Prezident Jozef Tiso
Takzvané Slovenské národní povstání vypuklo v době, kdy už bylo jasné, že Německo válku nevyhraje. Teprv po roce 1989 mohou historici zveřejnit pravdu u tom, co to byli partyzáni a jaké krutosti páchali na civilním obyvatelstvu.
Objevily se v létě 1944 ve slovenské vládě a armádě návrhy, nezávisle na slovenských komunistech, že Slovensko by mělo přejít na stranu Spojenců. Takové plány měl slovenský ministr národní obrany Ferdinand Čatloš. Podle nich měla slovenská armáda otevřít Slovensko Rudé armádě. Tyto plány vznikly na základě obav, že Slovensko bude součástí útoků spojenců a bude potopeno společně s Německem. Stejný cíl měli komunisté, avšak s Čatlošem nechtěli spolupracovat, protože odmítal Benešovy a Gottwaldovy plány na obnovení Československa. Čatloš předpokládal existenci Slovenského státu i po válce.
Zájem vyprovokovat slovenské obyvatelstvo proti Němcům a rozložit slovenskéou armádu měla hlavně Rudá armáda, která celé léto 1944 na Slovensko vysazovala partyzánské jednotky. Známými sovětskými veliteli byli Alexej Nikitič Asmolov, Anatolij Pavlovič Ržeckij, Jevgenij Pavlovič Voľanskij či Alexej Semionovič Jegorov. Celkem bylo z Kyjeva na Slovensko přemístěno 53 vycvičených sovětských partyzánských jednotek. K nim se postupně přidávali slovenské kriminální živly, zběhové z armády a odpůrci samostatného Slovenska. SNP bylo ve skutečnosti povstáním proti Slovenské republice, protože se jednalo o zemi, která nebyla obsazena okupační armádou a nevládly v ní okupační německé orgány.
Partyzánské bandy zahájily činnost tím, že začaly popravovat slovenské občany, kteří měli německou národnost, k popravě stačilo jen mít příjmení Němec. Zatím žádné boje nebyly, avšak partyzáni stále intenzivněji vyvíjeli záškodnickou činnost spočívající v poškozování železničních tratí a mostů, následovaly sprosté krádeže, loupeže a vraždy nevinných lidí.
Slovenská vláda se snažila nepokojům zabránit, proto 12. srpna 1944 v oblastech partyzánských nepokojů vyhlásila stanné právo. Německé armády, které slovenské území potřebovaly pro tranzit zbraní a potravin pro bojující armády na východě, nechávaly zatím řešení situace na slovenských úřadech. Teprve když partyzáni u Košic zničili šest lokomotiv a zapálili 300 vagónů se dřevem, žádali slovenského prezidenta Tisa o povolení k zákroku. Ten odmítl, neboť věřil, že Slováci se nedají nadále strhávat k ničení své země.
27. srpna 1944 partyzáni přepadli Ružomberok, kde zabili asi 100 německých vojáků a 67 zajali. S nimi zatkli asi stejný počet civilistů. Všechny zajatce příští den odvlekli do hor, kde je bezbranné postříleli (asi 147 lidí). Večer vystoupil v rozhlase slovenský ministr vnitra Šaňo Mach a žádal obyvatelstvo o zachování klidu. Krátce po tomto Machovu projevu partyzáni v Brezně nad Hronom přepadli radnici a zabili čtyři představitele města, včetně starosty.
Následujícího dne zastavili partyzáni mezinárodní rychlík z Rumunska, vytáhli 28 německých občanů, včetně žen a dětí, a na rozkaz sovětského partyzánského velitele Veličky všechny zastřelili. V Lubochni přepadli německý dětský tábor a před hotelem Flóra povraždili 20 dětí.
Němci stále naléhavěji žádali slovenského prezidenta Tisa o povolení zákroku proti partyzánům. Tiso dlouho odmítal: "Kdyby Němci přišli na Slovensko, lehce se jich nezbavíme." Souhlasil až tehdy, když byl přesvědčen, že jinou možnost jak zabránit vraždění nevinných lidí nemá. "Partizáni sú najväčší nepriatelia slobodného a pokojného Slovenska. Kto by s nimi držal, je zradcom svojho rodu i svojej otčiny, ničí všetko, čo je spojené so slovenskou slobodou,"; v rozhlase řekl těsně pře začátkem bojů ministr obrany Čatloš, avšak v příštích dnech k partyzánům sám přeběhl. Byl však zatčen sovětskými partyzány, odvlečen do Ruska a uvězněn.
Teprve 28. srpna 1944 se německé jednotky začaly stahovat na Slovensko, aby proti partyzánům, kteří se zmocnili slovenského rozhlasu, zasáhly. Postalci zásluhou lží o věznění Tisa a jeho připravované popravě a zásluhou dezinformace o vpádu Maďarů na Slovensko přitahovali do partyzánských jednotek další lidi.
Objevily se v létě 1944 ve slovenské vládě a armádě návrhy, nezávisle na slovenských komunistech, že Slovensko by mělo přejít na stranu Spojenců. Takové plány měl slovenský ministr národní obrany Ferdinand Čatloš. Podle nich měla slovenská armáda otevřít Slovensko Rudé armádě. Tyto plány vznikly na základě obav, že Slovensko bude součástí útoků spojenců a bude potopeno společně s Německem. Stejný cíl měli komunisté, avšak s Čatlošem nechtěli spolupracovat, protože odmítal Benešovy a Gottwaldovy plány na obnovení Československa. Čatloš předpokládal existenci Slovenského státu i po válce.
Zájem vyprovokovat slovenské obyvatelstvo proti Němcům a rozložit slovenskéou armádu měla hlavně Rudá armáda, která celé léto 1944 na Slovensko vysazovala partyzánské jednotky. Známými sovětskými veliteli byli Alexej Nikitič Asmolov, Anatolij Pavlovič Ržeckij, Jevgenij Pavlovič Voľanskij či Alexej Semionovič Jegorov. Celkem bylo z Kyjeva na Slovensko přemístěno 53 vycvičených sovětských partyzánských jednotek. K nim se postupně přidávali slovenské kriminální živly, zběhové z armády a odpůrci samostatného Slovenska. SNP bylo ve skutečnosti povstáním proti Slovenské republice, protože se jednalo o zemi, která nebyla obsazena okupační armádou a nevládly v ní okupační německé orgány.
Partyzánské bandy zahájily činnost tím, že začaly popravovat slovenské občany, kteří měli německou národnost, k popravě stačilo jen mít příjmení Němec. Zatím žádné boje nebyly, avšak partyzáni stále intenzivněji vyvíjeli záškodnickou činnost spočívající v poškozování železničních tratí a mostů, následovaly sprosté krádeže, loupeže a vraždy nevinných lidí.
Slovenská vláda se snažila nepokojům zabránit, proto 12. srpna 1944 v oblastech partyzánských nepokojů vyhlásila stanné právo. Německé armády, které slovenské území potřebovaly pro tranzit zbraní a potravin pro bojující armády na východě, nechávaly zatím řešení situace na slovenských úřadech. Teprve když partyzáni u Košic zničili šest lokomotiv a zapálili 300 vagónů se dřevem, žádali slovenského prezidenta Tisa o povolení k zákroku. Ten odmítl, neboť věřil, že Slováci se nedají nadále strhávat k ničení své země.
27. srpna 1944 partyzáni přepadli Ružomberok, kde zabili asi 100 německých vojáků a 67 zajali. S nimi zatkli asi stejný počet civilistů. Všechny zajatce příští den odvlekli do hor, kde je bezbranné postříleli (asi 147 lidí). Večer vystoupil v rozhlase slovenský ministr vnitra Šaňo Mach a žádal obyvatelstvo o zachování klidu. Krátce po tomto Machovu projevu partyzáni v Brezně nad Hronom přepadli radnici a zabili čtyři představitele města, včetně starosty.
Následujícího dne zastavili partyzáni mezinárodní rychlík z Rumunska, vytáhli 28 německých občanů, včetně žen a dětí, a na rozkaz sovětského partyzánského velitele Veličky všechny zastřelili. V Lubochni přepadli německý dětský tábor a před hotelem Flóra povraždili 20 dětí.
Němci stále naléhavěji žádali slovenského prezidenta Tisa o povolení zákroku proti partyzánům. Tiso dlouho odmítal: "Kdyby Němci přišli na Slovensko, lehce se jich nezbavíme." Souhlasil až tehdy, když byl přesvědčen, že jinou možnost jak zabránit vraždění nevinných lidí nemá. "Partizáni sú najväčší nepriatelia slobodného a pokojného Slovenska. Kto by s nimi držal, je zradcom svojho rodu i svojej otčiny, ničí všetko, čo je spojené so slovenskou slobodou,"; v rozhlase řekl těsně pře začátkem bojů ministr obrany Čatloš, avšak v příštích dnech k partyzánům sám přeběhl. Byl však zatčen sovětskými partyzány, odvlečen do Ruska a uvězněn.
Teprve 28. srpna 1944 se německé jednotky začaly stahovat na Slovensko, aby proti partyzánům, kteří se zmocnili slovenského rozhlasu, zasáhly. Postalci zásluhou lží o věznění Tisa a jeho připravované popravě a zásluhou dezinformace o vpádu Maďarů na Slovensko přitahovali do partyzánských jednotek další lidi.
Slovensko bylo nadále samostatným svobodným státem, kde byla veškerá moc v rukou slovenské vlády. Poté, co německé jednotky přibyly na Slovensko, prohlásil německý ministr vnitra Heinrich Himmler: "Slovensko je spřátelený stát, a ne obsazená země, proto je třeba, aby se německé vojsko chovalo jako v přátelské zemi."
K povstalcům přešlo mnoho jednotek slovenské armády, přičemž hlavním důvodem slovenských důstojníků bylo dostat se na stranu Spojenců. Běžní slovenští vojáci se ve velkém počtu vzdávali Němcům, protože jim byly zločiny partyzánských velitelů a jejich band odporné.
Proti padesáti tisícům německých vojáků stál stejný počet slovenských vojáků a asi patnáct tisíc partyzánů. Němcům se dařilo likvidovat povstalce poměrně rychle, protože získali mnoho přeběhlíků z povstalecké armády i civilní obyvatelstvo.
Poslední odpor útočícím Němcům povstalci kladli ve Zvolenu a Banské Bystrici. Ještě předtím, než úplně složili zbraně, nezapomněli na Slovenský národní poklad uložený ve Slovenské národní bance v Banské Bystrici, který dali dopravit do Moskvy.
K povstalcům přešlo mnoho jednotek slovenské armády, přičemž hlavním důvodem slovenských důstojníků bylo dostat se na stranu Spojenců. Běžní slovenští vojáci se ve velkém počtu vzdávali Němcům, protože jim byly zločiny partyzánských velitelů a jejich band odporné.
Proti padesáti tisícům německých vojáků stál stejný počet slovenských vojáků a asi patnáct tisíc partyzánů. Němcům se dařilo likvidovat povstalce poměrně rychle, protože získali mnoho přeběhlíků z povstalecké armády i civilní obyvatelstvo.
Poslední odpor útočícím Němcům povstalci kladli ve Zvolenu a Banské Bystrici. Ještě předtím, než úplně složili zbraně, nezapomněli na Slovenský národní poklad uložený ve Slovenské národní bance v Banské Bystrici, který dali dopravit do Moskvy.
Žádné komentáře:
Okomentovat