Prvá léta vlády nového císaře se vyznačovala tím, že převedl na sebe řadu pravomocí, čímž téměř vyřadil ze hry parlament. S mladistvým elánem a pocitem geniálního vojevůdcovství se ujal i armády.
Když však prohrál krymské války i boje se Sardinií, musel přistoupit na kompromisy a vzdát se absolutistického způsobu vlády. Napětí ve střední Evropě spělo k nové válce, a rakouské armádě, se starou zaostalou výzbrojí, nepomohlo ani to, že velkou část politické zodpovědnosti měla vláda a sněm.
V krvavé bitvě u Hradce Králové 3.července 1866 Rakousko utrpělo nepříjemnou porážku od Pruska, čímž ztratilo některá území a také rozhodující vliv v německy mluvících zemích. Za jednu příčinu porážky byl pokládán nezájem Maďarů bojovat za zájmy Vídně.
Vzpupná stará maďarskášlechta, bránící se novým společenským a ekonomickým poměrům, donutila Františka Josefa I. přistoupit na rakousko-uherské vyrovnání a souhlasit s vytvořením duálního státu Rakousko-Uhersko, který měl společného pouze císaře, zahraniční politiku a armádu.
Vznik duálního státu vyvolal bouři v pražských intelektuálských kruzích, které se bály, že Praha se stane ještě bezvýznamnějším provinčním městem. Ignorování svých politických ambicí braly jako podraz, opovrhování českými tradicemi.
Čeští měšťanští politici se přitom vůči státu chovali zvláštně, požadovali veškeré výhody a ochranu země, ovšem žádnou zodpovědnost za fungování státu nést nechtěli. Mimo jiné malichernosti vytýkali císaři Františku Josefu I., že se jako český král nenechal v Praze korunovat.
Starostlivý císař ovšem se nemohl zabývat jen ambicemi ukřivděných Čechů, neboť měl na krku ještě jedenáct dalších národů (Němci, Maďaři, Poláci, Chorvaté, Rusíni, Ukrajinci, Rumuni, Slováci, Slovinci, Srbové, Italové) a několik dalších méně početných národností.
Jestli v monarchii byli Češi o něco méně respektováni politicky, což zřejmě si svou hašteřivostí hodně zavinili sami (např. staročeši versus mladočeši), nelze totéž tvrdit o rozvoji hospodářském. Už jen skutečnost, že během panování Františka Josefa I. byla na českém území postavena nejhustější rakousko-uherská železniční a silniční síť a byl zde nejvyspělejší průmysl, svědčí o tom, že země Koruny české nebyly přehlíženy v takové míře, jak tvrdili - a snad dodnes tvrdí - někteří protirakousky zaujatí vlastenci. (Robert Fischer, 28.11.2006)
Když však prohrál krymské války i boje se Sardinií, musel přistoupit na kompromisy a vzdát se absolutistického způsobu vlády. Napětí ve střední Evropě spělo k nové válce, a rakouské armádě, se starou zaostalou výzbrojí, nepomohlo ani to, že velkou část politické zodpovědnosti měla vláda a sněm.
V krvavé bitvě u Hradce Králové 3.července 1866 Rakousko utrpělo nepříjemnou porážku od Pruska, čímž ztratilo některá území a také rozhodující vliv v německy mluvících zemích. Za jednu příčinu porážky byl pokládán nezájem Maďarů bojovat za zájmy Vídně.
Vzpupná stará maďarskášlechta, bránící se novým společenským a ekonomickým poměrům, donutila Františka Josefa I. přistoupit na rakousko-uherské vyrovnání a souhlasit s vytvořením duálního státu Rakousko-Uhersko, který měl společného pouze císaře, zahraniční politiku a armádu.
Vznik duálního státu vyvolal bouři v pražských intelektuálských kruzích, které se bály, že Praha se stane ještě bezvýznamnějším provinčním městem. Ignorování svých politických ambicí braly jako podraz, opovrhování českými tradicemi.
Čeští měšťanští politici se přitom vůči státu chovali zvláštně, požadovali veškeré výhody a ochranu země, ovšem žádnou zodpovědnost za fungování státu nést nechtěli. Mimo jiné malichernosti vytýkali císaři Františku Josefu I., že se jako český král nenechal v Praze korunovat.
Starostlivý císař ovšem se nemohl zabývat jen ambicemi ukřivděných Čechů, neboť měl na krku ještě jedenáct dalších národů (Němci, Maďaři, Poláci, Chorvaté, Rusíni, Ukrajinci, Rumuni, Slováci, Slovinci, Srbové, Italové) a několik dalších méně početných národností.
Jestli v monarchii byli Češi o něco méně respektováni politicky, což zřejmě si svou hašteřivostí hodně zavinili sami (např. staročeši versus mladočeši), nelze totéž tvrdit o rozvoji hospodářském. Už jen skutečnost, že během panování Františka Josefa I. byla na českém území postavena nejhustější rakousko-uherská železniční a silniční síť a byl zde nejvyspělejší průmysl, svědčí o tom, že země Koruny české nebyly přehlíženy v takové míře, jak tvrdili - a snad dodnes tvrdí - někteří protirakousky zaujatí vlastenci. (Robert Fischer, 28.11.2006)
Žádné komentáře:
Okomentovat