Až do nástupu na vojenskou službu v roce 1963 jsem netušil, že vánoce lze trávit také jinak než podle idyly vyzařující z Ladových obrázků. Měl jsem to „štěstí“, že jsem „mohl“ narukovat v době, kdy Chruščov s Kennedym na sebe ještě dělali „bu-bu-bu“ a řinčelo se zbraněmi. I těmi jadernými, s jejichž umístěním na Kubě Američané nesouhlasili. Do tohoto napětí, i když Kennedy byl už po smrti, přišly vánoce.
Po šestiměsíčním drastickém výcviku jsem byl těsně před vánocemi převelen - snad kvůli oklamání nepřítele - k bojové jednotce protivzdušné obrany, umístěné hluboko v lesích. Tam jsem neznal nikoho, natož praktické vojenské zvyklosti. Jako nový muž jsem bez ohledu na odbornost musel na Štědrý den do služby, což byla hlídka na nepříjemně větrném kopci, navíc na desetimetrové věži bez střechy. Před nástupem jsem byl poučen, že za žádných okolností se nesmím z místa vzdálit, dokud nebudu vystřídán.
Mrzlo, foukal vítr ostrý jako nůž, ale jinak služba probíhala dobře. Střídali jsme se po dvou hodinách, až do čtyř hodin odpoledne, kdy se setmělo a „spolubojovník“ šel na slavnostní večeři. Vystřídat už mě nepřišel on ani nikdo jiný. Takže jsem poctivě stál nejen do šesti, kdy mi měla služba skončit, ale až téměř do deseti.
Konečně jsem byl vystřídán a hladový jako vlk jsem se hnal do jídelny. Tam byla spoušť jako po výbuchu pumy. Mezi střepy z talířů a lahví od alkoholu se dalo klouzat na bramborovém salátu. Stopy salátu bylo možno spatřit i na okenních tabulkách, stěnách i stropě. Před krátkým časem tam proběhla menší salátová válka. Jiné zbraně nebyly momentálně po ruce. Po dobytí do vydávacího okna kuchyně, odkud se ozýval zpěv a křik, jsem se mimo nadávek od kuchaře dozvěděl, že mohu udělat jedinou věc: Vypadnout a neobtěžovat , večeře byla v pět hodin, v deset je všechno dávno snědeno!
Vydal jsem se na „cimru“, kde byla spoušť podobná té v jídelně. Uprostřed tři vojáci, „mladí“ jako já, vybírali holýma rukama kousky uhlí z hromady mouru, který v kamnech nehořel. Uhlí byl tehdy trvalý nedostatek, bylo na příděl. Armáda měla jiné starosti než shánět pořádné uhlí.
Tenkrát ovšem výraz šikana nebyl znám, pouze povinnost splnit rozkaz. Hned ve dveřích jsem dostal od nějakého přiměřeně opilého poddůstojníka do rukou dva uhláky a ještě s jedním nováčkem jsme poklusem byli posláni do skladu pro uhlí, nikoliv pro prach. „Kamna musí být až do rána žhavá!“ zněl rozkaz. Holýma rukama jsme až do půlnoci vybírali, ve skladu bez světla, už v několikrát přebrané hromadě uhelného prachu kousky uhlí. Potom jsem jako náhradu za půlnoční bohoslužbu ještě držel do rána službu u kamen, která nesměla vyhasnout, aby „unavení“ poddůstojníci nestrádali zimou.
Tak štědře - po „uvolnění mezinárodního napětí“ - ve vojsku proběhl první Štědrý den. Po předcházejících měsících spánku v botách, se samopalem zavěšeným ve dne v noci na krku, nemohlo ukončení sovětsko-amerického konfliktu poblíž kubánských břehů vypadat jinak. Špína, zima, poplachy několikrát za den, hrubost, cynizmus, nekonečné šikanování. Voják Československé lidové armády musel k boji být připravený jako všestranně otupěný bezcenný kus, který pouze bezmyšlenkovitě plnil rozkazy, maximálně se mohl těšit na to, až v boji proti imperialistům bude moci padnout. (M.Veselý)
Žádné komentáře:
Okomentovat