Válečné hroby promlouvají.

Sledování exhumace hromadného hrobu není nejpříjemnější podívaná, zvláště když je prováděna za listopadového dušičkového počasí. Při pohledu na lidské ostatky, vyschlé kosti obalené černými tkáněmi, se v mozku prohání různé myšlenky. V mém případě tato záležitost výrazně přispěla ke změně mnoha názorů na lidi a na válku, konkrétně na konec druhé světové války, a na politiku. Jednalo se o odkrývání hrobu s osmadvaceti německými vojáky.

Před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku se od 20. listopadu 1945 až do 1. října 1946 projednávaly žaloby vůči 24 pohlavárům nacistického Německa. Soudci nakonec v takzvaném Norimberském procesu vynesli 12 rozsudků smrti, z nichž bylo vykonáno deset. (Görring spáchal sebevraždu a Bormann byl odsouzen v nepřítomnost - nedávno se zjistilo, že v době procesu byl dávno po smrti, protože zahynul v bojích o Berlín 30.4.1945 ). Sedm nacistických organizací - gestapo, SS, SD, Říšská vláda, Sbor politických vůdců, Generální štáb a OKW - byly soudem prohlášeny za zločinecké.
Wehrmacht (braná moc Německé říše) odsouzen nebyl. Na rozdíl od jednotek SS, do nichž byl vstup dobrovolný, do Wehrmachtu byli muži povoláni zákonem, a použití zbraní nemohli ovlivnit. Podle Ženevských konvencí vztahovala se na ně po válce stejná práva jako na vojáky jiných zemí. To se týkalo hlavně jejich pobytu v zajateckých táborech a pochovávání mrtvých do označených válečných hrobů. Nacizmus byl odsouzen a zavržen, přesto v českých končinách žijí stále lidi, kterým humánnost, mezinárodní dohody a globalizace nic neříkají, oni nadále si libují v nacionalistickém smrádku 19. století, ze kterého se bohužel i dnes dá vytloukat politický kapitál.
V mládí jsme se na té asi dvaceticentimetrové měkké vyvýšenině, na bažinaté louce, mnohokrát pohoupali, aniž jsme tušili, že nad mrtvými vojáky je jen ten několikacentimetrový drn. Potom v blízkosti hrobu byla vykopána hluboká meliorační stoka a hrob byl zakryt téměř metrovou vrstvou materiálu z výkopu. Na místě vyrostly křoviny a stromy.
Místní lidé věděli, že němečtí vojáci byli zde v květnu 1945 pobiti vlasovskými důstojníky, vedenými jistým generálem. Údajně to měla být pomsta za smrt vlasovského kapitána, kterého jiní němečtí vojáci den předtím zabili v sousední vesnici. Spád událostí na konci války byl v této oblasti tak rychlý a dramatický, že jej pravděpodobně nikdo pravdivě nezaznamenal a pamětníci se později nebyli schopni shodnout na žádných údajích včetně data, kdy k pobití německých vojáků došlo. Událost byla spojována s Pražským povstáním, tedy s obdobím mezi 5. a 8. květnem 1945, v němž je nyní velký podíl na vyhnání německé armády z Prahy přikládán právě vojákům generála Andreje Vlasova.
Že při odkrytí hrobu se nenašly hodinky, zubní korunky a žádné jiné drahé kovy, mimo jednoho prstenu, mě nepřekvapilo. Přitom se zachovaly zapalovače, plnící péra, hygienické potřeby, modlitební knížky atd., - jedinou odměnou pro hrobníky pravděpodobně byla jen kořist, a četník, který událost vyšetřoval a na pohřbívání dohlížel, všechno vidět nemohl - možná nechtěl. Šokem pro mě bylo, že k pobití německých vojáků došlo 10. května 1945, tedy dva dni po skončení války. Jednomu ze zabitých vojáků, kteří přežili několik let válečných útrap, chybělo k domovu 10 kilometrů, půl hodiny jízdy na korbě nákladního auta, které ho vezlo. Takový je také lidský osud.
Vlasovci byli převážně Rusové a Ukrajinci, kteří vyrostli v atmosféře bolševické revoluce, občanské války a Stalinova teroru a znali způsoby bolševických komisařů. Násilí a smrt je doprovázely od mládí, nelze se divit, že válka udělala z nich bezcitné zabijáky. Konec války právě vlasovce šeredně zaskočil. Najednou je nikdo nechtěl, nikam nepatřili, stalo se z nich sousto pro bolševiky. Německo, které je vyzbrojilo, bylo na lopatkách, Američané si nechtěli rozkmotřit Stalina, takže mu vlasovce předávali, a sověti se vůbec netajili tím, že všechny vlasovce jako zrádce postřílejí.
Je zřejmé, že na konci války obrácením zbraní proti německým armádám se vlasovci chtěli pomstít za spoušť, kterou německá vojska na ruském území udělala a také se asi domnívali, že si před Rudou armádou získají reputaci, budou vzati na milost a budou se se moci vrátit domů. Do Ruska se převážně vrátili, pokud nebyli popraveni už na českém území, ale kolik jich přežilo sovětské soudy a sibiřské koncentráky a pracovní tábory a vrátilo se ke svým rodinám, to známo není. Údajně velmi malé procento.
Aby poválečného násilí a hlouposti nebylo málo, přišlo se svou špetkou omezeností do mlýna i obecní zastupitelstvo obce v jejímž katastru byl tento hrob. Zastupitelstvo, od roku 1990 vedené předlistopadovou aktivní komunistkou, bránilo od roku 1994 odkrytí tohoto hromadného hrobu a převezení ostatků mrtvých vojáků na hřbitov v Chebu. Nakonec k tomu došlo i proti vůli představitelů obce, protože od roku 2004 je pohřbívání vojáků upraveno, mimo mezinárodních smluv, také českým zákonem č.122. Pokud by to neudělala oficiální organizace, udělali by to ilegální hledači pokladů, kteří jako první se zkoumáním tohoto hrobu začali. Vyzdvižení ostatků z hrobu bylo zakončeno krátkým církevním obřadem.

(M.Veselý,10.12.2009)