"Odmala jsem si pohrával s myšlenkou, co nám vlastně civilizační vymoženosti přinášejí. Uvědomoval jsem si, že díky jim leccos získáváme, zároveň mi ale bylo jasné, že mají i záporné důsledky. Chtěl jsem si tedy na vlastní kůži vyzkoušet, co získáváme a co ztrácíme. Nejlepším způsobem, jak to provést, bylo odříznout se na určitý čas co nejvíc od civilizačních vymožeností." říká o svých pobytech v civilizací prakticky nedotčené divočině vědec, aktivista a horolezec Tomáš Maršík.
Když jsem byl malý, měl jsem takové naivní představy, že všechno to, co děláme v civilizovaném životě, je špatné a že jediné správné řešení, které vede k tomu, aby byl člověk šťastný, je vydat se do divočiny, žít v souladu s přírodou a zcela se zbavit civilizačních vymožeností. Zima v divočině ve srubu mi potvrdila, že to tak úplně není a že civlizační vymoženosti mají určitý pozitivní dopad na život. Zároveň jsem si ale taky ověřil, že mají na život dopad i negativní.
Došel jsem k závěru, že civilizační prostředky jsou pro nás prospěšné, pokud je ovšem používáme moudře a v rozumné míře. Jestliže ale začneme propadat jejich pohodlí, používáme je přehnaně a ničíme si svoje prostředí, tak nám škodí. Řekl bych, že v současné době bohužel používáme civilizační prostředky ve škodlivé míře a měli bychom se v jejich užívání mírnit, abychom neničili životní prostředí nejen nám, ale ani budoucím generacím.
Je asi trochu projevem ega - touhy dobýt, dokázat něco sobě i ostatním. Zároveň ale umožňuje aspoň na čas žít v jakémsi "čistém" světě - ve světě nemateriálních hodnot, přátelství a společných cílů, ve světě vzájemné tolerance a pomoci. Člověk se stará jen o základní potřeby pro přežití - aby měl co jíst, co pít a kde spát. Život je to velmi prostý a přece naplňující. Jako by lidské štěstí nezáleželo na komfortu a materiálním bohatství.
Obecně do divočiny vyrážím, protože je mi v ní dobře. Asi je to tím, že jde o prostředí, v němž se člověk vyvinul a na které je uzpůsobený. Když lidé stavějí umělé struktury jako domy, silnice a města, vytvářejí najednou prostředí, které je pro lidský organismus nové a které na něj může mít negativní vlivy, protože organismu trvá delší dobu, než se novému prostředí přizpůsobí. (http://mb.horolezci.cz/members/marsik)
Když jsem byl malý, měl jsem takové naivní představy, že všechno to, co děláme v civilizovaném životě, je špatné a že jediné správné řešení, které vede k tomu, aby byl člověk šťastný, je vydat se do divočiny, žít v souladu s přírodou a zcela se zbavit civilizačních vymožeností. Zima v divočině ve srubu mi potvrdila, že to tak úplně není a že civlizační vymoženosti mají určitý pozitivní dopad na život. Zároveň jsem si ale taky ověřil, že mají na život dopad i negativní.
Došel jsem k závěru, že civilizační prostředky jsou pro nás prospěšné, pokud je ovšem používáme moudře a v rozumné míře. Jestliže ale začneme propadat jejich pohodlí, používáme je přehnaně a ničíme si svoje prostředí, tak nám škodí. Řekl bych, že v současné době bohužel používáme civilizační prostředky ve škodlivé míře a měli bychom se v jejich užívání mírnit, abychom neničili životní prostředí nejen nám, ale ani budoucím generacím.
Je asi trochu projevem ega - touhy dobýt, dokázat něco sobě i ostatním. Zároveň ale umožňuje aspoň na čas žít v jakémsi "čistém" světě - ve světě nemateriálních hodnot, přátelství a společných cílů, ve světě vzájemné tolerance a pomoci. Člověk se stará jen o základní potřeby pro přežití - aby měl co jíst, co pít a kde spát. Život je to velmi prostý a přece naplňující. Jako by lidské štěstí nezáleželo na komfortu a materiálním bohatství.
Obecně do divočiny vyrážím, protože je mi v ní dobře. Asi je to tím, že jde o prostředí, v němž se člověk vyvinul a na které je uzpůsobený. Když lidé stavějí umělé struktury jako domy, silnice a města, vytvářejí najednou prostředí, které je pro lidský organismus nové a které na něj může mít negativní vlivy, protože organismu trvá delší dobu, než se novému prostředí přizpůsobí. (http://mb.horolezci.cz/members/marsik)
(Zdroj.Ekolist, 15.8.2008)
Žádné komentáře:
Okomentovat