Boj o pražský rozhlas 5.5.1945.

Bylo 5.května 1945, 6.00 hodin. Hlasatel pražského rozhlasu Zdeněk Mančal neoznámil čas napřed německy, potom česky, jak bylo jeho povinností, ale do mikrofonu pouze řekl: "Je sechs hodin". Tato tři slova prakticky byla podnětem k vypuknutí povstání proti okupantům. Reagovali na ně jak nacisté, tak odbojáři.

Antonín Rakouš, bývalý major československé armády, měl až do 5.května 1945 s budovou pražského rozhlasu společnou pouze ulici, neboť v domě proti rozhlasu bydlel. Ze zaměstnanců rozhlasu se z minulosti znal jen s rozhlasovým technikem Janem Sichrem, bývalým aspirantem vojenského telegrafního učiliště.

Nacistický intendant pražského rozhlasu Thirmer byl zmaten nejen Mančalovým hlášením, ale také tím, že další čeští hlasatelé Kozák a Malík nepustili k mikrofonu německou hlasatelku. Rozhodl se požádat německé vojenské velitelství o pomoc.

Přibližně ve stejné době major Antonín Rakouš telefonoval plukovníkovi Pražákovi, veliteli protektorátního vojska: "Ty známky potřebuji". To bylo smluvené heslo, aby k rozhlasu byla odeslána jednotka českých vojáků.

Až do 11 hodin, kdy se u rozhlasu objevilo sedmdesát německých vojáků, byl před budovou naprostý klid, jen tu a tam se v okně na Vinohradské třídě objevila československá vlajka. Plně vyzbrojení němečtí vojáci přijeli na kolech, která vzorně seřadili na nádvoří a dali se zesilovat zátarasy z ostnatého drátu a pytlů s pískem. Jejich velitel se zatím vydal do budovy, aby se seznámil s vnitřním prostorem. V té chvíli ovšem už to měl těžké, z budovy rozhlasu bylo bludiště, protože český personál odstranil všechny informační tabulky.

Přesně ve 12 hodin dostávají němečtí vojáci oběd. V té době se v jedné budově v Bartolomějské ulici připravuje k odjezdu nákladní auto obsazené českými protektorátními policisty. V půl jedné policejní vůz zastavil před budovou rozhlasu. Následoval ukázkový přepad budovy hlídané po zuby ozbrojenou rotou německých vojáků.

Dvanáct českých policistů vniklo do budovy, kterou hájila mnohonásobná přesila, chodbami zaduněly výstřely. První obětí pražské revoluce se stal vrchní strážmistr Antonín Svoboda.

V té chvíli se před Štefanikovým domem na Vinohradech hlásí Antonínu Rakoušovi četa vládních vojáků, vedená hejtmanem Jaroslavem Zárubou. Četa postupuje Balbínovou ulicí k budově rozhlasu, ale je rozehnána kulometnou palbou vyslanou ze školy ve Smetanově ulici. O tom, že tam jsou umístěni němečtí vojáci, nikdo z českých povstalců nevěděl. Zárubovi vojáci tedy pronikají blokem domů v Římské ulici, vikýřem domu č.15 se dostávají na střechu rozhlasové budovy.

Mladý velitel německé jednotky obsadil jen první patro budovy a odtud sváděl zoufalý boj se zkušenými českými četníky, jichž byla sice jen hrstka, zato byli pro boj v budovách perfektně vycvičeni. Shora na německé vojáky zaútočili vládní vojáci a spolu s nimi i několik ozbrojených civilistů, kteří se odněkud vyrojili. Nacističtí vojáci jsou sevřeni, pálí do nich i nějací lidé z ulice a také dva obyvatelé protějšího domu, nimrodi Zeman a Hřebík.

Přestože jsou němečtí vojáci pod silnou palbou povstalců, a posil se kvůli odpojenému telefonnímu vedení nemohou dovolat, nevzdávají se, křečovitě drží svou zoufalou pozici, a tak přibývají mrtví na obou stranách. Německým obráncům se nakonec podařilo stáhnout do poměrně bezpečných sklepů a okénky pálí po povstalcích na ulici.

Ve třičtvrtě na šest přijíždí čeští hasiči, rozvíjejí hadice, kterými do sklepů pouštějí vodu. Německý velitel je vyzván ke kapitulaci. I v beznadějné situaci se snaží zachovat vojenskou čest, s Antonínem Rakoušem oblečeným v civilu odmítá jednat. Teprve hejtmanu Zárubovi (jako major o dva dny později padl na barikádě) se německá jednotka vzdává, vojáci odhazují zbraně a s rukama nad hlavami vycházejí ven.

Boj o pražský rozhlas skončil. Podle odhadu si vyžádal jedenadevadesát lidských životů, z toho sedmdesát šest českých civilistů, a spoustu raněných. Od té chvíle mohlo do éteru jít nacisty necenzurované české vysílání.

Svobodné vysílání z vinohradské rozhlasové budovy bohužel nemělo dlouhého trvání, vadilo i nové komunistické totalitě, a tak mimo krátkého nesmělého koketování se svobodou slova v roce 1968 byla cenzura zrušena až v roce 1989. Proč však nepřiznat, že absolutní svoboda slova existovat nemůže, vždy se důvody k nějakému omezení najdou.