Moment překvapení mi jedno nedělní dopoledne připravili Vietnamci, když jsem vycházel ze supermarketu. Předcházelo zaječení vietnamské pokladní, potom mi jeden Vietnamec vytrhl z ruky igelitovou tašku s nákupem a vzápětí jsem ucítil sevření obou paží.
Občas do toho vietnamského supermarketu zajdu, je tam pod jednou střechou spousta praktických věcí, od základních potravin a nápojů, přes domácí potřeby až po běžné a všudypřítomné čínské oblečení a obutí. Nejedná se o žádnou vietnamskou tržnici v průjezdu nebo pod plachtou, ale o "kamenný" supermarket postavený na "zelené louce". Jsou to vlastně dva supermarkety, dvě podlouhlé haly postavené do pravého úhlu. Vietnamský podnikatel je postavil nedaleko hraničního přechodu do Rakouska, neboť správně předpokládal, že zákazníky budou hlavně Rakušané. Nevím, kdo je tím podnikalem, ale předpokládám, že to není žádná společnost, ale jednotlivec, protože společnosti jsou v asijských komunitách velkým unikátem. Vycházím z odvěké zkušenosti, že Asiaté jsou tak chytří obchodníci, že nejsou schopni se spojit, aby jeden na druhém nechtěl vydělat. Jsou sice schopni vytvářet mafie, ale přitom úzkostlivě dodržovat hierarchii, od nejvyššího vůdce, až po posledního pěšáka.
Byl jsem asi desátý ve frontě zákazníků u pásu pokladny a pozoroval půvabnou vietnamskou pokladní, jejíž rukama velkou rychlostí procházelo zboží i peníze, dvě měny - většinou eura. Českýma očima bych jí odhadoval tak patnáct let, maximálně šestnáct. Asi jí bude o hodně víc. Kdykoliv tam zajdu, je tu ona u pokladny. Zřejmě je tam denně včetně víkendů a svátků. Pouze jednou jsem viděl otevřené další pokladny. Při pohledu na pás pokladny se bavím tím, za co všechno jsou Rakušané schopni utrácet peníze. Vozíky zpravidla mají zaplněné balenými limonádami, nákup hodně doplňují kremrolemi, alkoholem, olivovým olejem, botami, prádlem a barevnými cetkami jako jsou obrazy a sošky.
Můj nákup prošel čtečkou u pokladny, zaplatil jsem, nákup v hodnotě asi šedesát korun uložil do igelitové tašky a odcházím. U vchodu je několik vozíků s kelímky a nápisem "Zdarma". Beru si jeden vanilkový puding - kocourovi prošlá doba určitě vadit nebude - a vycházím ven.
S prvními Vietnamci jsem se při cestě do práce setkával už někdy v sedmdesátých letech, kdy na předměstí denně přistupovali do autobusu. Jezdili do učiliště opravářů zemědělských strojů a na praxi do statkových dílen. Bydleli v ubytovně mimo město. V jejich věku je těžké se vyznat, ale podle toho, že někteří občas něco prozradili o své účasti ve válce proti Američanům, dorostenecká léta vhodná pro školní výuku už měli dávno za sebou. Pobyt a školu jim údajně platila vietnamská komunistická vláda, ale bylo veřejným tajemstvím, že kvůli nim z Vietnamu moc peněz ani zboží nepřišlo, takže to spíše v rámci komunistické solidarity byla pozornost československé vlády. Snad proto se tady Vietnamci zdržovali i dlouhá léta po vyučení. Údajně na praxi. Dostávali jen nějaké symbolické kapesné, ale za práci kterou odváděli, si nezasloužili ani to. Dovedli se v práci mistrovsky "zašívat". Ale nelenošili. Rozjížděli první obchody s pašovaným asijským zbožím, jako byly digitální hodinky, kalkulačky a zlaté řetízky.
Dva Vietnamci mě drželi, třetí přede mnou mával mou igelitkou s nákupem, jako by chtěl, abych si jí chytil. Vzrušeně se domlouvali tou svou hatmatilkou. Napadlo mě, že mě chytili kvůli tomu pudinku, který jsem nezaplatil. Odhadl jsem síly a čekal, co s mými sto osmnácti kily ti tři střízlíci budou dělat. Už však tu byl čtvrtý, s neobvykle velkou a vypracovanou atletickou postavou, a všichni mě tlačili zpět do supermarketu. Dveře se zavřely, Vietnamci mě pustili. Ukazoval jsem na nápis "Zdarma," ale dělali, jako že nerozumí, přičemž jeden mou igelitkou mával před vchodem. Pochopil jsem, že tam mají elektronickou bránu, která však na mojí igelitku nereagovala. Naznačovali mi, abych prošel. Česky najednou zapomněli. Prošel jsem. A skutečně to píplo. Pokrčil jsem rameny a začal obracet kapsy. Mobil, klíče, nějaké drobné. Na mobil elektronický hlídač nereagoval. Kvůli čemu pískal? Že by mi ti asijští gauneři někam přilepili ten žeton, napadlo mě. Ohmatal jsem bundu i kalhoty. Ještě peněženka. Zamával jsem jí mezi trubkami. Pípalo to. Otevřu ji a ukazuji, že tam nemám kabát ani boty. Mám tam však několik karet. "Karta," říkám silákovi s krvavýma očima, přičemž zjišťuji, že další tři Vietnamci se jako duchové ztratili mezi asi dvěma desítkami přihlížejících Rakušanů. "Karta," opakuje nechápavě Vietnamec, "nevadí," a také odchází. Nemám dojem, že by mi věřil.
Byl jsem zvědavý, proč ta moje peněženka vlastně pípá. Hned druhý den jsem se to pokusil vypátrat v jiném vietnamském obchodě. Prošel jsem dovnitř, píplo to. Nahlédl jsem na zapalovače u pokladny a odcházel. Píplo to, dveře zůstaly otevřené. Zůstal jsem stát přede dveřmi a byl zvědavý, jaký zatýkací ceremoniál budu absolvovat. Nestalo se nic. Prodavač ani neuznal za vhodné se na mne podívat. Po chvíli se dveře zavřely. Hrozní lidé!
Občas do toho vietnamského supermarketu zajdu, je tam pod jednou střechou spousta praktických věcí, od základních potravin a nápojů, přes domácí potřeby až po běžné a všudypřítomné čínské oblečení a obutí. Nejedná se o žádnou vietnamskou tržnici v průjezdu nebo pod plachtou, ale o "kamenný" supermarket postavený na "zelené louce". Jsou to vlastně dva supermarkety, dvě podlouhlé haly postavené do pravého úhlu. Vietnamský podnikatel je postavil nedaleko hraničního přechodu do Rakouska, neboť správně předpokládal, že zákazníky budou hlavně Rakušané. Nevím, kdo je tím podnikalem, ale předpokládám, že to není žádná společnost, ale jednotlivec, protože společnosti jsou v asijských komunitách velkým unikátem. Vycházím z odvěké zkušenosti, že Asiaté jsou tak chytří obchodníci, že nejsou schopni se spojit, aby jeden na druhém nechtěl vydělat. Jsou sice schopni vytvářet mafie, ale přitom úzkostlivě dodržovat hierarchii, od nejvyššího vůdce, až po posledního pěšáka.
Byl jsem asi desátý ve frontě zákazníků u pásu pokladny a pozoroval půvabnou vietnamskou pokladní, jejíž rukama velkou rychlostí procházelo zboží i peníze, dvě měny - většinou eura. Českýma očima bych jí odhadoval tak patnáct let, maximálně šestnáct. Asi jí bude o hodně víc. Kdykoliv tam zajdu, je tu ona u pokladny. Zřejmě je tam denně včetně víkendů a svátků. Pouze jednou jsem viděl otevřené další pokladny. Při pohledu na pás pokladny se bavím tím, za co všechno jsou Rakušané schopni utrácet peníze. Vozíky zpravidla mají zaplněné balenými limonádami, nákup hodně doplňují kremrolemi, alkoholem, olivovým olejem, botami, prádlem a barevnými cetkami jako jsou obrazy a sošky.
Můj nákup prošel čtečkou u pokladny, zaplatil jsem, nákup v hodnotě asi šedesát korun uložil do igelitové tašky a odcházím. U vchodu je několik vozíků s kelímky a nápisem "Zdarma". Beru si jeden vanilkový puding - kocourovi prošlá doba určitě vadit nebude - a vycházím ven.
S prvními Vietnamci jsem se při cestě do práce setkával už někdy v sedmdesátých letech, kdy na předměstí denně přistupovali do autobusu. Jezdili do učiliště opravářů zemědělských strojů a na praxi do statkových dílen. Bydleli v ubytovně mimo město. V jejich věku je těžké se vyznat, ale podle toho, že někteří občas něco prozradili o své účasti ve válce proti Američanům, dorostenecká léta vhodná pro školní výuku už měli dávno za sebou. Pobyt a školu jim údajně platila vietnamská komunistická vláda, ale bylo veřejným tajemstvím, že kvůli nim z Vietnamu moc peněz ani zboží nepřišlo, takže to spíše v rámci komunistické solidarity byla pozornost československé vlády. Snad proto se tady Vietnamci zdržovali i dlouhá léta po vyučení. Údajně na praxi. Dostávali jen nějaké symbolické kapesné, ale za práci kterou odváděli, si nezasloužili ani to. Dovedli se v práci mistrovsky "zašívat". Ale nelenošili. Rozjížděli první obchody s pašovaným asijským zbožím, jako byly digitální hodinky, kalkulačky a zlaté řetízky.
Dva Vietnamci mě drželi, třetí přede mnou mával mou igelitkou s nákupem, jako by chtěl, abych si jí chytil. Vzrušeně se domlouvali tou svou hatmatilkou. Napadlo mě, že mě chytili kvůli tomu pudinku, který jsem nezaplatil. Odhadl jsem síly a čekal, co s mými sto osmnácti kily ti tři střízlíci budou dělat. Už však tu byl čtvrtý, s neobvykle velkou a vypracovanou atletickou postavou, a všichni mě tlačili zpět do supermarketu. Dveře se zavřely, Vietnamci mě pustili. Ukazoval jsem na nápis "Zdarma," ale dělali, jako že nerozumí, přičemž jeden mou igelitkou mával před vchodem. Pochopil jsem, že tam mají elektronickou bránu, která však na mojí igelitku nereagovala. Naznačovali mi, abych prošel. Česky najednou zapomněli. Prošel jsem. A skutečně to píplo. Pokrčil jsem rameny a začal obracet kapsy. Mobil, klíče, nějaké drobné. Na mobil elektronický hlídač nereagoval. Kvůli čemu pískal? Že by mi ti asijští gauneři někam přilepili ten žeton, napadlo mě. Ohmatal jsem bundu i kalhoty. Ještě peněženka. Zamával jsem jí mezi trubkami. Pípalo to. Otevřu ji a ukazuji, že tam nemám kabát ani boty. Mám tam však několik karet. "Karta," říkám silákovi s krvavýma očima, přičemž zjišťuji, že další tři Vietnamci se jako duchové ztratili mezi asi dvěma desítkami přihlížejících Rakušanů. "Karta," opakuje nechápavě Vietnamec, "nevadí," a také odchází. Nemám dojem, že by mi věřil.
Byl jsem zvědavý, proč ta moje peněženka vlastně pípá. Hned druhý den jsem se to pokusil vypátrat v jiném vietnamském obchodě. Prošel jsem dovnitř, píplo to. Nahlédl jsem na zapalovače u pokladny a odcházel. Píplo to, dveře zůstaly otevřené. Zůstal jsem stát přede dveřmi a byl zvědavý, jaký zatýkací ceremoniál budu absolvovat. Nestalo se nic. Prodavač ani neuznal za vhodné se na mne podívat. Po chvíli se dveře zavřely. Hrozní lidé!
Teprve podruhé, v dalším obchodě, se to povedlo. Hned po pípnutí se ozvalo "Haló, pané!" Tvářil se nešťastně a říkal, že jsem něco nezaplatil. Odpověděl jsem, že jsem uvnitř vůbec nebyl a ukazoval, že nemám nic. Neměl jsem zájem ho provokovat, chtěl jsem jen zjistit, proč ta signalizace reaguje. Vytáhl jsem peněženku a zamával jí v bráně. Signalizace fungovala. "To je doprý, můšete jít!" říká mi Vietnamec. "To není dobrý," namítám a chci zkoušet, na kterou kartu se ozve pípnutí. "Ne karta," zadržuje mě, "jiné, známka." Objevuji v peněžence malinký štítek s čárkovým kódem, ani nevím od čeho. A zjišťuji, že to je to, na co reaguje signalizace. (M.Veselý, 20.11.2008)
Žádné komentáře:
Okomentovat