Armádní generál Ludvík Krejčí jako Hlavní velitel vystupoval 30. září 1938 proti Mnichovské dohodě a přesvědčoval politiky o výborné připraveností armády, která přesně podle plánů zaujímala obranné postavení, připravena bránit Československou republiku. Nakonec se musel podřídit politickému rozhodnutí, jímž byla kapitulace.
Generál Ludvík Krejčí, který v roce 1938 na krátký čas převzal do rukou osud Československa a jeho 15 milionů obyvatel, zemřel 9. února 1972 v orlickoústecké nemocnici. Patrně nikdo z ostatních pacientů ani ošetřujícího personálu neměl ponětí o tom, že tento muž velel jednomu a půl milionu vojáků, což se v české historii nikomu nikdy předtím nepodařilo a nikdy v budoucnosti určitě nepodaří.
O své činnosti v době mobilizace Krejčí odpovídal 8.července 1967 reportérovi Obrany lidu, vojenskému týdeníku, který jako jeden prvních socialistických tiskovin odmítal zatajování historie. Krejčí uvedl: "Postavili jsme armádu v síle 42 divizí při maximálním vyčerpání početních stavů bojovníků a materiálu a nasadili jsme ji okamžitě, abychom mohli čelit prvním úderům nepřítele a nebyli poraženi dříve, než zasáhnou spojenci. Lze tedy učinit závěr, že nástupový plán předpokládal zásah spojeneckých sil, což v prvé řadě znamená Francie, s níž měla předmnichovská republika vedle politických i úzké vztahy vojenské…"
Doba takovým, jako byl on, nepřála, a tak jeden z nemnoha opravdových československých válečných hrdinů strávil posledních 25 let života v izolaci, bez odpovídajícího finančního zajištění, vydán napospas zvůli a ústrkům státu, který pomáhal budovat. V červnu 1953 mu byl odebrán důchod a Ludvík Krejčí tak zůstal zcela bez prostředků. Aby zajistil rodinu, nemocnou ženu, začal pracovat jako pomocný dělník v továrně na knoflíky v Jablonném nad Orlicí. Až v roce 1969, když mu bylo 79 let, mu vojenská správa vyměřila částečný důchod.
Generál Ludvík Krejčí, který v roce 1938 na krátký čas převzal do rukou osud Československa a jeho 15 milionů obyvatel, zemřel 9. února 1972 v orlickoústecké nemocnici. Patrně nikdo z ostatních pacientů ani ošetřujícího personálu neměl ponětí o tom, že tento muž velel jednomu a půl milionu vojáků, což se v české historii nikomu nikdy předtím nepodařilo a nikdy v budoucnosti určitě nepodaří.
O své činnosti v době mobilizace Krejčí odpovídal 8.července 1967 reportérovi Obrany lidu, vojenskému týdeníku, který jako jeden prvních socialistických tiskovin odmítal zatajování historie. Krejčí uvedl: "Postavili jsme armádu v síle 42 divizí při maximálním vyčerpání početních stavů bojovníků a materiálu a nasadili jsme ji okamžitě, abychom mohli čelit prvním úderům nepřítele a nebyli poraženi dříve, než zasáhnou spojenci. Lze tedy učinit závěr, že nástupový plán předpokládal zásah spojeneckých sil, což v prvé řadě znamená Francie, s níž měla předmnichovská republika vedle politických i úzké vztahy vojenské…"
Doba takovým, jako byl on, nepřála, a tak jeden z nemnoha opravdových československých válečných hrdinů strávil posledních 25 let života v izolaci, bez odpovídajícího finančního zajištění, vydán napospas zvůli a ústrkům státu, který pomáhal budovat. V červnu 1953 mu byl odebrán důchod a Ludvík Krejčí tak zůstal zcela bez prostředků. Aby zajistil rodinu, nemocnou ženu, začal pracovat jako pomocný dělník v továrně na knoflíky v Jablonném nad Orlicí. Až v roce 1969, když mu bylo 79 let, mu vojenská správa vyměřila částečný důchod.
Žádné komentáře:
Okomentovat