Dlouhé panování císaře Františka Josefa I. nebyla procházka růžovým sadem. Spíš opačně. Byl přesvědčen, že je panovníkem "z Boží milosti," že není monarchou, ale služebníkem monarchie.
Přezíral každé nebezpečí, bezstarostně se v otevřeném voze vydával do ulic a neměl strach z atentátníků ani z nakažlivých chorob. Cokoliv konal, považoval za povinnost, za osud, že vše vykonává na příkaz Boha, lidu, vlády a především na přání ceremoniářů svého dvora. Občas se vzbouřil proti svému okolí, ale nakonec vždy se přizpůsobil. Nepřál si například, aby ho doprovázela civilní ochranka a detektivové, ale zvykl si.
Františka Josefa I. lze charakterizovat především jako pilného úředníka, obdivovatele vojenských uniforem a neohroženého lovce zvěře. Denně vstával před čtvrtou hodinou ranní, aby vyřídil alespoň část agendy pro dosud bezstarostně spící úředníky. Velice rád se oblékal do uniforem, které dostával od pluků rakousko-uherských i od zahraničních politiků, ale nebylo pro něho problémem obléci krátké kožené kalhoty a s nahými koleny běhat po horách.
Císař František Josef si samozřejmě nepřál nic jiného než pilně pracovat a být jednou ze součástek stroje, jímž byla monarchie. Bohužel pořád se objevovaly elementy, které celému tomu soustrojí způsobovaly komplikace. Císař nestál v čele událostí, neusměrňoval je, ale byl jimi hnán. Přispíval k tomu nebývalý rozvoj techniky, která se během jeho života vloudila i do císařských komnat. Žárovka, psací stroj, telegraf, telefon atd. vpadly i do jeho kanceláře. Bránil se (první telefonní aparát vyhnal na toaletu), ale nakonec usedl i do automobilu.
Hned na počátku panování prohrál válku se Sardinským královstvím (1859) a válku s Pruskem (1866) na což doplatil ztrátou Lombardska a Benátska. Pak až do roku 1914 byl v Rakousku mír. Ač nerad nakonec vyhlášení války proti Srbsku podepsal, načež jako starý rytíř poskytl na cestu domů srbskému generálovi Putnikovi, jenž právě dlel v Karlových Varech, svůj salónní vagón. Osud Františka Josefa nešetřil především v rodině.
V roce 1854 se oženil s Alžbětou Bavorskou, která však si na roli císařovny a na vztahy u dvora nezvykla a raději cestovala po Evropě. Princezna Sofie zemřela v roce 1857, princ Rudolf spáchal v roce 1889 sebevraždu. Císařův bratr Maxmilián byl v roce 1867 popraven při revoluci v Mexiku. V roce 1898 rukou teroristy Luccheniho (viz foto: po zatčení švýcarskou policií) zahynula císařovna Alžběta.
Velkým neštěstím pro Františka Josefa I., pro monarchii i celou Evropu byla doba, kdy na povrch vyplouval kal, jímž bylo slovo národ vyslovované ve všech jazycích a skloňované ve všech pádech. A to se císař nedožil doby, kdy toto slovo zneužíval bývalý svobodník rakouské armády Adolf Hitler.
Přezíral každé nebezpečí, bezstarostně se v otevřeném voze vydával do ulic a neměl strach z atentátníků ani z nakažlivých chorob. Cokoliv konal, považoval za povinnost, za osud, že vše vykonává na příkaz Boha, lidu, vlády a především na přání ceremoniářů svého dvora. Občas se vzbouřil proti svému okolí, ale nakonec vždy se přizpůsobil. Nepřál si například, aby ho doprovázela civilní ochranka a detektivové, ale zvykl si.
Františka Josefa I. lze charakterizovat především jako pilného úředníka, obdivovatele vojenských uniforem a neohroženého lovce zvěře. Denně vstával před čtvrtou hodinou ranní, aby vyřídil alespoň část agendy pro dosud bezstarostně spící úředníky. Velice rád se oblékal do uniforem, které dostával od pluků rakousko-uherských i od zahraničních politiků, ale nebylo pro něho problémem obléci krátké kožené kalhoty a s nahými koleny běhat po horách.Císař František Josef si samozřejmě nepřál nic jiného než pilně pracovat a být jednou ze součástek stroje, jímž byla monarchie. Bohužel pořád se objevovaly elementy, které celému tomu soustrojí způsobovaly komplikace. Císař nestál v čele událostí, neusměrňoval je, ale byl jimi hnán. Přispíval k tomu nebývalý rozvoj techniky, která se během jeho života vloudila i do císařských komnat. Žárovka, psací stroj, telegraf, telefon atd. vpadly i do jeho kanceláře. Bránil se (první telefonní aparát vyhnal na toaletu), ale nakonec usedl i do automobilu.
Hned na počátku panování prohrál válku se Sardinským královstvím (1859) a válku s Pruskem (1866) na což doplatil ztrátou Lombardska a Benátska. Pak až do roku 1914 byl v Rakousku mír. Ač nerad nakonec vyhlášení války proti Srbsku podepsal, načež jako starý rytíř poskytl na cestu domů srbskému generálovi Putnikovi, jenž právě dlel v Karlových Varech, svůj salónní vagón. Osud Františka Josefa nešetřil především v rodině.
V roce 1854 se oženil s Alžbětou Bavorskou, která však si na roli císařovny a na vztahy u dvora nezvykla a raději cestovala po Evropě. Princezna Sofie zemřela v roce 1857, princ Rudolf spáchal v roce 1889 sebevraždu. Císařův bratr Maxmilián byl v roce 1867 popraven při revoluci v Mexiku. V roce 1898 rukou teroristy Luccheniho (viz foto: po zatčení švýcarskou policií) zahynula císařovna Alžběta.Velkým neštěstím pro Františka Josefa I., pro monarchii i celou Evropu byla doba, kdy na povrch vyplouval kal, jímž bylo slovo národ vyslovované ve všech jazycích a skloňované ve všech pádech. A to se císař nedožil doby, kdy toto slovo zneužíval bývalý svobodník rakouské armády Adolf Hitler.
Žádné komentáře:
Okomentovat