Aby lidé na venkově žili a hospodařili bez pocitu, že jsou de facto odepsáni jako oběť dogmaticky liberalizovaného světového trhu s potravinami. Že totiž v takovém světě budeme na úkor našeho venkova dovážet stále víc a víc lacinějších, byť třeba i méně kvalitních a ne vždy bezpečných potravin ze všech končin naší planety. Samotná cena potravin v regálech marketů nemůže, nesmí být rozhodujícím arbitrem ve sporech o budoucnost evropského venkova. ...
Chci tím vším také říci, že bychom se neměli nechat ukolébat rozšířenou, téměř módní a poněkud alibistickou konstrukcí, podle které zemědělskou produkci musíme postupně obětovat, a místo ní podporovat kvalitní život na venkově. Může se tím myslet, že na venkov se budou městští lidé jezdit rekreovat a místní lidé tam budou sekat trávu, vysazovat lesy a remízky, pěstovat stará řemesla, zkrátka okrašlovat krajinu, aby nezarostla lopuchem a kopřivami.
Jistěže plnohodnotný život na venkově a zemědělská produkce není jedno a totéž, ale rozhodně spolu souvisejí víc, než jak se o tom v poslední době v souvislosti s reformou společné zemědělské politiky EU mluví. Tou nejlepší péčí o krajinu, na které nám jistě všem mimořádně záleží, je přece rozumné hospodaření zemědělců, sedláků.
Nevěřím v planou krásu naší kulturní krajiny. „Kulturní“ tady v Evropě znamená přece přirozeně vzdělávaná, užitečná, nikoli proměněná v líbivý skanzen. V době stále překotnějších změn a rostoucích rizik nejen klimatických, ale i politických by proto Evropa měla podle mého názoru přehodnotit poněkud pyšně přehlíživý vztah ke konceptu i praxi potravinové soběstačnosti. K tomu je třeba využít reformy, jejíž podobu dnes ovlivňujeme i my. K co největší míře soběstačnosti nejen unie jako celku, ale i jednotlivých zemí, pochopitelně jen v těch, ve kterých připadá v úvahu, bychom se měli s pokorou vrátit. ...
Zemědělci vždycky a všude dopláceli na to, že se jen obtížně dávali dohromady, jen stěží se dokázali organizovat. Povaha jejich práce, svázané s půdou, se živými tvory, s vrtkavým počasím a ještě vrtkavějším trhem je individualizuje, drobí jejich síly a staví je čas od času nesmyslně i proti sobě, což všechno ztěžuje dohadování se o společných zájmech.
I u nás v České republice jsou zemědělci nejednotní v míře, která je sice vysvětlitelná, nikoli však rozumná. Jsem přesvědčen, že existují také společné zájmy všech zemědělců, ale zatím se nepodařilo dohodnout se na nich.(Výběr z projevu místopředsedy Senátu Petra Pitharta 28. března 2008 )
Chci tím vším také říci, že bychom se neměli nechat ukolébat rozšířenou, téměř módní a poněkud alibistickou konstrukcí, podle které zemědělskou produkci musíme postupně obětovat, a místo ní podporovat kvalitní život na venkově. Může se tím myslet, že na venkov se budou městští lidé jezdit rekreovat a místní lidé tam budou sekat trávu, vysazovat lesy a remízky, pěstovat stará řemesla, zkrátka okrašlovat krajinu, aby nezarostla lopuchem a kopřivami.
Jistěže plnohodnotný život na venkově a zemědělská produkce není jedno a totéž, ale rozhodně spolu souvisejí víc, než jak se o tom v poslední době v souvislosti s reformou společné zemědělské politiky EU mluví. Tou nejlepší péčí o krajinu, na které nám jistě všem mimořádně záleží, je přece rozumné hospodaření zemědělců, sedláků.
Nevěřím v planou krásu naší kulturní krajiny. „Kulturní“ tady v Evropě znamená přece přirozeně vzdělávaná, užitečná, nikoli proměněná v líbivý skanzen. V době stále překotnějších změn a rostoucích rizik nejen klimatických, ale i politických by proto Evropa měla podle mého názoru přehodnotit poněkud pyšně přehlíživý vztah ke konceptu i praxi potravinové soběstačnosti. K tomu je třeba využít reformy, jejíž podobu dnes ovlivňujeme i my. K co největší míře soběstačnosti nejen unie jako celku, ale i jednotlivých zemí, pochopitelně jen v těch, ve kterých připadá v úvahu, bychom se měli s pokorou vrátit. ...
Zemědělci vždycky a všude dopláceli na to, že se jen obtížně dávali dohromady, jen stěží se dokázali organizovat. Povaha jejich práce, svázané s půdou, se živými tvory, s vrtkavým počasím a ještě vrtkavějším trhem je individualizuje, drobí jejich síly a staví je čas od času nesmyslně i proti sobě, což všechno ztěžuje dohadování se o společných zájmech.
I u nás v České republice jsou zemědělci nejednotní v míře, která je sice vysvětlitelná, nikoli však rozumná. Jsem přesvědčen, že existují také společné zájmy všech zemědělců, ale zatím se nepodařilo dohodnout se na nich.(Výběr z projevu místopředsedy Senátu Petra Pitharta 28. března 2008 )
Žádné komentáře:
Okomentovat