Ani po vydání zákona o přijímání do domovského svazku nebylo pro chudé lidi místo ve městech jisté automaticky. Udělení domovské příslušnosti osobám, u nichž hrozila potřeba chudinské péče, se města začala bránit preventivními represivními opatřeními podle zákona o postrku z roku 1871.
Z měst byli vyháněni lidé staří a nemocní a lidé nezaměstnaní. Městům pomáhal i protitulácký zákon z roku 1873, podle něhož mohli být tuláci (bezdomovci) umístěni v donucovací pracovně. Tuláctví bylo trestným činem, potulující osoba, která nemohla prokázat, že má prostředky na obživu, byla potrestána vězením od osmi do třiceti dnů.
Donucovací pracovny se jako prostředek proti tulákům osvědčily jen částečně, přesto byl státem vytvořen celý jejich systém. Protože v donucovacích pracovnách postupně začali převažovat lidé dočasně nezaměstnaní, čímž při změně podmínek na trhu práce docházelo ke komplikacím, začaly být zřizovány stravovací stanice, v nichž lidé nezaměstnaní dobrovolně přečkávali nejhorší období nezaměstnanosti.
Výše uvedená zařízení se týkala i chudých dětí-sirotků, o které se musely postarat obce. Ty jim zajistily stravu, ale o jejich výchovu příliš dbáno nebylo, takže se tyto děti dostávaly mezi zpustlou mládež, jak oficiálně byly označovány děti z prostředí lumpenproletariátu.
Od roku 1885 byly pro tyto děti ve věku dvanáct až dvacet let zřizovány vychovatelny a polepšovny. Později dozor nad výchovou zpustlých dětí převzaly okresní komise péče o mládež, přičemž finanční prostředky byly získávány prostřednictvím zemského sirotčího fondu.
Žádné komentáře:
Okomentovat