Český venkov se změnil.

Kdyby naši předci, kteří žili v první polovině 20. století, vstali z mrtvých, asi těžko by českou krajinu poznali. Zatímco města, vesnice, silnice a železnice, i přes veškerou modernizaci, mají prakticky stejný půdorys jako v minulosti, tvar a vzhled zemědělských pozemků se zcela změnily.

Změny zahájila politická kolektivizace zemědělství v roce 1949 a ukončila je - zatím - politická privatizace zahájená v roce 1992. V těchto obdobích nedošlo jen k scelení pozemků a ke změně způsobu obdělávání, ale také ke změně využití zemědělské půdy.

Vytvoření skutečné orné půdy jako živého organizmu není všude záležitost jednoho roku ani jednoho desetiletí, to je proces stovek let. Intenzivnější obdělávání českého pralesa začalo už v době usazením Slovanů v druhé polovině prvního tisíciletí, i když určitým způsobem zemědělstvím se zabývaly i národy, které předtím na českém území pobývaly. Na českém území bylo jen málo úrodných nížin, na kterých se zemědělci nejdříve usazovali, postupem času byli nuceni obdělávat i méně úrodné části území. Nutila je k tomu vrchnost i obavy z hladu.

Mnoho století pracně káceli lesy, kultivovali půdu, vytvářeli více či méně úrodná políčka, jež jim poskytovala obživu. Každá vesnice, každá farnost, každé panství byly soběstačné ve výrobě potravin i dalších životních potřeb. Tisíc let zemědělci nejen pracovali a zakládali vesnice, ale předávali si zkušenosti, vzdělávali se. Za daných podmínek dospěli k nejvyšší možné úrovni. Mimo skalnatých horských vrchů a některých jezer a vodních toků je vzhled celé české země dílem lidských rukou.

Trojstranné zemědělství (ozim, jař, úhor) nebylo ničím jiným než efektivním využíváním zúrodněné orné půdy. Méně úrodné a vlhké pozemky byly využívány jako louky a pastviny. Toto rozdělení pozemků zůstalo i po přechodu na vícehonné osevní postupy (střídání více plodin) a orbu ruchadlem. V některých méně úrodných oblastech začala funkce zemědělců jako jediných výrobců a dodavatelů potravin ztrácet význam s rozvojem železniční a silniční dopravy. (František Novotný)