Novohradské hory v minulosti byly zásluhou znamenitých lesních hospodářů nevyčerpatelným zdrojem dřeva. Problémem byla doprava vytěženého dřeva do vnitrozemí.
Doprava dřeva z oblasti Pohoří na Šumavě byla vyřešena plavbou po Pohořském potoce. Kvůli plynulému plavení dřeva byly v 18.století na horním toku, postaveny rybníky: Uhlišťský, Kapeleng, Zlatá ktiš aj. Vory pluly Pohořským potokem do řeky Černé, potom do Malše, jejíž vody je donesly do Českých Budějovic.
Plavit vory v Pohořském potoce se mohlo jen tehdy, když byly dostatečné zásoby vody ve výše uvedených rybnících. Proto čekalo na plavbu vždy několik vorů najednou. Vzhledem k tomu, že v té době nebylo ještě telefonní spojení, byla to práce velmi riskantní. Při vypouštění vody z rybníků do potoka se nesměla zvýšit hladina o více než o dvacet centimetrů nad ideální stav, jinak dostaly vory takovou rychlost, že byly neovladatelné.
Když se rychlost vorů tak zvýšila, že byly vory neřiditelné, vorařům nezbývalo nic jiného než vyskákat na břehy, nechat dřevo osudu a rychle dát zprávu nahoru, aby na potok nebyly další vory vypouštěny.Přes všechny problémy a nebezpečí byla v té době doprava dřeva po vodě Pohořského potoka nejlevnější a nejrychlejší.
Voroplavba se v této oblasti udržela až do roku 1945, do doby znárodnění Buquoyova novohradského velkostatku a vysídlení německých plavců. Od té doby je dřevo dopravováno traktory a nákladními auty. Zpevněné břehy se zřítily, zarostly stromy a keři, potok byl zanesen kameny, bahnem a pískem.
V roce 1849 Buquoyové v oblasti mezi Hojnou Vodou a Pohořím na Šumavě zřídili oboru pro spárkatou zvěř. Nejdříve obora měla výměru asi 1 600 ha, ale později, v roce 1856, byla zvětšena na 5.250 ha. V roce 1886 bylo v oboře napočítáno čtyři sta třicet pět kusů jelení zvěře a čtyři sta padesát kusů srnčí zvěře. Černé zvěře bylo také velké množství.
Protože celá obora byla oplocená a údržba plotů vyžadovala vysoké finanční částky, bylo ji nutno zmenšovat. V roce 1900 byla zmenšena na 2 900 ha, přičemž v ní zůstalo dvě stě padesát kusů jelení zvěře a dvě stě padesát kusů srnčí zvěře. Během druhé světové války a po ní oplocení obory nebylo opravováno, takže zvěř z obory unikla a množila se mimo ni. Jediným omezením pro ní byly ploty Pohraniční stráže.
Počátkem šedesátých let už bylo v oblasti pět set kusů jelení zvěře, čímž únosné stavy byly překročeny čtyřnásobně - dále se prudce zvyšovaly. Protože škody na lesních porostech, způsobené vysokou zvěří, jdou i dnes do milionů, je nutný zvýšený odstřel. Jen v polesí Pohorská Ves bývá ročně uloveno asi sto jelenů.
Pokračování
Doprava dřeva z oblasti Pohoří na Šumavě byla vyřešena plavbou po Pohořském potoce. Kvůli plynulému plavení dřeva byly v 18.století na horním toku, postaveny rybníky: Uhlišťský, Kapeleng, Zlatá ktiš aj. Vory pluly Pohořským potokem do řeky Černé, potom do Malše, jejíž vody je donesly do Českých Budějovic.Plavit vory v Pohořském potoce se mohlo jen tehdy, když byly dostatečné zásoby vody ve výše uvedených rybnících. Proto čekalo na plavbu vždy několik vorů najednou. Vzhledem k tomu, že v té době nebylo ještě telefonní spojení, byla to práce velmi riskantní. Při vypouštění vody z rybníků do potoka se nesměla zvýšit hladina o více než o dvacet centimetrů nad ideální stav, jinak dostaly vory takovou rychlost, že byly neovladatelné.
Když se rychlost vorů tak zvýšila, že byly vory neřiditelné, vorařům nezbývalo nic jiného než vyskákat na břehy, nechat dřevo osudu a rychle dát zprávu nahoru, aby na potok nebyly další vory vypouštěny.Přes všechny problémy a nebezpečí byla v té době doprava dřeva po vodě Pohořského potoka nejlevnější a nejrychlejší.
Voroplavba se v této oblasti udržela až do roku 1945, do doby znárodnění Buquoyova novohradského velkostatku a vysídlení německých plavců. Od té doby je dřevo dopravováno traktory a nákladními auty. Zpevněné břehy se zřítily, zarostly stromy a keři, potok byl zanesen kameny, bahnem a pískem.
V roce 1849 Buquoyové v oblasti mezi Hojnou Vodou a Pohořím na Šumavě zřídili oboru pro spárkatou zvěř. Nejdříve obora měla výměru asi 1 600 ha, ale později, v roce 1856, byla zvětšena na 5.250 ha. V roce 1886 bylo v oboře napočítáno čtyři sta třicet pět kusů jelení zvěře a čtyři sta padesát kusů srnčí zvěře. Černé zvěře bylo také velké množství.
Protože celá obora byla oplocená a údržba plotů vyžadovala vysoké finanční částky, bylo ji nutno zmenšovat. V roce 1900 byla zmenšena na 2 900 ha, přičemž v ní zůstalo dvě stě padesát kusů jelení zvěře a dvě stě padesát kusů srnčí zvěře. Během druhé světové války a po ní oplocení obory nebylo opravováno, takže zvěř z obory unikla a množila se mimo ni. Jediným omezením pro ní byly ploty Pohraniční stráže.
Počátkem šedesátých let už bylo v oblasti pět set kusů jelení zvěře, čímž únosné stavy byly překročeny čtyřnásobně - dále se prudce zvyšovaly. Protože škody na lesních porostech, způsobené vysokou zvěří, jdou i dnes do milionů, je nutný zvýšený odstřel. Jen v polesí Pohorská Ves bývá ročně uloveno asi sto jelenů.
Pohoří na Šumavě (1).
Pohoří na Šumavě (2).
Pohoří na Šumavě (3).
Pohoří na Šumavě (4).
Pohoří na Šumavě (5).
Pohoří na Šumavě (6).
Pohoří na Šumavě (7).
Žádné komentáře:
Okomentovat