Když socha Svobody vítala přistěhovalce (2.část).

(Předcházející část) Z Čech nebyl odchod lidí do USA jednotný, lišil se podle oblastí a podle povolání. Nejvíce lidí odjíždělo z východních a západních Čech, naopak střední Čechy a města Prahu a České Budějovice lidé téměř neopouštěli. Do USA se vydávali především dělníci, služky, čeledíni a další nekvalifikovaní lidé.

V přístavu, před nastoupením na loď, bylo nutno podrobit se dalším a dalším lékařským prohlídkám, které trvaly celé dva dny. Potom teprve bylo možno vydat se na loď, téměř vždy za doprovodu hudby. Stevardi na horních palubách se ujali zavazadel cestujících, uklidili je, ale po několika hodinách plavby vyrazili na paluby znovu, tentokrát s pilinami a košťaty, neboť žaludky bledých pasažérů na vytrvalé kolébání parníku reagovaly po svém.

Cesta parníku přes oceán trvala šest až dvanáct dní podle typu lodi a podle počasí. Přes neustále se měnící barvu moře byla plavba nudná, jeden den jako druhý. Cestující museli cestu trávit převážně na palubách, ve dne byl pobyt v kajutách zakázán.

Pro krácení dlouhé chvíle byly parníky vybaveny jídelnami, společenskými salóny, kiny, hernami, tanečními sály i sportovními zařízeními. Toto se vztahovalo na cestování v I. a II.třídě, ve III.třídě se o pohodlí a nějaké výbavě nedalo mluvit, tam nebyly kajuty ani lůžka, cestujícím byly vyhrazeny různé kouty v podpalubí, kde přespávali na zavazadlech.

Cestující na všech palubách si přes všechno pohodlí i nepohodlí oddechli, když se objevilo ploché pobřeží amerického ostrova Long Island, kolem něhož se vplouvalo do zátoky se sochou Svobody uprostřed. V zátoce, na níž absolvovaly lodě s nedočkavými a nervózními přistěhovalci poslední stovky metrů plavby, se mimo nich pohybovaly další stovky silně kouřících, houkajících a pískajících převážně menších lodí.

Po vystoupení na americkou pevninu následovaly téměř nekonečně dlouhé formality a celní prohlídky. Nakonec byl přistěhovalci přišpendlen na kabát lístek s nápisem „Přistěhovalec, prosím, přispějte radou a pomocí!“ Tomu, kdo neznal angličtinu, neměl peníze, ani na něho nečekali známí, lístek na klopě příliš nepomohl. V takových případech novopečeným přistěhovalcům nastávaly při zachování holé existence krušné chvíle. Naštěstí se obyčejně podařilo nějakého slušného krajana potkat, který pomohl alespoň radou.

Amerika přijímala nejraději takové cizince, kteří se uměli rychle přizpůsobit, uměli rychle „dělat peníze“ a rychle je utrácet. Nerozhodné a šetrné lidi Američané nechápali a považovali je za neschopné stačit americkému tempu, a tím za méněcenné. (Usmívající New York není pro každého)