21.srpen 1968 a venkov

Rok osmašedesátý lze rozdělit na dvě části zcela odlišné části. V první bylo nádherné jarní počasí protažené až přes polovinu srpna, které znásobovalo lidské naděje na výrazné politické změny, především na obnovu předúnorového volebního systému, a deštivý, chladný podzim. Druhá část roku začala 21.srpna a byla deštivá, nervózní a smutná.

Není jasné, co na podzim 1968 Dubček a jeho komunističtí příznivci si od sjezdu své strany a od podzimních voleb slibovali. Jisté je, že Brežněv se rozhodl zabránit československým parlamentním volbám, v nichž údajně měla být umožněna kandidatura nezávislých kandidátů. KGB samozřejmě monitorovala dění v Československu a předpokládala, že výsledek voleb nemohl pro československé komunisty, kteří sami vyvolávali demokratické změny, být příznivý.

Osobně pro mne znamenal srpen 1968 pracovní problémy, které se neobešly bez dlouhodobých zdravotních potíží. Pracoval jsem tehdy (umístěnka, zvláštní stanovy s nemožností rozvázání pracovního poměru) jako technik v JZD a od politických změn jsem si sliboval alespoň změnu zaměstnání. Naděje byly pohřbeny vstupem půlmilionové sovětské armády, což byl šok, který poznamenal nejen mne.

Jako technik jsem měl pracovní dobu od půl sedmé, ostatní pracovali od osmi. 21.srpna 1968 jsem jako obvykle vstal před šestou a pustil rádio.

"Brm brm brm, brm brm………Brm brm…," ozývalo se z aparátu.
Zprvu jsem tomu nevěnoval pozornost, takové brnkání se při přestávkách ve vysílání ozývalo dost často. Probudil mě až hlas hlasatele, jenž oficiálním vážným hlasem oznamoval, že bez vědomí vlády ČSSR na území ČSSR vstoupily armády pěti zemí Varšavské smlouvy.
A zase brnkání harfy a tóny z Libuše.

Před půl sedmou se ozval roztřesený hlas prezidenta Svobody, že jednání spřátelených armád nechápe. Dvě nebo tři větičky a konec. Zase harfa.
Vyběhl jsem ven a hledal otce, který už byl venku a sekl na zahradě trávu, abych ho informoval.

"To se dalo čekat," řekl při broušení kosy, "to jsou Rusáci. Kdyby byl tvůj děda živ, ten by ti řek, jakej je to ksindl. Ten byl mezi nima šest let. Ti se třesou na to, aby mohli střílet a zabíjet."

Zamířil jsem do kanceláře JZD, kde už byl můj padesátiletý nadřízený, jinak papírový komunista. O vpádu cizích vojsk už věděl.

"Bude to jako v devětatřicátém," řekl, "místo Dubčeka a Svobody dosadí nějakýho novýho Háchu a pojede se dál, jako by se nic nestalo. Politika nás nemůže rozházet. Jsou žně, musíme sklízet."

Pro současné zemědělce je otázka žní - za příznivého počasí - záležitostí pěti až deseti dní. Tehdy jsme měli k dispozici jeden kombajn SK-4, který dokázal za den sklidit i 10 hektarů. Družstvo ovšem mělo zaseto 500 ha obilí. Sklízelo se tedy také samovazy a řádkovači. Mlátilo se stabilní mlátičkou. Takové žně se těžko daly zvládnout za měsíc, za suchého počasí.

"Pojdˇna pivo, než nám to vyžerou" hulákala na mě asi dvacetičlenná parta melioračních dělníků, která se za školou vynořila na silnici a směřovala k hostinci.

Bylo půl sedmé ráno, hospodská otevřela, ale žádné dlouhé popíjení se nekonalo. Převážil strach o rodiny. Všichni spěchali domů. Jednalo se hlavně o zajištění zásob potravin. Bylo třiadvacet let po válce a větší část lidí ještě pamatovala, co je to nedostatek potravin a hlad.

Rozdělili jsme práci, ale jedenadvacátého srpna 1968 se nepracovalo, lidé jako křečci se nejdříve vrhli na zásoby v obchodech. Během krátké doby skoupili zásoby, už předtím mizerné, v regálech mimo alkoholu a cukrovinek žádné potraviny prakticky nezbyly. Potom se poslouchalo rádio a televize, diskutovalo, večer se dopíjely zbývající zásoby piva v hospodách.
(Autor: M.V.21.8.2008)