Středověké jižní Čechy patřily k největším evropským nalezištím zlata. Prvotní zlatonosné žíly se nacházely v okolí Písku, druhotná ložiska, zlatonosné říční sedimenty, se vyskytovala především podél řeky Otavy a u jejích přítoků.
Zlato se sice také těžilo hornickým způsobem, rubáním křemenných žil, ale nejstarší a nejjednodušší způsob jeho dobývání bylo rýžování. Celý tok Otavy (sto třicet osm kilometrů) byl jedním velkým rýžovištěm, skromný odhad hovoří o tom, že se zde celkem vyrýžovalo asi 1000 tun zlata (současná celosvětová roční těžba je asi 800 tun).
Zlato na Otavě rýžovali už v 5. století před naším letopočtem Keltové, kteří řece dali jméno Atawa. Písemné zprávy o rýžování však pocházejí až ze 14. století. Hmatatelným důkazem o činnosti rýžovníků jsou kupovité i protáhlé kopečky, vysoké i několik metrů. Nyní jsou tyto kopečky zarostlé lesní a luční vegetací, lidé je nazývají hrůbaty.
Řada měst a vesnic v Pootaví byla založena právě lidmi, kteří sem přišli za rýžováním zlata. Protože podíl z vytěžených drahých kovů musel mít král, dohled nad rýžováním zlata vykonávali královští úředníci. V roce 1604 císař Rudolf II. stanovil pravidla rýžování zlata, Rýžovnický řád.
Zlatonosný písek byl nejdříve hnán vodou přes splavy, ve kterých se od něho oddělovala těžká zrna kovů (zlato je osmnáctkrát těžší než písek). Z takto oddělených zrn se ručně na miskách ještě vyplavovaly zbytky písku, který zůstal. Protože po odstranění písku nezůstala jen zlatá zrnka, ale převažovaly další těžké kovy, míchalo se vše se rtutí, která přilne pouze ke zlatu a na zlatých zrnkách vytvoří obal. Po nahřátí se rtuť vypaří.
Těžba zlata rubáním rovněž nebývala jednoduchá. Zlatonosný křemen musel nejdříve být rozdrcen, rozpálením na ohni a ochlazováním vodou, potom rozemílán ve speciálních mlýnech. Třicetiletá válka dobývání zlata v Otavě ukončila. Čas od času někdo na Otavě rýžovat zlato zkoušel, ale bez výrazného úspěchu. Ve dvacátém století byly pokusy opět otavský písek rýžovat, už za pomoci těžké techniky, ale výsledky byly chabé, práce byla nerentabilní: V roce 1924 se bagrovalo v Písku, v roce 1940 ve Strakonicích, v letech 1941 až 1945 v Horažďovicích. (Robert Fischer)
Zlato se sice také těžilo hornickým způsobem, rubáním křemenných žil, ale nejstarší a nejjednodušší způsob jeho dobývání bylo rýžování. Celý tok Otavy (sto třicet osm kilometrů) byl jedním velkým rýžovištěm, skromný odhad hovoří o tom, že se zde celkem vyrýžovalo asi 1000 tun zlata (současná celosvětová roční těžba je asi 800 tun).
Zlato na Otavě rýžovali už v 5. století před naším letopočtem Keltové, kteří řece dali jméno Atawa. Písemné zprávy o rýžování však pocházejí až ze 14. století. Hmatatelným důkazem o činnosti rýžovníků jsou kupovité i protáhlé kopečky, vysoké i několik metrů. Nyní jsou tyto kopečky zarostlé lesní a luční vegetací, lidé je nazývají hrůbaty.
Řada měst a vesnic v Pootaví byla založena právě lidmi, kteří sem přišli za rýžováním zlata. Protože podíl z vytěžených drahých kovů musel mít král, dohled nad rýžováním zlata vykonávali královští úředníci. V roce 1604 císař Rudolf II. stanovil pravidla rýžování zlata, Rýžovnický řád.
Zlatonosný písek byl nejdříve hnán vodou přes splavy, ve kterých se od něho oddělovala těžká zrna kovů (zlato je osmnáctkrát těžší než písek). Z takto oddělených zrn se ručně na miskách ještě vyplavovaly zbytky písku, který zůstal. Protože po odstranění písku nezůstala jen zlatá zrnka, ale převažovaly další těžké kovy, míchalo se vše se rtutí, která přilne pouze ke zlatu a na zlatých zrnkách vytvoří obal. Po nahřátí se rtuť vypaří.
Těžba zlata rubáním rovněž nebývala jednoduchá. Zlatonosný křemen musel nejdříve být rozdrcen, rozpálením na ohni a ochlazováním vodou, potom rozemílán ve speciálních mlýnech. Třicetiletá válka dobývání zlata v Otavě ukončila. Čas od času někdo na Otavě rýžovat zlato zkoušel, ale bez výrazného úspěchu. Ve dvacátém století byly pokusy opět otavský písek rýžovat, už za pomoci těžké techniky, ale výsledky byly chabé, práce byla nerentabilní: V roce 1924 se bagrovalo v Písku, v roce 1940 ve Strakonicích, v letech 1941 až 1945 v Horažďovicích. (Robert Fischer)
Žádné komentáře:
Okomentovat