Omyl zvaný Československo?

V současné době je vzpomínáno vzniku Československa, jehož život ukončilo rozhodnutí Slovenské národní rady z července 1992, která tehdy schválila vytvoření samostatného slovenského státu. Hlasování bylo reakcí na federální parlamentní volby, ve kterých v českých zemích zvítězila ODS, v čele s Klausem, a na Slovensku HZDS, včele s Mečiarem. Slovákům byl obratně vnucen strach z Klause.

Zatímco v náhle tvrdé kapitalistické Praze Klausovi vyhrála volby násilná rychlá a bezohledná privatizace, v níž špinavé peníze vyprali pražští veksláci a zelináři, na Slovensku to byly takzvané slovenské národní zájmy s orientací na proletariát a na Rusko. V obou případech se hlavně jednalo o získání politické i ekonomické moci. V obou případech volby proběhly ve prospěch bývalých totalitních struktur (s červenou legitimací i bez ní), které dobře znaly komunistický hospodářský systém a věděly o místech, kde je možné bez velké námahy postavit tunely.

Po osmnácti letech od rozdělení Československa se ukazuje, že jsme dospěli do doby, kdy státní hranice ztratily význam, i když jsou skupiny lidí, které si to nehodlají připustit a dělají všechno pro to, aby tomu tak nebylo. Kde se v roce 1989 vzaly přebujelý český pragocentrizmus a slovenský antičechoslovakizmus?

Touha po moci byla v Praze vždy, avšak až do 18. století to byla záležitost politicky méně významného úřednictva, protože o dění v Království českém rozhodovala venkovská šlechta s městy, včetně měst pražských. V 19. století se zrodily nové společenské vrstvy, hlavně v Praze, jejichž zájmy byly jiné než zájmy šlechtické. Novodobí pražští podnikatelé a intelektuálové, pod rouškou národního obrození, odstavili venkovskou šlechtu i města a stáhli většinu politické i výkonné moci do Prahy. To způsobilo přísun financí. Kde jsou peníze, tam jsou lidé! Nastal přesun lidí z venkova do Prahy a okolních měst (Žižkov, Smíchov atd.), která na konci 19. století zažila ohromný růst. Venkovská města rostla jen pomalu. Lidé žijící v Praze měli vždy nejrychlejší přísun informací - a tím i peněz - a nejrychleji reagovali na politické a hospodářské proudy. Proto se vydávali za nadřazené nad zbytkem země české, po roce 1918 i země slovenské.

Ponecháme-li stranou prvorepublikové protičeskoslovenské magorfantazie Hlinky a Tuky, zbude nám pro osamostatnění Slovenska vzor, kterým byla Tisova Slovenská republika, v níž pod Hitlerovou patronací Slováci zažili doposud nejúspěšnější období svých dějin - a pak normalizace po roku 1968.

Obnovení Československa, bez Podkarpatské Rusi, v roce 1945 proběhlo, aniž se někdo ptal občanů, jestli si to přejí, nebo ne. Prostě Stalin, Beneš a Gottwald se v Moskvě o tom domluvili. Po válce musela být odvedena pozornost od kolaborace s fašisty, posloužilo k tomu vyhánění českých Němců a slovenských Maďarů. Tehdy se i slovenské zájmy staly zločinem a stály krk Vladimíra Clementise. Politické ambice Gustáva Husáka jako slovenského nacionalisty byly odměněny několikaletým kriminálem. Do čela státu se dostal Antonín Novotný, který odmítal jakékoli slovenské odlišnosti. O problémech regionů, českých i slovenských, se psát a mluvit nesmělo. Nezbývalo než se přizpůsobit. Vše spělo k vytvoření skutečného československého národa, jak ho vymysleli Masarykovi prvorepublikoví druzi.

Husákův nástup přišel na jaře roku 1968 a nezastavila ho ani sovětská okupace. Naopak, využil jí dokonale. Tak jako využil Dubčekovy odvahy vyrazit Novotného z trůnu. Vytvoření federálního státu 28.10.1968 oba národy vůbec nerozdělilo, v té době byli zásluhou odporu proti okupantům tak jednotné jako nikdy předtím, ani nikdy potom.

K psychologickému rozdělování země došlo nenápadně hned od počátku normalizace v roce 1969. Zatímco v ČSR kádrové prověrky v podnicích a institucích přežili jen ti nejkovanější odpůrci Dubčekova obrodného procesu a nejobratnější převlékači kabátů, na Slovensku prověrkové komise zavíraly jedno oko, někdy obě. Nejen čeští komunisté, ale i nestraníci, všichni vedoucí hospodářští pracovníci, technici a úředníci byli postaveni před prověrkové komise. Čistky, které proběhly ve vědeckých institucích, školství a kultuře, nemají v české historii obdobu. Rovněž ohromné rozdíly byly v činnosti represivních složek. Slovensko o normalizaci příliš toho nevědělo. A to se projevilo ve zcela odlišných reakcích obyvatelstva po listopadu 1989.

Husák samozřejmě o rozdělení státu veřejně neusiloval, šlo mu o osobní moc a zřejmě o to, aby slovenské zájmy byly prosazeny na úkor zájmů českých. Bylo to nenápadné šlechtění závisti. Byl to v rámci železné opony jakýsi plíživý a zákeřný šovinizmus, který po Husákově odstoupení rychle dozrál v separatizmus. V pozadí byly peníze, mzdy. Slováci věděli o investicích (metro) a vysokých mzdách v Praze, které přesahovali celostátní průměr, přičemž na Slovensku průměru nedosahovaly. Pocitu křivdy, který u Slováků pěstoval Husák, využili ambiciózní polistopadoví politici, jejichž útok na federaci nemohl skončit jinak než rozdělením státu. (jiří Krž, 20.7.2009)