Odešel Radovan Lukavský.

Minulý týden zemřel jeden z nejznámějších poválečných herců Radovan Lukavský. Hned po smrti ho někteří publicisté, paradoxně kovaní levičáci a ateisté, obvinili ze spolupráce s komunistickým režimem.

Důvodem k obvinění byly kladné role ve filmech a televizních seriálem, nejvíce kritici ukazují na Lukavského roli poručíka SNB Václava Kota ve filmu Král Šumavy z roku 1959 (hráli mj. J.Marvan, Vl.Menšík, R.Jelínek, J.Vala, J.Švorcová a další). Hned v následujícím roce Lukavský úžasným způsobem ztvárnil odvážného gymnasijního profesora ve filmu Vyšší princip, tedy roli, která byla k spolupráci s jakýmkoli totolitním režimem na hony vzdálená.

Radovan Lukavský byl od mládí hluboce věřící katolík, chtěl být knězem, ale pro nedostatek peněz nedostudoval arcibiskupské gymnasium, maturitu udělal na reálném gymnasiu. Potom začal na UK studovat francouzštinu a češtinu. Studium ukončila okupace a uzavření vysokých škol. V té době se dostal k divadlu. Když v roce 1957 přišel do Národního divadla, byl to už zkušený herec.

Poválečné období, kvůli němuž jsou staří umělci kritizováni, mělo kořeny hluboko v první republice. Téměř celá prvorepubliková kulturní fronta byla levicová. Mnoho umělců bylo komunisty. Po druhé světové válce všichni tito lidé volili levici – především komunisty. V té době lidé komunistům věřili, že jim přinesou lepší život. Nemyslelo se na spolupráci s režimem, heslem doby bylo přiložit ruku k dílu, budovat novou republiku. Celá herecká fronta se dala do služeb vlasti a točila budovatelské filmy, v divadlech se hrály budovatelské kusy. Herci pracovali prakticky zadarmo, což přispívalo k tomu, že v tom bylo mnoho romantiky a naivity.

Kritizovat poctivou práci je hodně neetické. Ti umělci, i ostatní lidé, dlouho věřili tomu, že co dělají, dělají pro lepší život celé společnosti. Teprve mnohem později poznali, že byli zneužiti, že všechno nebylo tak, jak si to představovali.

Dnes je všechno jinak, je obrovský rozdíl mezi lidmi i herci tehdy a dnes. Tehdy měli lidé i herci své vznešené ideály a cíle, svoje tužby a naděje. To dnes není vidět. Dnešní společnost (celá) pohrdá vším, mimo materiálního bohatství. Zná jen honbu za penězi a té podřizuje veškeré své jednání.

Je neuvěřitelné, kolik se dnes najde lidí, kteří dovedou kritizovat a zesměšňovat poctivou práci a umění v poválečném období. Bez známky studu napíšou o jakémkoli úspěšném filmu z tehdejší doby, že byl propagací komunizmu (např.pohádka Pyšná princezna).

Měli bychom si vážit všech těch starých herců, kteří nám ukazovali život, jak šel. Skoro všichni, nejen Lukavský, dávali ostatním lidem naději. Radovan Lukavský nezemřel, jeho umění je uloženo na filmových páscích, které někdy snad opět najdou své místo v kinech a na obrazovkách. (Jiří Krž, 12.3.2008).