Cikáni přijeli!

V padesátých letech si potulní slovenští cikáni naší malou obec oblíbili. Mnoho tam sice nevyžebrali, ani nenakradli, ale měli tam klid k "rehabilitaci" a nabrání sil na další cestu. Zdrželi se tak průměrně týden, někdy čtrnáct dní. Jezdili ve skupinách, asi po pěti koňských povozech - pravděpodobně rozvětvené rodiny. Ze Slovenska do Čech přijížděli na jaře. Přes léto se toulali po českých vesnicích, a kde se jim líbilo, tam za sezónu zavítali několikrát. Na podzim se vraceli na "slovenskou základnu." Některé už jsme znali, co přijížděli pravidelně, některé skupiny byly zcela neznámé. V celé cikánské komunitě zřejmě fungovala zpravodajská služba, takže věděli, kde je výhodné táboření, a kde jim pšenka nepokvete. Vyhýbali se městům a větším obcím, kde byly četnické stanice (správně SNB).

Kdokoli z vesnice, většinou děti, když spatřil přijíždějící vozy s plachtami, hned to utíkal oznámit dospělým, případně doběhl na nejbližší pole. V několika minutách se katastrem neslo zpráva: "Cikáni přijeli!" Následoval úprk lidí domů zavřít a zamknout dům.

V té době ještě nebývalo za "bílého" dne zvykem, i když se pracovalo na hodně vzdáleném poli nebo louce, zavírat vrata a dveře do dvora. Vejít mohl volně kdokoli. Lidé si důvěřovali. Zamykal se maximálně vchod do bytu, přičemž klíč se dával buď pod rohožku nebo na hřebík nade dveřmi a pod., jak příslušníci rodiny byli domluveni. V každém dvoře sice byl pes, který ovšem byl ze řetězu pouštěn jen na noc.

Cikáni s vozy zamířili k svému tábořišti. U nás měli tři místa: dvě u rybníků, jedno u obecní studny na návsi. Voda a pastva, to byl pro kočovný život základ. Hlavně to potřebovali koně, ale i pro obyvatele vozů s plachtou byla voda důležitá; na vaření, mytí, praní prádla, atd. V době, kdy kolona zaujímala místo k táboření, kdy muži vypřahali koně, už dávno se různými vesnickými zákoutími a pěšinami míhaly dlouhé široké sukně starších cikánek, které využívaly doby, než se místní lidé vrátí domů, k polapení nějaké té slepičky kropenaté či kuřátka. K tomu sloužily ty široké špinavé a potrhané sukně a různá paleta, šály a šátky, v nichž se skrylo leccos, ale které se kontrolovat neodvážil ani ten nejotrlejší policajt.

Jakmile cikánské vozy zastavily, vyhrnul se z pod plachet houf dětí, většinou nahých nebo v nějakých potrhaných košilkách. Nás, místní děti, rodiče museli zahánět a zamykat jako slepice, protože jsme bývali nesmírně zvědaví, jak to v takovém cikánském táboře vypadá. Říkali nám, že nás cikáni ukradnou a někde prodají. Přes všechny zákazy se nám několikrát podařilo nejprve cikánský tábor obhlédnout, a pak navázat s cikánskými kluky "družbu", i když oni česky nedovedli, my zase cikánsky. Takový cikánský tábor ovšem nebyl důstojný chrám páně, uprostřed s romantickým táborákem , to bylo něco jako současný český parlament, tam nekřičeli jen děti, ale všichni, tam se neustále hádali, hlavně ženy. Dodnes mi zůstal v paměti výraz "čurrry magala", dodnes nevím, co to znamená. Koho jsme se báli, a báli se ho i cikáni, byl starý cikán Rafaj. To byl takový malý dědek s naježeným plnovousem, který se neustále vztekal a vřískal jako pavián. Říkalo se o něm, že je to nějaký cikánský král.

Na žebrotu po vsi se vydávaly cikánky. Lidé je do dvorů raději vpouštěli, aby je měli pod kontrolou. Cikánky zpravidla nabízely "pohádání z ruky". S prázdnou asi nikdy neodcházely, i když v době kolektivizace byla na vesnicích velká bída, protože komunistické orgány nutily hospodáře odevzdat jako kontingent poslední zrno a poslední bramboru. Pro cikány se něco našlo, lidé jim dávali vejce, chleba, brambory, mouku a jiné potraviny. I nějaká koruna se našla. "Vždyť jsou to také lidé," slyšeli jsme od dospělých, "jejich děti mají hlad." Muži obchodovali s koňmi, které zřejmě pašovali z Polska. Cikáni koňům rozuměli a věděli o kdejakém koni daleko široko. Cenu obyčejně natáhli hodně vysoko, muselo se smlouvat, nakonec zkušení hospodáři, kteří se k "handlu" odhodlali, tvrdili, že koupili dobře.

Když cikáni "zvedli kotvy" a vydali se obšťastnit jinou vesnici, lidé si oddechli, avšak žádná nenávist proti tmavší rase neexistovala. Cikáni prostě patřili k životu jako vlaštovky nebo čápi, kteří na jaře přilétli a na podzim odlétli. Koncem padesátých let však do zaběhlého koloběhu života zasáhly úřady, které koně cikánům zabavily a daly na jatky, vozy spálily a cikány zahnaly do městských bytů. Z lidí, jejichž předkové tisíce let žili svobodným kočovným životem, se měli přes noc stát usedlí a poslušní vašnostové. (M.Veselý,14.9.2009)