(Zpět na předcházející část) Pojem Vitorazsko se později rozšířil i na české obce v okolí, spádové území města Suchdol nad Lužnicí, které se svým vzhledem neliší. Jako malé střípky rozbitého zrcátka se v drsné oblasti náhle zalesknou světově znějící názvy několika osad. Na duševní choroby autorů turistických příruček lehce kdysi mohli pomyslet neinformovaní čtenáři, když jim bez jakéhokoliv vysvětlení doporučovali cestu z Tušti přes New York a Paris do Klikova. K pocitu, že se tady sešel celý svět, může ještě přispět fakt, že poblíž je možné narazit na osady Velký London, Malý London, Bosna a Benátky.
Zato osady Tři Facky a Žabárna mají obyčejné české srozumitelné názvy.
Po roce 1948 Suchdolsko téměř vymizelo ze všech turistických map a průvodců, bez propustky se do pohraničí nesmělo. Turista zde byl ztracen i později, koncem padesátých let, kdy vše bylo tajné, směrová či informační tabule vzácností.
V poslední pragmatické době, kdy po čtyřech desetiletích netržního „poroučení větru a dešti“ končí v této oblasti intenzivní obdělávání půdy, dostává krajina další „nejihočeský“ vzhled. Dlouhé ploty kolem vyprahlých pastvin připomínají americký či australský venkov, rozsáhlé lesní porosty by se docela dobře hodily někam do Kanady nebo Finska a upravené domky těch úspěšnějších usedlíků září do krajiny pestrými barvami, jako by sem přilétly z kýčovitého Bavorska.
Dobou vnucená napodobenina zámořské velikosti a drsnosti zkombinovaná s rozmanitou a jemnou středoevropskou kulturou nenásilně nabízí návštěvníkovi zcela nové představy o této zdánlivě méně výrazné části jižních Čech a překvapuje ho příjemnými dojmy a láká k dalším a dalším návštěvám, k dalšímu a dalšímu pozorování a poznávání.
Území tzv. Vitorazská (pojmenování podle nedalekého dolnorakouského hradu Weitra -Vitoraz) až do roku 1919 patřilo k historické zemi Dolní Rakousy. Až do poloviny 19. století zdejší obyvatelstvo nebralo česko-rakouskou hranici vážně, žili zde vedle sebe bez problémů Češi i Němci, jak kdo přišel. Teprve když se mezi pražskými vzdělanci a vídeňskými politiky rozhořely boje o moc, byly vyvolány národnostní spory. Obyvatelstvo v pohraničí dlouho odolávalo, ale nakonec podlehlo a začalo se rozdělovat.
Zato osady Tři Facky a Žabárna mají obyčejné české srozumitelné názvy.
Po roce 1948 Suchdolsko téměř vymizelo ze všech turistických map a průvodců, bez propustky se do pohraničí nesmělo. Turista zde byl ztracen i později, koncem padesátých let, kdy vše bylo tajné, směrová či informační tabule vzácností.
V poslední pragmatické době, kdy po čtyřech desetiletích netržního „poroučení větru a dešti“ končí v této oblasti intenzivní obdělávání půdy, dostává krajina další „nejihočeský“ vzhled. Dlouhé ploty kolem vyprahlých pastvin připomínají americký či australský venkov, rozsáhlé lesní porosty by se docela dobře hodily někam do Kanady nebo Finska a upravené domky těch úspěšnějších usedlíků září do krajiny pestrými barvami, jako by sem přilétly z kýčovitého Bavorska.
Dobou vnucená napodobenina zámořské velikosti a drsnosti zkombinovaná s rozmanitou a jemnou středoevropskou kulturou nenásilně nabízí návštěvníkovi zcela nové představy o této zdánlivě méně výrazné části jižních Čech a překvapuje ho příjemnými dojmy a láká k dalším a dalším návštěvám, k dalšímu a dalšímu pozorování a poznávání.
Území tzv. Vitorazská (pojmenování podle nedalekého dolnorakouského hradu Weitra -Vitoraz) až do roku 1919 patřilo k historické zemi Dolní Rakousy. Až do poloviny 19. století zdejší obyvatelstvo nebralo česko-rakouskou hranici vážně, žili zde vedle sebe bez problémů Češi i Němci, jak kdo přišel. Teprve když se mezi pražskými vzdělanci a vídeňskými politiky rozhořely boje o moc, byly vyvolány národnostní spory. Obyvatelstvo v pohraničí dlouho odolávalo, ale nakonec podlehlo a začalo se rozdělovat.
Československý stát byl sice vyhlášen 28. října 1918, hranice státu však byly stanoveny mnohem později. Důvodem připojení Vitorazska k Československu byl svod dvou českých železničních tratí (Praha, Plzeň) a velké nádraží severně od města Gmünd. Rakousko i mezinárodní rozměřovací komise, zasedající ve francouzském Saint Germain, dne 10. září 1919 vyhověly žádosti československé delegace, vedené dr. Benešem, a souhlasily s připojením částí dolnorakouského historického území, Vitorazsko (132 km2) a Valticko (82 km2), k Československu.
Bývalé rakouské území připojené k Čechám, tzv. Vitorazsko, má rozlohu 113 km2, v době připojení na něm bylo 11 obcí, ve kterých žilo 8541 obyvatel německé národnosti a 1386 Čechů. Vzhledem k převaze německého obyvatelstva se samozřejmě brzy proti rozhodnutí mezinárodní rozměřovací komise (Francie, V.Británie, USA, Japonsko) ozvaly protesty, organizované rakouskými a německými nacisty. Autor: R.Fischer(Pokračování)
Žádné komentáře:
Okomentovat