Psal se konec května roku pětačtyřicátého, válka v Evropě skončila, ale lidé umírat nepřestávali. České končiny, které prakticky po celou druhou světovou válku žily v závětří bojových akcí a s ničivými následky přechodu front se nemusely potýkat, jako by fakt, že byly oázou klidu, samy před sebou chtěly dodatečně vyvrátit. Začal hon na čarodějnice!
V Praze bylo 25.května 1945 z Vltavy vytaženo tělo historika Josefa Šusty, prezidenta České akademie věd a umění. Jeden z nejproslulejších českých historiků nedokázal už dále vzdorovat poválečným hrdinům, kteří vylezli z bezpečných děr a davy lúzy nasměrovali na každou za protektorátu mediálně známou osobu, Šusta se vrhl do vltavských vod. Šustův osud byl svým koncem téměř totožný s osudem jeho spolužáka Emila Háchy.
Místo, kde se historik Josef Šusta v dětství bydlel označuje na budově třeboňského zámku nenápadná mramorová deska. Jeho otec Josef Šusta jako ředitel schwarzenberského velkostatku byl znamenitým hospodářem a nezapomenutelně se zasloužil o proslulost chovu ryb na Třeboňsku.
Po studiu na budějovickém gymnáziu, kde spolu s Háchou patřil k premiantům, a na pražské univerzitě se Josef Šusta postupně zahloubal do domácích i zahraničních archivů, aby zpracováním českých dějin objektivně, na rozdíl od Palackého a dalších národněobrozeneckých historiků, objasnil českou historii. Po vzniku Československa v roce 1918 se stal ministrem osvěty.
Josef Šusta, přední evropský historik, se v temných protektorátních dobách obětoval a přijal funkci prezidenta České akademie věd a umění. Octl se tak ve stejné nezáviděníhodné situace jako Hácha. Celou dobu protektorátu nesl na bedrech odpovědnost za fungování a prestiž českých vědeckých institucí, které zbyly po uzavření vysokých škol. Že se mu to podařilo, svědčily vzteklé poválečné denunciační praktiky samozvaných soudců z řad zakomplexovaných nacionalistů i z řad bezcharakterních novinářů.
Už Šustův pohřeb naznačoval, že jeho jméno bude, tak jako jméno dalšího proslulého historika Pekaře, zařazeno mezi buržoazní vědce, pro které mezi marxisty není místo. Českými komunisty a nacionalisty ovládnuté ministerstvo vnitra zakázalo Šustovu skromnou rakev zahalit československou vlajkou, přestože Šusta patřil k významným ministrům první republiky.
Existují důkazy, že Šusta jako prezident Akademie projevoval mimořádkou statečnost, přesto pokusy o spontánní rehabilitaci jeho osoby jsou jen komromisy se slepým nacionalizmem těch, kteří i třiašedesát let po válce nejen obhajují krutosti svých otců, ale touží po jakékoli krvi.
V Praze bylo 25.května 1945 z Vltavy vytaženo tělo historika Josefa Šusty, prezidenta České akademie věd a umění. Jeden z nejproslulejších českých historiků nedokázal už dále vzdorovat poválečným hrdinům, kteří vylezli z bezpečných děr a davy lúzy nasměrovali na každou za protektorátu mediálně známou osobu, Šusta se vrhl do vltavských vod. Šustův osud byl svým koncem téměř totožný s osudem jeho spolužáka Emila Háchy.
Místo, kde se historik Josef Šusta v dětství bydlel označuje na budově třeboňského zámku nenápadná mramorová deska. Jeho otec Josef Šusta jako ředitel schwarzenberského velkostatku byl znamenitým hospodářem a nezapomenutelně se zasloužil o proslulost chovu ryb na Třeboňsku.Po studiu na budějovickém gymnáziu, kde spolu s Háchou patřil k premiantům, a na pražské univerzitě se Josef Šusta postupně zahloubal do domácích i zahraničních archivů, aby zpracováním českých dějin objektivně, na rozdíl od Palackého a dalších národněobrozeneckých historiků, objasnil českou historii. Po vzniku Československa v roce 1918 se stal ministrem osvěty.
Josef Šusta, přední evropský historik, se v temných protektorátních dobách obětoval a přijal funkci prezidenta České akademie věd a umění. Octl se tak ve stejné nezáviděníhodné situace jako Hácha. Celou dobu protektorátu nesl na bedrech odpovědnost za fungování a prestiž českých vědeckých institucí, které zbyly po uzavření vysokých škol. Že se mu to podařilo, svědčily vzteklé poválečné denunciační praktiky samozvaných soudců z řad zakomplexovaných nacionalistů i z řad bezcharakterních novinářů.
Už Šustův pohřeb naznačoval, že jeho jméno bude, tak jako jméno dalšího proslulého historika Pekaře, zařazeno mezi buržoazní vědce, pro které mezi marxisty není místo. Českými komunisty a nacionalisty ovládnuté ministerstvo vnitra zakázalo Šustovu skromnou rakev zahalit československou vlajkou, přestože Šusta patřil k významným ministrům první republiky.
Existují důkazy, že Šusta jako prezident Akademie projevoval mimořádkou statečnost, přesto pokusy o spontánní rehabilitaci jeho osoby jsou jen komromisy se slepým nacionalizmem těch, kteří i třiašedesát let po válce nejen obhajují krutosti svých otců, ale touží po jakékoli krvi.
Žádné komentáře:
Okomentovat