Atentát na Heydricha a otazníky.

Po atentátu na Reinharda Heydricha 27.května 1942 bylo stannými soudy odsouzeno k trestu smrti 1.375 lidí, bez soudu zavražděno 390 lidí v Lidicích a Ležákách a 1.000 pražských Židů v likvidačním táboře Majdanek.

Stál skutečně Heydrichův život za tolik obětí? Byla změněna Mnichovská dohoda tím, že po atentátu britská vláda i de Gaullova Svobodná Francie odvolaly pod dohodou podpisy? Nebylo kvůli pofidernímu úspěchu československé exilové vlády obětováno příliš krve?

O atentátu bylo v Londýně zřejmě rozhodnuto na konci září 1941, hned poté, co Heydrich byl z Berlína do Prahy přeložen. Maximálně se exilové vládě mohlo jednat o pomstu za trest smrti pro protektorátního premiéra Eliáše, kvůli jeho kontaktům s Londýnem.

Mnohem pravděpodobnější se jeví spekulace o Benešově potřebě prosadit se u spojenců. Jeho hvězda totiž po abdikaci v říjnu 1938 prakticky zhasla. Beneš ani nikdo další z londýnské exilové vlády se k příkazu na provedení atentátu nikdy samozřejmě nehlásil. O atentátu se za komunistického režimu prakticky nesmělo mluvit a psát - s výjimnou roku 1968 - neboť západní odboj měl pro obyvatelstvo Československa být tabu, za vítěze druhé světové války byla vydávána pouze Rudá armáda. Na veřejnosti mlčel i bývalý exilový velitel čs.zpravodajské služby plukovník František Moravec; pouze jednou, roce 1964, v úzkém kroužku bývalých exulantů, řekl, že příkaz k zabití Heydricha vydal prezident Beneš.

Důvody a okolnosti všech atentátů, které otřásly světem, se obyčejně nepodaří nikdy objasnit. Objevily se názory, že velkou roli v atentátu na šéfa Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Heydricha hrál Canarisův Abwehr, jemuž hrozilo odhalení kontaktů s britskou špionáží. Jiní spekulanti dokonce tvrdili, že na odstranění Heydricha měl zájem jeho nadřízený ministr vnitra Heinrich Himmler, či dokonce sám Hitler. Ambiciózní Heydrich prý znamenal pro nejvyšší pohlaváry velké nebezpečí, údajně aspiroval na Hitlerovo místo v čele NSDAP i státu.

Už výsadky lidí, kteří atentát měli provést, byly doprovázeny nervozitou a zmatky. Při čtení některých historek o dramatickém pobytu atentátníků na území protektorátu není možné se zbavit dojmu, že londýnské vedení si život v okupovaných Čechách a na Moravě představovalo opravdu "jak Hurvínek válku." O to větší uznání parašutisté zaslouží. Ti lidé se museli nejen připravovat na splnění úkolu, skrývat se před bezpečnostními a vojenskými složkami, navazovat kontakty s domácím odbojem a hledat spojení s Londýnem, ale především si zajistit základní lidské potřeby jako stravu, oblečení, hygienu, nocleh atd.

Domácí odboj vytušil, jakou akci parašutisté chystají, a tak 12.května 1942 z protektorátní odbojové ústředny do Londýna přišlo zoufalé varování, že následky atentátu budou hrozné. Plukovník Moravec si na sklonku života upamatoval, že depeši předložil Benešovi, který zakázal na ní odpovědět. Moravec však 14.května odeslal domácímu odboji uklidňující zprávu, že se žádná akce proti "oficiálním říšským osobám" nechystá. O třináct dní později Jan Kubiš a Jozef Gabčík atentát na Heydricha provedli.

Z dnešního úhlu pohledu se jeví výběr místa a samotné provedení atentátu jako nepochopitelné. Postavit se na ulici před auto a vytáhnout samopal dnes dokáže jedině sebevražedný atentátník v Iráku nebo Afganistánu.

Je možné, že záměrem těch, kteří v Londýně atentát připravovali, byla Kubišova a Gabčíkova smrt. Potřebovali, aby německé orgány okamžitě poznaly, že atentát je dílem zahraničního výsadku. Že by chtěli odvrátit pozornost od perzekuce domácího obyvatelstva se nejeví jako pravděpodobné. Bylo by to jen dokladem toho, že lidé v exilu neměli ponětí o nacistickém systému. Nacistům minimálně záleželo na tom, jestli potrestají vinné, či nevinné.

Je obdivuhodné, že se K.H.Frankovi podařilo zvrátit Hitlerův rozkaz pro výstrahu popravit 10.000 Čechů . Kompenzací bylo vypálení Lidic a Ležáků, stanné právo a stanné soudy.

Další otázkou je ústupová cesta atentátníků. Zdá se, že po atentátu padly všechny plány, pokud nějaké byly, že po atentátu následovala jen improvizace a zmatek, spoléhání na vlastní schopnosti a na pomoc doposud se obtížně formujícího domácího odboje, který pak až do konce války byl paralyzován.