Vynález rozhlasu byl přirovnáván k objevu knihtisku. Ještě na počátku třicátých let představitelé tehdejší kulturní veřejnosti rozhlasu předpovídali budoucnost téměř výhradně jen na poli osvěty a vzdělání, jeho hlavní význam viděli v přednáškové činnosti.
Původně byla vysílací studia přímo v budovách vysílačů postavených mimo města, neboť byly všechny pořady vysílány přímo. Protože někdy účinkovalo i více než padesát lidí (koncerty, opery), stala se především doprava účinkujících příliš drahou záležitostí, a tak začala být studia zřizována přímo uprostřed velkých měst a byla s vysílači spojena kabely.
Rozhlasová studia, která zaměstnávala desítky až stovky lidí, byla nákladně vystavěna tak, aby byl vysílaný signál co nejkvalitnější. Vysílání se neuskutečňovalo jen ze studií, ale také přímými přenosy z divadel a koncertních síní.
Už od počátku rozhlasového vysílání byla sice také vysílaná reprodukovaná hudba z gramofonových desek, ale tento způsob vysílání byl pouze doplňkový, k vyplnění času mezi vysíláním „naživo“. Hlavním záměrem bylo zaslat do přijímačů takový signál, aby posluchač nabyl dojmu, že je osobně přítomen ve vysílacím studiu. To se však nikdy nemohlo podařit, proto si postupem času muselo rozhlasové vysílání vytvořit vlastní tvář.
Z rozhlasových stanic se staly instituce s ohromnými budovami a stovkami zaměstnanců. Změna způsobu vysílání nastala po II.světové válce, po zavedení magnetofonů, kdy bylo možné nahrávku opravit, a tak bylo stále více rozhlasových pořadů předem nahráváno na magnetofonovou pásku, a živé vysílání se zredukovalo na čtení zpráv a komentářů, rozhlasové besedy a přímé přenosy z významných společenských, kulturních, sportovních a podobných událostí.
Po roce 1945 v Československu vznikla krajská studia a začalo se zaměření státních rozhlasových stanic měnit, ubývalo vzdělávacích mluvených pořadů, přibývalo hudby. Nejdříve vážnou hudbu doplňovaly písně lidové a budovatelské, ale v šedesátých létech začala převládat populární moderní hudba, která v poslední době z rozhlasových stanic téměř vytlačila seriózní mluvené slovo.
Přitom také došlo k změně technického systému vysílání, což si vynutilo výměnu vysílačů i přijímačů. Přenos frekvenčně modulovaných vln byl sice znám už dávno, za II.světové války ho využívalo letectvo, ale v rozhlasovém vysílání byl tento systém rozhlasového vysílání v široké míře zaveden až na konci dvacátého století, a po roce 2000 téměř zcela nahradil energeticky náročné staré amplitudové vysílání. S F1 přišlo také stereo.
Rovněž éra magnetofonů namířila ke svému konci, protože se objevily mnohem dokonalejší kompaktní disky, karty a čipy, které společně s výpočetní technikou udělaly z rozhlasového vysílání poměrně jednoduchou záležitost.
Na obzoru se objevilo digitální vysílání s širokým výběrem stanic. Posluchač se bude muset podřídit, včetně toho nenáročného, který se slzou v oku vzpomíná na levný "Rozhlas po drátě", jednu stanici, která před rokem 1990 zněla prakticky ve všech městských bytech, úřadech, dílnách, nemocnicích, školách atd., všude, kam bylo možné z pošty natáhnout dráty.
Původně byla vysílací studia přímo v budovách vysílačů postavených mimo města, neboť byly všechny pořady vysílány přímo. Protože někdy účinkovalo i více než padesát lidí (koncerty, opery), stala se především doprava účinkujících příliš drahou záležitostí, a tak začala být studia zřizována přímo uprostřed velkých měst a byla s vysílači spojena kabely.Rozhlasová studia, která zaměstnávala desítky až stovky lidí, byla nákladně vystavěna tak, aby byl vysílaný signál co nejkvalitnější. Vysílání se neuskutečňovalo jen ze studií, ale také přímými přenosy z divadel a koncertních síní.
Už od počátku rozhlasového vysílání byla sice také vysílaná reprodukovaná hudba z gramofonových desek, ale tento způsob vysílání byl pouze doplňkový, k vyplnění času mezi vysíláním „naživo“. Hlavním záměrem bylo zaslat do přijímačů takový signál, aby posluchač nabyl dojmu, že je osobně přítomen ve vysílacím studiu. To se však nikdy nemohlo podařit, proto si postupem času muselo rozhlasové vysílání vytvořit vlastní tvář. Z rozhlasových stanic se staly instituce s ohromnými budovami a stovkami zaměstnanců. Změna způsobu vysílání nastala po II.světové válce, po zavedení magnetofonů, kdy bylo možné nahrávku opravit, a tak bylo stále více rozhlasových pořadů předem nahráváno na magnetofonovou pásku, a živé vysílání se zredukovalo na čtení zpráv a komentářů, rozhlasové besedy a přímé přenosy z významných společenských, kulturních, sportovních a podobných událostí.
Po roce 1945 v Československu vznikla krajská studia a začalo se zaměření státních rozhlasových stanic měnit, ubývalo vzdělávacích mluvených pořadů, přibývalo hudby. Nejdříve vážnou hudbu doplňovaly písně lidové a budovatelské, ale v šedesátých létech začala převládat populární moderní hudba, která v poslední době z rozhlasových stanic téměř vytlačila seriózní mluvené slovo.
Přitom také došlo k změně technického systému vysílání, což si vynutilo výměnu vysílačů i přijímačů. Přenos frekvenčně modulovaných vln byl sice znám už dávno, za II.světové války ho využívalo letectvo, ale v rozhlasovém vysílání byl tento systém rozhlasového vysílání v široké míře zaveden až na konci dvacátého století, a po roce 2000 téměř zcela nahradil energeticky náročné staré amplitudové vysílání. S F1 přišlo také stereo.
Rovněž éra magnetofonů namířila ke svému konci, protože se objevily mnohem dokonalejší kompaktní disky, karty a čipy, které společně s výpočetní technikou udělaly z rozhlasového vysílání poměrně jednoduchou záležitost.
Na obzoru se objevilo digitální vysílání s širokým výběrem stanic. Posluchač se bude muset podřídit, včetně toho nenáročného, který se slzou v oku vzpomíná na levný "Rozhlas po drátě", jednu stanici, která před rokem 1990 zněla prakticky ve všech městských bytech, úřadech, dílnách, nemocnicích, školách atd., všude, kam bylo možné z pošty natáhnout dráty.
Žádné komentáře:
Okomentovat