S osudnými "osmičkovými" léty byl svázán i osud Ferdinanda Peroutky, nejvýznamnějšího českého novináře dvacátého století. V roce 1948 musel před komunisty prchnout do zahraničí a v roce 1978, po třiceti letech života v emigraci, zemřel v New Yorku.
"Vysídlením Němců vznikla atmosféra, ve které bude možné odstranit bez velkého poplachu politického protivníka a zvyknout si na život bez práva a zákona... Když je možné potrestat člověka za to, že patří k určitému národu, pak je později také možné, že bude potrestán za to, že patří k určité společenské třídě nebo k určité politické straně," stručně Peroutka charakterizoval situaci po roku 1945.
Nejznámějšímu českému poúnorovému emigrantovi se v roce 1948 podařilo uprchnout na poslední chvíli, jinak by ho pravděpodobně neminul osud Milady Horákové a dalších politických odpůrců komunizmu. Komunisté ho jako "škodnou v revíru levice" nenáviděli už za první republiky. Peroutka své úvahy sděloval čtenářům, jeho články o tom, že "v mrazivém ovzduší boje o moc všechny argumenty ztrácejí cenu," že "komunistické straně se nejedná o nic jiného než o získání veškeré moci," se komunistům nehodily do plánu.
Peroutka je dnes vedle Karla Havlíčka Borovského často pokládán za nejvýznamnějšího představitele české demokratické žurnalistiky. Oba spojuje nejen jejich cílevědomá orientace na tradice kritického, západně orientovaného myšlení, ale skvělý novinářský styl, sarkastické ostří a schopnost přesné, pregnantní formulace.
Svou novinářskou dráhu zahájil po maturitě roku 1913 v časopise Čas. Za I.světové války se skrýval v Alpách, aby se vyhnul odvodu. V únoru 1919 se stal šéfredaktorem časopisu Tribuna. Peroutka politickými komentáři přispíval také do Lidových novin, a patřil tak k prohradní skupině českých politiků, novinářů a kulturních pracovníků. Peroutka byl rovněž pravidelným "pátečníkem" u K. Čapka a častým návštěvníkem proslulého Společenského klubu v Praze Na příkopech.
V září 1939 byl zatčen a do konce války vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Po skončení války byl Peroutka v letech 1945-46 členem Prozatímního Národního shromáždění. Týdeník Dnešek začal vydávat v březnu 1946 a byl také šéfredaktorem Svobodných novin.
Svým útěkem v roce 1948 oblíbený novinář Peroutka komunistům zkazil požitek z jeho likvidace, proto také neblaze proslulý komunistický ministr informací Václav Kopecký zuřil: "Peroutka svou životní činnost skončil jako zvlášť honorovaný služebník amerických imperialistů, jako chráněnec západoněmeckých militaristů a revanšistů, jako vlastizrádce spadnuvší na nejhlubší dno, který ani v koncentračním táboře nepřestal být zavilým nepřítelem komunistů a dával přednost vítězství hitlerovského Německa před vítězstvím Sovětského svazu …"
Po emigraci Peroutka žil v USA a byl čl enem Rady svobodného Československa. Netrvalo dlouho a Peroutka se do Československa vrátil, i když jen v éteru, na vlnách rozhlasové stanice Svobodná Evropa - ředitelem jejího českého oddělení se stal v roce 1951. Denně desetitisíce majitelů radiopřijímačů v Československu bloudily po krátkých vlnách, aby mezi estebáckými rušičkami zachytily signál svobodného světa. Když se podařilo zaslechnout Peroutkův hluboký kultivovaný hlas, tak to pro posluchače byl svátek. Jeho politické komentáře - bylo jich více než 1.500 - byly účinnými léky proti strachu a beznaději.
"Vysídlením Němců vznikla atmosféra, ve které bude možné odstranit bez velkého poplachu politického protivníka a zvyknout si na život bez práva a zákona... Když je možné potrestat člověka za to, že patří k určitému národu, pak je později také možné, že bude potrestán za to, že patří k určité společenské třídě nebo k určité politické straně," stručně Peroutka charakterizoval situaci po roku 1945.Nejznámějšímu českému poúnorovému emigrantovi se v roce 1948 podařilo uprchnout na poslední chvíli, jinak by ho pravděpodobně neminul osud Milady Horákové a dalších politických odpůrců komunizmu. Komunisté ho jako "škodnou v revíru levice" nenáviděli už za první republiky. Peroutka své úvahy sděloval čtenářům, jeho články o tom, že "v mrazivém ovzduší boje o moc všechny argumenty ztrácejí cenu," že "komunistické straně se nejedná o nic jiného než o získání veškeré moci," se komunistům nehodily do plánu.
Peroutka je dnes vedle Karla Havlíčka Borovského často pokládán za nejvýznamnějšího představitele české demokratické žurnalistiky. Oba spojuje nejen jejich cílevědomá orientace na tradice kritického, západně orientovaného myšlení, ale skvělý novinářský styl, sarkastické ostří a schopnost přesné, pregnantní formulace.
Svou novinářskou dráhu zahájil po maturitě roku 1913 v časopise Čas. Za I.světové války se skrýval v Alpách, aby se vyhnul odvodu. V únoru 1919 se stal šéfredaktorem časopisu Tribuna. Peroutka politickými komentáři přispíval také do Lidových novin, a patřil tak k prohradní skupině českých politiků, novinářů a kulturních pracovníků. Peroutka byl rovněž pravidelným "pátečníkem" u K. Čapka a častým návštěvníkem proslulého Společenského klubu v Praze Na příkopech.
V září 1939 byl zatčen a do konce války vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Po skončení války byl Peroutka v letech 1945-46 členem Prozatímního Národního shromáždění. Týdeník Dnešek začal vydávat v březnu 1946 a byl také šéfredaktorem Svobodných novin.
Svým útěkem v roce 1948 oblíbený novinář Peroutka komunistům zkazil požitek z jeho likvidace, proto také neblaze proslulý komunistický ministr informací Václav Kopecký zuřil: "Peroutka svou životní činnost skončil jako zvlášť honorovaný služebník amerických imperialistů, jako chráněnec západoněmeckých militaristů a revanšistů, jako vlastizrádce spadnuvší na nejhlubší dno, který ani v koncentračním táboře nepřestal být zavilým nepřítelem komunistů a dával přednost vítězství hitlerovského Německa před vítězstvím Sovětského svazu …"
Po emigraci Peroutka žil v USA a byl čl enem Rady svobodného Československa. Netrvalo dlouho a Peroutka se do Československa vrátil, i když jen v éteru, na vlnách rozhlasové stanice Svobodná Evropa - ředitelem jejího českého oddělení se stal v roce 1951. Denně desetitisíce majitelů radiopřijímačů v Československu bloudily po krátkých vlnách, aby mezi estebáckými rušičkami zachytily signál svobodného světa. Když se podařilo zaslechnout Peroutkův hluboký kultivovaný hlas, tak to pro posluchače byl svátek. Jeho politické komentáře - bylo jich více než 1.500 - byly účinnými léky proti strachu a beznaději.
Žádné komentáře:
Okomentovat