovaly značné společenské a majetkové rozdíly. Podle tradice šlechtici užívali tituly udělené jejich rodům panovníkem. Nejčastěji byly používány západoevropské šlechtické tituly kníže, hrabě, svobodný pán a rytíř.
Ovšem podle politického postavení se šlechta dělila na šlechtu dvorskou (Metternichové, Kounicové, Kolovratové, Stadionové a Schwarzenbergové), která zastávala nejvyšší státní funkce u vídeňského dvora, a šlechtu stavovskou (Chotkové, Thunové, Lobkovicové, Clam-Martincové, Nosticové, Černínové aj.), která neměla k císařskému dvoru přístup a tak obsazovala pouze úřady zemské.
Nejnižší šlechtickou skupinu tvořila nová šlechta, která se vyprofilovala z řad měšťanských podnikatelů (Ringhofferové, Lannové aj.) nebo z vojáků a inteligence (např. Gerstner, Rieger,).
Základ šlechtického stavu tvořil majetek, především půda. Šlechtické velkostatky nejen obhospodařovaly polovinu české zemědělské půdy, ale stály také u základů českého průmyslu, neboť budovaly pivovary, lihovary, železárny, cukrovary apod.
Šlechtici hodně cestovali a v zahraničí poznávali nejmodernější způsoby hospodaření. Proto české podniky byly řízeny nejschopnějšími odborníky, které si šlechtici buď zvali ze zahraničí nebo si je vychovávali, když nadaným dětem svých zaměstnanců poskytovali vzdělání a praxi v nejlepších zahraničních institucích.
Do roku 1848 byla šlechta nositelkou politických práv a vykonavatelkou vrchnostenské správy na svých panstvích. Zemská šlechta určovala činnost zemského sněmu českého i zemského sněmu moravskoslezského a obsazovala nejdůležitější úřady a velitelská místa v armádě, čímž nesla rozhodující zodpovědnost za stav, prosperitu a ochranu Království českého.
Česká zemská šlechta nebyla sice příliš početná, ale hospodářsky a politicky byla velmi vlivná, takže si vždy mohla dovolit obhajovat práva českých zemí a důrazně zasahovat do vídeňského panovnického centralizmu. Svůj patriotizmus dávala najevo zakládáním vlasteneckých spolků, zřizováním dobročinných sociálních a vzdělávacích zařízení.
Uvnitř šlechty existovaly značné společenské a majetkové rozdíly. Podle tradice šlechtici užívali tituly udělené jejich rodům panovníkem. Nejčastěji byly používány západoevropské šlechtické tituly kníže, hrabě, svobodný pán a rytíř.
Ovšem podle politického postavení se šlechta dělila na šlechtu dvorskou (Metternichové, Kounicové, Kolovratové, Stadionové a Schwarzenbergové), která zastávala nejvyšší státní funkce u vídeňského dvora, a šlechtu stavovskou (Chotkové, Thunové, Lobkovicové, Clam-Martincové, Nosticové, Černínové aj.), která neměla k císařskému dvoru přístup a tak obsazovala pouze úřady zemské.
Nejnižší šlechtickou skupinu tvořila nová šlechta, která se vyprofilovala z řad měšťanských podnikatelů (Ringhofferové, Lannové aj.) nebo z vojáků a inteligence (např. Gerstner, Rieger,).
Základ šlechtického stavu tvořil majetek, především půda. Šlechtické velkostatky nejen obhospodařovaly polovinu české zemědělské půdy, ale stály také u základů českého průmyslu, neboť budovaly pivovary, lihovary, železárny, cukrovary apod.
Šlechtici hodně cestovali a v zahraničí poznávali nejmodernější způsoby hospodaření. Proto české podniky byly řízeny nejschopnějšími odborníky, které si šlechtici buď zvali ze zahraničí nebo si je vychovávali, když nadaným dětem svých zaměstnanců poskytovali vzdělání a praxi v nejlepších zahraničních institucích.
Žádné komentáře:
Okomentovat