Kdykoliv některý levicový novinář potřebuje rozvířit církevní, šlechtický nebo sudetoněmecký problém, či redakce zatouží zvýšit odbyt svých článků a pořadů, obrací se s úspěchem na dr.Zdeňka Mahlera. Jiný tak dobrý vypravěč, který by tak obratně navázal na jednookou historii Jiráskovu či Nejedlého, se těžko najde.
Ve velikonočním rozhovoru pro jedny rádoby solidní noviny se dr. Mahler nejdříve hezky od podlahy pustil do sv. Jana Nepomuckého. Kamenný světec stojící na kdejakém středoevropském mostě by se musel hanbou dobrovolně utopit, kdyby článek četl. Pan doktor ho obvinil z toho, že celá dlouhá staletí klamal lid věřící i nevěřící, že ten kus měkké hmoty, který se z něho v hrobě zachoval, nebyl jazyk, jak se původně jevilo, ale mozek.
Tím podle Mahlera důvod svatořečení padl - umučení Johánka nestojí za řeč - a sochy sv. Jana Nepomuckého, nejoblíbenějšího světce českého venkova, měly zmizet, jako o pár let později zmizely naopak nepříliš oblíbené sochy Leninovy a Gottwaldovy. Navíc ty sošky svatého Jána prý nebyly pořízeny z darů a sbírek věřících šlechticů, měšťanů a poddaných, jak je v kronikách měst a obcí českých, moravských, rakouských a jiných uváděno, nýbrž tato reklamní kampaň byla financovaná Vatikánem.
Vyvolávat národnostní vášně se už v 19. století stalo oblíbenou zábavou mnoha nejen českých politiků a intelektuálů. Je to nejschůdnější cesta k popularitě i dnes. Hráčů na noty Henleinovy, Benešovy či Miloševičovy se najde vždycky dost i v zemích českých. Také dr. Mahler občas přizvukuje. Obzvlášť vlastenecky mu zní hudba v chrámu sv. Víta na Hradě pražském. Vždyť Hrad patří národu. Zatím - pokud zásluhou hradních správců neskončí i s katedrálou v konkurzu a nekoupí ho některý domácí nebo zahraniční oligarcha.
Kdo je vlastníkem chrámu sv.Víta, nezajímalo v českých zemích předtím, než byl medii spor rozvířen, prakticky nikoho, tak jako to nezajímá japonské turisty, kteří kamenné památky tak zoufale rádi fotografují.
Televize si na pomoc při zdramatizování problémů okolo vlastnictví katedrály vzala samozřejmě dr.Mahlera, člověka na svém místě, jemuž je na rozdíl od soudců a novinářů situace jasná nad slunce: Hoďte křesťany lvům! Církev nemá nárok. Katedrála patří tomu, kdo ji postavil. Tedy králi, státu. Trochu to připomíná kolektivizační heslo: půda patří tomu, kdo na ní pracuje. Ale budiž!
Jak by to však vypadalo, kdyby se podobně postupovalo i v jiných případech? Takový Schwarzenberg by měl na krku větší část jihočeských vesnických kostelů a kaplí, jejichž výstavbu, přestavbu a údržbu jeho předci financovali. A církev by si mohla oddechnout, když by se zbavila starostí s hlídáním miliardového majetku uloženého v kameni, hlíně, vápně, písku a dřevu.
Na z kontexu vytržených historických lahůdkách, kterými se v médiích dr. Mahler občas podbízí ateistické veřejnosti, by největší oponenti a různí šťouralové jistě našli spoustu dalších větších či menších kazů a špíny, neboť ani historie obyčejně není úplně jedno- nebo dvojbarevná. Není také vždy taková, jak bychom si přáli. Rozumnější je tedy vybrat si něco z Mahlerových střízlivých názorů na současnost, s těmi se nečaruje jako s několikasetletými údaji, velmi často odtrženými od reality a různě pokroucenými už v době napsání. (Jiří Krž, 23.3.2008)
Ve velikonočním rozhovoru pro jedny rádoby solidní noviny se dr. Mahler nejdříve hezky od podlahy pustil do sv. Jana Nepomuckého. Kamenný světec stojící na kdejakém středoevropském mostě by se musel hanbou dobrovolně utopit, kdyby článek četl. Pan doktor ho obvinil z toho, že celá dlouhá staletí klamal lid věřící i nevěřící, že ten kus měkké hmoty, který se z něho v hrobě zachoval, nebyl jazyk, jak se původně jevilo, ale mozek.
Tím podle Mahlera důvod svatořečení padl - umučení Johánka nestojí za řeč - a sochy sv. Jana Nepomuckého, nejoblíbenějšího světce českého venkova, měly zmizet, jako o pár let později zmizely naopak nepříliš oblíbené sochy Leninovy a Gottwaldovy. Navíc ty sošky svatého Jána prý nebyly pořízeny z darů a sbírek věřících šlechticů, měšťanů a poddaných, jak je v kronikách měst a obcí českých, moravských, rakouských a jiných uváděno, nýbrž tato reklamní kampaň byla financovaná Vatikánem.
Vyvolávat národnostní vášně se už v 19. století stalo oblíbenou zábavou mnoha nejen českých politiků a intelektuálů. Je to nejschůdnější cesta k popularitě i dnes. Hráčů na noty Henleinovy, Benešovy či Miloševičovy se najde vždycky dost i v zemích českých. Také dr. Mahler občas přizvukuje. Obzvlášť vlastenecky mu zní hudba v chrámu sv. Víta na Hradě pražském. Vždyť Hrad patří národu. Zatím - pokud zásluhou hradních správců neskončí i s katedrálou v konkurzu a nekoupí ho některý domácí nebo zahraniční oligarcha.
Kdo je vlastníkem chrámu sv.Víta, nezajímalo v českých zemích předtím, než byl medii spor rozvířen, prakticky nikoho, tak jako to nezajímá japonské turisty, kteří kamenné památky tak zoufale rádi fotografují.
Televize si na pomoc při zdramatizování problémů okolo vlastnictví katedrály vzala samozřejmě dr.Mahlera, člověka na svém místě, jemuž je na rozdíl od soudců a novinářů situace jasná nad slunce: Hoďte křesťany lvům! Církev nemá nárok. Katedrála patří tomu, kdo ji postavil. Tedy králi, státu. Trochu to připomíná kolektivizační heslo: půda patří tomu, kdo na ní pracuje. Ale budiž!
Jak by to však vypadalo, kdyby se podobně postupovalo i v jiných případech? Takový Schwarzenberg by měl na krku větší část jihočeských vesnických kostelů a kaplí, jejichž výstavbu, přestavbu a údržbu jeho předci financovali. A církev by si mohla oddechnout, když by se zbavila starostí s hlídáním miliardového majetku uloženého v kameni, hlíně, vápně, písku a dřevu.
Na z kontexu vytržených historických lahůdkách, kterými se v médiích dr. Mahler občas podbízí ateistické veřejnosti, by největší oponenti a různí šťouralové jistě našli spoustu dalších větších či menších kazů a špíny, neboť ani historie obyčejně není úplně jedno- nebo dvojbarevná. Není také vždy taková, jak bychom si přáli. Rozumnější je tedy vybrat si něco z Mahlerových střízlivých názorů na současnost, s těmi se nečaruje jako s několikasetletými údaji, velmi často odtrženými od reality a různě pokroucenými už v době napsání. (Jiří Krž, 23.3.2008)
Žádné komentáře:
Okomentovat