Od dob, kdy jsem jezdil vlakem do školy uplynulo už téměř pět desetiletí. Jednou zvláštností naší trati byly vagóny označené tabulí "Školní mládež".
Od spolužáků z jiných regionů jsem věděl, že taková selekce na jiných tratích nebyla, nebo byla jen občas, a pokud byla, nedodržovala se. Mám dojem, že na naší trati zájem na oddělení mládeže od ostatních cestujících měly hlavně průvodčí-klasické obtloustlé proletářky v pomačkaných špinavých plandavých uniformách. Ve "Školáku", jak jsme vozu říkali, museli cestovat všichni, kteří měli školní průkazku, od sedmiletých žáků zvláštní školy až po studenty posledních ročníků vysokých škol.
Vůz pro školní mládež býval buď na konci vlaku, nebo jako první za lokomotivou - tehdy během dne jezdily výhradně jen lokomotivy parní (foto:loko"Všudybylka"). Prvním problémem bylo dostat se do vozu. Je-li vpředu nebo vzadu, nikdo předem nevěděl, a tak obyčejně musel sprintovat mezi ostatními cestujícími podél osmi, deseti či více vagónů. Jednalo se o staré dvouosé vagóny s úzkými okny a plošinkami. Běda pokud někdo nastoupil do vagónu, kam nepatřil. To bylo rámusu. Průvodčí ho hnala "sviňským" krokem. To se týkalo nejen školáků, kteří nastoupili do "obyčejného" vagónu, ale i ostatních cestujících, kteří omylem nastoupili do vagónu školního. Disciplina na dráze musela být.
Jiným problémem byla kultura cestování ve školním voze. Nebylo místo k sezení, někdy až polovina lidí musela stát - v na posledních zastávkách si ráno už obyčejně nikdo nesedl. To platilo i v ostatních vozech, protože počty cestujících na každé stanici byly proti současnosti deseti- a vícenásobné.
Podle tehdejšího vysvětlení některých železničářů byla školní mládež oddělena od ostatních cestujících kvůli tomu, aby během cesty nebyla obtěžována hovorem cestujících a mohla se učit. Bylo dosaženo přesně opaku. Mnoho studentů snahu využít čas sice mělo, jízda některým trvala téměř dvě hodiny, ale co se kdo mohl v prostředí "Školáku" naučit? Žáci základní školy obyčejně křičeli, jiní si nahlas sdělovaly nejnovější zážitky, učňové se taky učit nemuseli, ti řvali při kartách, a ostatním studentům nezbývalo než se přizpůsobit.
Bylo tehdy moc zákazů, včetně fotografování nádraží. V celém vagonu pro školní mládež bylo zakázáno kouření , i když tam byly tabulky "Kuřáci", a hraní karet. Při kouření se nechal chytit málokdo, ale při kartách ostražitost mizela. Hraní karet některým průvodčím obzvlášť vadilo a karty zabavovaly. K čemu jim byly, snad je darovaly nějaké hospodě, kam chodily, nebo nějaké partičce vlakových hráčů?
Jednu průvodčí jsme si s kartami moc znepřátelili. Začalo to tím, že jeden spolužák patrně při hře švindloval, jednu kartu měl někde schovanou a neodevzdal ji. Když odešla, tak nám ji ukázal. Když nám příště další karty zabavovala, tak si je už přepočítala. Tentokrát chyběly dvě nebo tři. Sebrala nám měsíční průkazky. "Buď ty chybějící karty odevzdáte, nebo dostanete pokutu za poškozování vozu!" Který padesátiletý vůz není poškozený? Vyhrožování jí nebylo nic platné, tak jako jí byl k ničemu zabavený neúplný paklík karet. (M.Veselý)
Od spolužáků z jiných regionů jsem věděl, že taková selekce na jiných tratích nebyla, nebo byla jen občas, a pokud byla, nedodržovala se. Mám dojem, že na naší trati zájem na oddělení mládeže od ostatních cestujících měly hlavně průvodčí-klasické obtloustlé proletářky v pomačkaných špinavých plandavých uniformách. Ve "Školáku", jak jsme vozu říkali, museli cestovat všichni, kteří měli školní průkazku, od sedmiletých žáků zvláštní školy až po studenty posledních ročníků vysokých škol.
Vůz pro školní mládež býval buď na konci vlaku, nebo jako první za lokomotivou - tehdy během dne jezdily výhradně jen lokomotivy parní (foto:loko"Všudybylka"). Prvním problémem bylo dostat se do vozu. Je-li vpředu nebo vzadu, nikdo předem nevěděl, a tak obyčejně musel sprintovat mezi ostatními cestujícími podél osmi, deseti či více vagónů. Jednalo se o staré dvouosé vagóny s úzkými okny a plošinkami. Běda pokud někdo nastoupil do vagónu, kam nepatřil. To bylo rámusu. Průvodčí ho hnala "sviňským" krokem. To se týkalo nejen školáků, kteří nastoupili do "obyčejného" vagónu, ale i ostatních cestujících, kteří omylem nastoupili do vagónu školního. Disciplina na dráze musela být.
Jiným problémem byla kultura cestování ve školním voze. Nebylo místo k sezení, někdy až polovina lidí musela stát - v na posledních zastávkách si ráno už obyčejně nikdo nesedl. To platilo i v ostatních vozech, protože počty cestujících na každé stanici byly proti současnosti deseti- a vícenásobné.
Podle tehdejšího vysvětlení některých železničářů byla školní mládež oddělena od ostatních cestujících kvůli tomu, aby během cesty nebyla obtěžována hovorem cestujících a mohla se učit. Bylo dosaženo přesně opaku. Mnoho studentů snahu využít čas sice mělo, jízda některým trvala téměř dvě hodiny, ale co se kdo mohl v prostředí "Školáku" naučit? Žáci základní školy obyčejně křičeli, jiní si nahlas sdělovaly nejnovější zážitky, učňové se taky učit nemuseli, ti řvali při kartách, a ostatním studentům nezbývalo než se přizpůsobit.
Bylo tehdy moc zákazů, včetně fotografování nádraží. V celém vagonu pro školní mládež bylo zakázáno kouření , i když tam byly tabulky "Kuřáci", a hraní karet. Při kouření se nechal chytit málokdo, ale při kartách ostražitost mizela. Hraní karet některým průvodčím obzvlášť vadilo a karty zabavovaly. K čemu jim byly, snad je darovaly nějaké hospodě, kam chodily, nebo nějaké partičce vlakových hráčů?
Jednu průvodčí jsme si s kartami moc znepřátelili. Začalo to tím, že jeden spolužák patrně při hře švindloval, jednu kartu měl někde schovanou a neodevzdal ji. Když odešla, tak nám ji ukázal. Když nám příště další karty zabavovala, tak si je už přepočítala. Tentokrát chyběly dvě nebo tři. Sebrala nám měsíční průkazky. "Buď ty chybějící karty odevzdáte, nebo dostanete pokutu za poškozování vozu!" Který padesátiletý vůz není poškozený? Vyhrožování jí nebylo nic platné, tak jako jí byl k ničemu zabavený neúplný paklík karet. (M.Veselý)
Žádné komentáře:
Okomentovat