Včera uplynulo 30 let ode dne, kdy v Jugoslávii náhle na infarkt zemřel Josef Hlinomaz, nenapodobitelný divadelní, filmový a televizní herec a také výborný malíř. Veřejnost ho nejvíce znala z filmů, i když žádnou hlavní roli nehrál, jeho svérázná postava a hlas byly nepřehlédnutelné (například hrabě Kolowrat ve filmu Dědeček automobil, účetní šikovatel Vaněk ve filmu Poslušně hlásím nebo pistolník Gripo ve filmu Limonádový Joe).
Josef Hlinomaz samozřejmě také účinkoval v rozhlase, ale na rozhlasových vlnách ho nejvíce asi proslavila příhoda, kterou donekonečna o něm vyprávěli a vyprávějí jeho kolegové a která se donekonečna potuluje po všech možných stránkách internetu. Epizoda, která se nedá zkrátit:
Kdysi dávno pořádala pražská konzervatoř a speciálně její dramatické oddělení závěrečné školní představení – BŘETISLAVA A JITKU – historický příběh pojednávající o Jitčině únosu ze staroslavného sázavského kláštera. Vrcholným bodem je ona scéna, kdy Břetislav přichází unést Jitku.
On sice nepřichází, ale přijíždí, a to přímo na koni. Živé zvíře a speciálně kůň na jevišti, to je, vážení, vždycky problém. Tomu nemůže pan režisér nic přikazovat – žádné dva kroky vlevo, víc dozadu, víc dopředu, kleknout – většinou jde jen o to, aby se hrdina hry těch pár minut udržel v přijatelné pozici na hřbetě. A Břetislav hned na první čtené zkoušce hrdinně prohlásil, že on na koni umí, takže netolického dobráka od kosti, půjčeného za padesát korun ze smíchovského pivovaru, přivlekli až na premiéru do Vladštejnské zahrady, za scénou na něj vysadili Břetislava a dva sluhové v krojích vedli oře na scénu.
Kůň však, když měl z úplné zákulisní tmy vylézt do reflektory osvětleného prostoru, vypověděl další poslušnost, příroda v něm dosud utajená se vzbouřila, valach zaryl předníma nohama do země a zaboha nechtěl dál. Když se obecenstvo trochu rozkoukalo, uvidělo v pološeru dvě zápasící postavy, které koněm patřičně cloumaly a rvaly ho na scénu, a kterým se nakonec podařilo dotlačit přední část koně do světla.
Následoval však další boj: dopravit k Břetislavovi nahoru na koně Jitku. To se sice zpoceným sloužícím podařilo hned na první pokus, ale příliš popostrčená Jitka se převážila a spadla na druhou stranu dolů. Sluhové tedy oběhli koně a začali ji vysazovat z druhé strany. Výsledkem jejich snažení byla Jitka zavěšená na koni jako balík, s pozadím jak z udělání vystrčeným přímo do obecenstva.
Vše bylo tedy hotovo a kůň měl odcestovat, ale pro změnuse mu zase začalo líbit ve světle a nechtěl zpátky do tmy. Bylo tedy nutné celé stěhování koně opakovat, ale tentokrát už byl naprosto neúprosný a veškeré pokusy po dobrém i po zlém žalostně ztroskotaly. Tohle způsobilo nervový šok u představitele prvního mnicha – Josefa Hlinomaze, který si po únosu, tedy po odjezdu Šemíka, měl dát ruku k čelu – to jako že hledí někam do dálav, kde mizí v oblaku prachu jezdec s koněm – a pronést nějaký text o tom, že je Břetislav s Jitkou v náručí v čudu.
Josef to provedl, jenže nějak polovičatě. Ruku si sice k čelu dal, ale v přítomnosti koně to vypadalo spíše jako že hledí koni přímo do zadku, a navíc nezrežírovaný a nevychovaný tahoun zdvihl ohon a jal se konat potřebu. Obecenstvo podrážděné už předchozími radovánkami s koněm se hlasitě bavilo a fandilo koníkovi, a tu Pepovi povolily nervy už docela.
Poodešel a řekl přicházejícímu opatovi tu svou větu: „Břetislavem když on prchal být se nezdál, nýbrž bóreou – tak rychle naši oritii uchvátil““. Co to česky znamená, to vám nepovím a neví to bohužel ani Pepík Hlinomaz, kterému to nikdy nikdo nevysvětlil. Ovšem měl mluvit ještě dál, jenomže v tom všeobecném zmatku a dezorientaci zapomněl text.
Je třeba poznamenat, že v tomto představení bylo ve Valdštejnské zahradě poprvé použito mikrofonů k zesílení zvuku z jeviště do hlediště, takže následující „důvěrný“ dialog nad zapomenutým Josefovým textem náležitě vynikl a byl slyšet i v nejzapadlejším koutě zahrady.
Pepík se totiž otočil k druhému mnichovi a seznámil ho polohlasně se svou osobní tragedií: „Hergot, já nevím jak dál.“ A druhý mnich mu poradil: „Tak něco kecej, vole!“ A Pepík tomu nasadil korunu: „Když já vím hovno!“ Toto upřímné doznání Valdštejnskou zahradu málem zbouralo, a tečku za vším udělal opat, který bez ohledu na vzniklou situaci a drže se slepě režie a textu spráskl ruce nad hlavou a prohlásil: „Tímto slovem smrt mi působíš!“
Josef Hlinomaz samozřejmě také účinkoval v rozhlase, ale na rozhlasových vlnách ho nejvíce asi proslavila příhoda, kterou donekonečna o něm vyprávěli a vyprávějí jeho kolegové a která se donekonečna potuluje po všech možných stránkách internetu. Epizoda, která se nedá zkrátit:Kdysi dávno pořádala pražská konzervatoř a speciálně její dramatické oddělení závěrečné školní představení – BŘETISLAVA A JITKU – historický příběh pojednávající o Jitčině únosu ze staroslavného sázavského kláštera. Vrcholným bodem je ona scéna, kdy Břetislav přichází unést Jitku.
On sice nepřichází, ale přijíždí, a to přímo na koni. Živé zvíře a speciálně kůň na jevišti, to je, vážení, vždycky problém. Tomu nemůže pan režisér nic přikazovat – žádné dva kroky vlevo, víc dozadu, víc dopředu, kleknout – většinou jde jen o to, aby se hrdina hry těch pár minut udržel v přijatelné pozici na hřbetě. A Břetislav hned na první čtené zkoušce hrdinně prohlásil, že on na koni umí, takže netolického dobráka od kosti, půjčeného za padesát korun ze smíchovského pivovaru, přivlekli až na premiéru do Vladštejnské zahrady, za scénou na něj vysadili Břetislava a dva sluhové v krojích vedli oře na scénu.
Kůň však, když měl z úplné zákulisní tmy vylézt do reflektory osvětleného prostoru, vypověděl další poslušnost, příroda v něm dosud utajená se vzbouřila, valach zaryl předníma nohama do země a zaboha nechtěl dál. Když se obecenstvo trochu rozkoukalo, uvidělo v pološeru dvě zápasící postavy, které koněm patřičně cloumaly a rvaly ho na scénu, a kterým se nakonec podařilo dotlačit přední část koně do světla.
Následoval však další boj: dopravit k Břetislavovi nahoru na koně Jitku. To se sice zpoceným sloužícím podařilo hned na první pokus, ale příliš popostrčená Jitka se převážila a spadla na druhou stranu dolů. Sluhové tedy oběhli koně a začali ji vysazovat z druhé strany. Výsledkem jejich snažení byla Jitka zavěšená na koni jako balík, s pozadím jak z udělání vystrčeným přímo do obecenstva.
Vše bylo tedy hotovo a kůň měl odcestovat, ale pro změnuse mu zase začalo líbit ve světle a nechtěl zpátky do tmy. Bylo tedy nutné celé stěhování koně opakovat, ale tentokrát už byl naprosto neúprosný a veškeré pokusy po dobrém i po zlém žalostně ztroskotaly. Tohle způsobilo nervový šok u představitele prvního mnicha – Josefa Hlinomaze, který si po únosu, tedy po odjezdu Šemíka, měl dát ruku k čelu – to jako že hledí někam do dálav, kde mizí v oblaku prachu jezdec s koněm – a pronést nějaký text o tom, že je Břetislav s Jitkou v náručí v čudu.
Josef to provedl, jenže nějak polovičatě. Ruku si sice k čelu dal, ale v přítomnosti koně to vypadalo spíše jako že hledí koni přímo do zadku, a navíc nezrežírovaný a nevychovaný tahoun zdvihl ohon a jal se konat potřebu. Obecenstvo podrážděné už předchozími radovánkami s koněm se hlasitě bavilo a fandilo koníkovi, a tu Pepovi povolily nervy už docela.
Poodešel a řekl přicházejícímu opatovi tu svou větu: „Břetislavem když on prchal být se nezdál, nýbrž bóreou – tak rychle naši oritii uchvátil““. Co to česky znamená, to vám nepovím a neví to bohužel ani Pepík Hlinomaz, kterému to nikdy nikdo nevysvětlil. Ovšem měl mluvit ještě dál, jenomže v tom všeobecném zmatku a dezorientaci zapomněl text.
Je třeba poznamenat, že v tomto představení bylo ve Valdštejnské zahradě poprvé použito mikrofonů k zesílení zvuku z jeviště do hlediště, takže následující „důvěrný“ dialog nad zapomenutým Josefovým textem náležitě vynikl a byl slyšet i v nejzapadlejším koutě zahrady.
Pepík se totiž otočil k druhému mnichovi a seznámil ho polohlasně se svou osobní tragedií: „Hergot, já nevím jak dál.“ A druhý mnich mu poradil: „Tak něco kecej, vole!“ A Pepík tomu nasadil korunu: „Když já vím hovno!“ Toto upřímné doznání Valdštejnskou zahradu málem zbouralo, a tečku za vším udělal opat, který bez ohledu na vzniklou situaci a drže se slepě režie a textu spráskl ruce nad hlavou a prohlásil: „Tímto slovem smrt mi působíš!“
Žádné komentáře:
Okomentovat