Stojím ve frontě u jedné z pokladen supermarketu a přemisťuji nákup z vozíku na gumový pás u pokladny. Tato činnost se za řadu let, co v zemích českých začaly růst jako houby po dešti rozlehlé přízemní obchodní domy s rozlehlými parkovišti, stala rutinou. Dotlačuji vozík pomalu k pokladně, barokní andělíček u pokladny se naklání přes pás a vyzývá mě, abych z vozíku vyndal všechno. Pohlédnu nedůvěřivě dolů, v levém zadním rohu vozíku vidím krčící se kelímek s jogurtem.
Nechápu, jak jsem jej mohl přehlédnout. Rychle jej pokládám na pás a snažím se cosi koktat. Hrdlo je stažené, polévá mne horko, cítím, že rudnu, pevná půda pod nohama se nějak ztrácí. Pokladní se tváří netečně, jako by už dávno předem věděla, že právě v tento den a v tuto hodinu se postavím k její pokladně a budu chtít zatajit, vlastně ukrást, kelímek s jogurtem. Mrknu do fronty za sebou a vidím lhostejné pohledy zákazníků, mám však dojem, že v duchu si říkají: „Tak ty jsi jeden z těch, o nichž píše černá kronika, na tebe si budeme muset dát pozor!“
Vezu nákup ven a umiňuji si, že už do tohoto obchodu nevkročím, abych se hanbou nepropadl. Proklínám objemný drátěný koš na kolečkách. Zlatá stará dobrá samoobsluha, ve které si pokladní vybírala zboží z malého košíku sama. Mám na mysli jednu konkrétní státní socialistickou samoobsluhu, u jejíž pokladny sedávala pořád stejná pokladní, celou prodejní dobu, denně, celý rok.
Jak proti dnešku to tam bylo malé. Pominu-li jednoduchý, proti současnosti, nepatrný výběr zboží, byly tam jiné problémy. Hned za dveřmi neumělý nápis na čtvrtce papíru zákazníkům přikazoval, aby nákupní tašky odložili na polici u dveří, a bez nákupního košíku do prodejny nevstupovali.
Tento příkaz jsem přestal respektovat poté, co jsem na té polici zapomněl aktovku i s tranzistorovým rádiem. Zaplatil jsem a se svačinou v ruce jsem odešel. Dva dni jsem potom marně přemýšlel, kde by taška mohla být. Objevila se naštěstí, tam kde jsem ji podle příkazu nápisu odložil. Dva dni tam i s radiem nehnutě ležela, nezajímajíc zákazníky ani prodavačky.
Tenkrát byly hygienické předpisy EU ještě pojmem neznámým, takže si zákazníci museli házet pečivo na dno špinavého košíku mezi ostatní nákup a u pokladny si je nandal do papírového sáčku, který pokladní vytáhla odněkud ze šuplíku. Nápravná nařízení, jak se věznicím říkalo a v nichž jak známo byly sáčky lepeny, neplnila plán. Lidé, kteří si na hygieně více potrpěli, si nosili pomačkané papírové sáčky z domova, nebo před nákupem o něj požádali prodavačku.
Nikdy jsem se neobtěžoval schováváním starých sáčků, pravidelně jsem žádal o sáček nový. Pokladní vždy sáhla pod pokladnu, opatrně vytáhla jeden, zkontrolovala, jestli se nezmýlila a nevyňala dva, a podala mi jej. Jednou však mi sáček nedala. Snad se špatně vyspala, nebo měla nějaké osobní či rodinné problémy.
„Dala jsem vám sáček včera, kde je mám pořád brát, co si myslíte, dostávám je na příděl?“
Za vzpomínek na dávné časy dovážím nákup k autu. Mé pošetilé předsevzetí mě nutí k úsměvu. Proč bych neměl do supermarketu chodit? Před kým bych se měl stydět než sám před sebou? Příště se dostanu určitě k jiné pokladně a jiné pokladní, ale i kdybych přišel k této, co mně tak suverénně odhalila, pravděpodobně si na mne nevzpomene.
“Počkejte, pane, tohle jste neplatil!” slyším u vchodu hlas jiné pokladní, která dobíhá mladého dohola ostříhaného muže, bere mu ze zátylku brýle proti slunci a vrací se do obchodu.
Dobře vypadající mladík, aniž hnul brvou, pomalu odchází a mizí mezi zaparkovanými auty. Úsměv mi tuhne při pomyšlení: Můj nechtěně zapomenutý jogurt je zcela bezvýznamná epizoda. Krást v supermarketech se snad stalo samozřejmostí, nikomu, zákazníkům ani pokladním to nepřipadá jako mimořádná událost.
Žádné komentáře:
Okomentovat