Evropská komise se rozhodla krátit dotace velkým zemědělským podnikům. To se bude týkat především českých transformovaných a privatizovaných družstev a statků. V ostatních zemích je závodů o podobné velikosti malé procento.
Průměná výměra českých postsocialistických zemědělských závodů je asi 1.500 ha. Průměr zemědělského závodu v EU je 15 ha. Ovšem i české soukromé zemědělské závody o průměrné výměře 30 ha převyšují zemědělské závody ostatních zemí.
Je zajímavé, že v Bruseli silně proti omezování dotací pro postsocialistickou velkovýrobu bojoval právě český ministr zemědělství Petr Gandalovič. Od člena konzervativní strany, za níž se ODS vydává, by se spíše více čekala podpora soukromých zemědělců než těžkopádných velkých podniků.
Bohužel ani situace v českém soukromém zemědělství není taková, že by prioritu měly malé závody do 18 ha, jimž pod rozhodnutí EU nebudou kráceny dotace. O to, aby takové zemědělské závody, které mají největší zásluhy na životaschopnost venkova, jsou šetrné k životnímu prostředí a krajině, nebyly obnoveny, se na počátku devadesátých let 20. století zřejmě nejvíc postarala Klausova privatizace a transformace a především názor ekonomů, že zemědělství je obor jako každý jiný, že pokračování industrializace je nezbytné. Tvrdit, že český venkov má stejné podmínky k životu a podnikání jako české velkoměsto může snad jen mimozemšťan.
Byl to především Václav Klaus, kdo byl "zásadně, ale zásadně" proti restitucím zemědělského majetku. Toho využil polokomunistický parlament, který schválil neslané nemastné restituční zákony. Tím samozřejmě nahrál bývalým funcionářům JZD a státních statků, kteří dostali právo vydávat restituentům, co se jim zachce a kdy se jim zachce.
O zakonzervování postsocialistické zemědělské velkovýroby se silně zasloužil Václav Klaus, když jako premiér při sestavování vlády prohlásil, že jediným nepřijatelným mužem v jeho vládě je dr.Kubát, jemuž se předtím úspěšně dařilo rozbíjet kolchoznické mafie. Místo vrácení majetku hospodářským a jiným družstvům, která by jako před kolektivizací hospodaření malozemědělců zastřešovala, byl jejich majetek privatizován. Bez solidního odběratele zemědělské produkce a dodavatele hospodářských potřeb se velké množství zájemců zřeklo možnosti hospodařit.
Nemalou mírou obnově slušného českého zemědělského venkova zabránil nebožtík Josef Lux, jinak jeden z mála opravdových novodobých státníků, který za církevní restituce naivně obětoval venkov. Čas ukazuje, že státu církevní majetek není k ničemu a bude rád, že se ho rád zbaví. Dalším nešťastným Luxovým krokem, kterým byla zakonzervována velkovýroba, bylo zrušení Zemědělských novin, což znamenalo zbavení venkova informací. Lidé, kteří chtěli obnovit zkolektivizovaná hospodářství, náhle byly odstřiženi od dění v zemědělské politice, přičemž proti nim stály perfektně informované a téměř polovojensky organizované svazky předsedů JZD, ředitelů státních statků a velkoměstských privatizátorů.
Gandalovič sice tvrdí, že venkov o peníze nepřijde, že budou pouze přesunuty z prvního pilíře do druhého. Tím se ovšem dostanou z bláta do louže. Kdo zná situaci na českém venkově, ví, že tyto peníze zůstanou v centrech, městech, městysích a střediskových obcích, a na skutečný venkov, na malé vesnice, jimž jsou určeny, příliš nezbude - spíš nezbude nic.(f.Novotný)
Průměná výměra českých postsocialistických zemědělských závodů je asi 1.500 ha. Průměr zemědělského závodu v EU je 15 ha. Ovšem i české soukromé zemědělské závody o průměrné výměře 30 ha převyšují zemědělské závody ostatních zemí.
Je zajímavé, že v Bruseli silně proti omezování dotací pro postsocialistickou velkovýrobu bojoval právě český ministr zemědělství Petr Gandalovič. Od člena konzervativní strany, za níž se ODS vydává, by se spíše více čekala podpora soukromých zemědělců než těžkopádných velkých podniků.
Bohužel ani situace v českém soukromém zemědělství není taková, že by prioritu měly malé závody do 18 ha, jimž pod rozhodnutí EU nebudou kráceny dotace. O to, aby takové zemědělské závody, které mají největší zásluhy na životaschopnost venkova, jsou šetrné k životnímu prostředí a krajině, nebyly obnoveny, se na počátku devadesátých let 20. století zřejmě nejvíc postarala Klausova privatizace a transformace a především názor ekonomů, že zemědělství je obor jako každý jiný, že pokračování industrializace je nezbytné. Tvrdit, že český venkov má stejné podmínky k životu a podnikání jako české velkoměsto může snad jen mimozemšťan.
Byl to především Václav Klaus, kdo byl "zásadně, ale zásadně" proti restitucím zemědělského majetku. Toho využil polokomunistický parlament, který schválil neslané nemastné restituční zákony. Tím samozřejmě nahrál bývalým funcionářům JZD a státních statků, kteří dostali právo vydávat restituentům, co se jim zachce a kdy se jim zachce.
O zakonzervování postsocialistické zemědělské velkovýroby se silně zasloužil Václav Klaus, když jako premiér při sestavování vlády prohlásil, že jediným nepřijatelným mužem v jeho vládě je dr.Kubát, jemuž se předtím úspěšně dařilo rozbíjet kolchoznické mafie. Místo vrácení majetku hospodářským a jiným družstvům, která by jako před kolektivizací hospodaření malozemědělců zastřešovala, byl jejich majetek privatizován. Bez solidního odběratele zemědělské produkce a dodavatele hospodářských potřeb se velké množství zájemců zřeklo možnosti hospodařit.
Nemalou mírou obnově slušného českého zemědělského venkova zabránil nebožtík Josef Lux, jinak jeden z mála opravdových novodobých státníků, který za církevní restituce naivně obětoval venkov. Čas ukazuje, že státu církevní majetek není k ničemu a bude rád, že se ho rád zbaví. Dalším nešťastným Luxovým krokem, kterým byla zakonzervována velkovýroba, bylo zrušení Zemědělských novin, což znamenalo zbavení venkova informací. Lidé, kteří chtěli obnovit zkolektivizovaná hospodářství, náhle byly odstřiženi od dění v zemědělské politice, přičemž proti nim stály perfektně informované a téměř polovojensky organizované svazky předsedů JZD, ředitelů státních statků a velkoměstských privatizátorů.
Gandalovič sice tvrdí, že venkov o peníze nepřijde, že budou pouze přesunuty z prvního pilíře do druhého. Tím se ovšem dostanou z bláta do louže. Kdo zná situaci na českém venkově, ví, že tyto peníze zůstanou v centrech, městech, městysích a střediskových obcích, a na skutečný venkov, na malé vesnice, jimž jsou určeny, příliš nezbude - spíš nezbude nic.(f.Novotný)
Je to přesně tak. Nástupem Kubáta do funkce se předsedové kolchozů krčili kdesi v koutě a čekali co bude.Pro ostatní to byl čas naděje a návratu toho co jim bylo ukradeno. Tuto naději lidem na vesnici velmi brzy vzal především Pithart, Klaus a Lux. A tak díky nim máme dnes některé vesnice kde není ani jeden klasický sedlák jak je známe ze staré patnáctky, nebo i z Polska. Přibývá na venkově prázdných statků, nebo bývalých hospodářství a díky těmto pánům, kteří tuto venkovskou politiku nastavili, to bude pokračovat. . Pithart zase po delší době odněkud vylezl a krácení dotací nazval trestáním české republiky. To, že není dokončeno vyrovnání z dob restituce a že zem. majetek je rozkradený to mu líto není.
OdpovědětVymazat