Ekologické státní statky.

Pojďte všichni do pohraničí,
ať nám to tam Němci nezničí.
Jsou tam státní statky
a svobodný matky...



Takovýto a podobné lidové popěvky bylo na Šumavě možné zaslechnout krátce po roce 1945. Pěli je dobrodruzi, zlatokopové i lidé slušní a naivní, kteří uvěřili slibům vlády, že zde najdou lehké živobytí, dostanou nemovitosti, nové domovy, dobrou práci a spokojenost. Poválečná vláda se sice snažila na opuštěných statcích zachovat zemědělství, ale idylka netrvala dlouho.

Na notu poválečných pěvců-budovatelů zapěl nyní i modravský starosta Antonín Šubrt. Navrhl, aby vláda na opuštěných šumavských loukách a pastvinách vybudovala statky, na kterých by nájemci pěstovali tzv. ekologické potraviny a prodávali je turistům. V podstatě by se nejednalo o nic nového, vždyť státní statky a státní podniky byly na Šumavě ještě nedávno.

Hospodaření státních statků bylo většinou prodělečné, ale bylo to ve své době asi jediné možné řešení, jak nezalesněné části Šumavy kultivovat. Nápad modravského starosty by jistě okamžitě zapadl, kdyby jeho součástí nebyla slova o ekologickém zemědělství. Zazněl silný potlesk z ministerstva životního prostředí a ze Strany zelených.

Nadšení dobrodruhů po roce 1945, kteří se po šumavských loukách proháněli na koních, s kolty zavěšenými proklatě nízko, brzy pominulo. S napěchovanými prkenicemi se do vnitrozemských měst vraceli i národní správci, kteří už dobytek a další majetek, co zůstal po odsunutých Němcích, rozprodali. Tržbu odevzdávali státu jen výjimečně.

Obyvatelstvo šumavských osad prořidlo opět po znárodnění a kolektivizaci. Vláda dala, vláda vzala. Navíc byla postavena železná opona, Pohraniční stráž většinu dosídlenců přinutila k odchodu do vnitrozemí. Staré horské domky byly nahrazovány uniformními uměle budovanými sídlišti, do nichž se za výrazných výhod, především tzv. pohraničních příplatků, dařilo lákat zaměstnance, kteří zde delší či kratší dobu zůstávali.

Po roce 1990 osídlenců příliš nepřibylo, spíš ubylo. Privatizace šumavského zemědělství se také jaksi nezdařila.

Za návrhy starosty Modravy (do roku 1948 se říkalo Mádr), obce, která má 49 stálých obyvatel a výměru 8.143 ha, asi nebudou starosti o osud celé CHKO Šumava (163.000 ha včetně Národního parku), ale profit jeho obce z intenzivního turistického ruchu. Zatím na něm nejvíce vydělávají lidé, kteří v obci nežijí.

Zřizování ekologických státních statků ve velkém je nereálné, ve státní kase se peníze příliš nedrží a k zestátnění na Šumavě zemědělský majetek už není. Je však možné, že se za přispění ministerstva podaří za pár desítek milionů postavit v Modravě vzorový stateček, na němž se usadí nějaká ekologická či náboženská sekta, která za státní a evropské dotace a za soukromé dobrovolné příspěvky bude obdělávat několik hektarů šumavské zemědělské půdy. Vše se vyvíjí, i představy o zemědělství a zdravých potravinách.