Že venkov Pražany příliš nemiluje, je prastará věc. Jednou příčinou tohoto jevu je jejich zvláštní chování, na venkově se chovají jako bohatí vyslanci koloniální mocnosti mezi domorodci v Africe nebo Indii.
Venkovské projevy nepochopení a beznaděje nyní jsou udržovány zprávami o Praze jako nejbohatším východoevropském regionu. HDP v Praze je více než dvakrát větší než v ostatních českých krajích. To pro prakticky uvažující lidi se zdá nelogické, mají dojem, že něco není v pořádku. Čím jsou ty zisky podložené, když Praha nemá nerostné suroviny, zemědělskou produkci ani vysoké procento manuálně pracujících lidí?
Naleštěnými novými drahými auty a rozhazovačným způsobem života Pražané nevyvolávají u šetrného venkovského obyvatelstva ty nejnepříjemnější dojmy. Je však těžké měnit návyky. Centralizace vysoké politiky a peněz v Praze má za následek povýšenecké chování nejvyšších politiků a úředníků, které je nakažlivé a šíří se všemi vrstvami pražského obyvatelstva.
Mnohem více než velkoměstskou morálkou je nyní venkov drážděn ekonomickými vztahy mezi státem a Prahou, které se trvale jeví jako podezřelé.
Venkov dlouho mlčel, menší města a malé obce nějakou diskriminaci dlouho tušily, ale neměly důkazy, a tak trpěly se skřípějícími zuby. V džungli zákonů se nevyznaly, proti vládou nastavenému vodopádu státních peněz byly bezmocné. Až se ozvali odvážní starostové dvou malých obcí na Moravě, kterým se přestalo líbit, že ze státní kasy dostane malá obec na jednoho obyvatele 4.500 Kč, zatímco Praha na jednoho obyvatele dostane 32.000 Kč.
Přestože Praha nepatří k největším hlavním městům, je zde téměř absolutní státní centrum politické, administrativní i finanční. Pražská radnice vždy měla nejblíže k eráru a vždy mohla vnucovat své zájmy celému státu. Tento jev byl již za federace nazván "Pragocentrizmem." Jeho typickým představitelem je například V. Klaus. Pragocentrizmus měl největší podíl na rozbití Československa v roce 1992.
Praha trpí řadou nemocí. Jednou z typických pražských nemocí je zvláštní druh slepoty, neschopnost vidět dál než na hranice Prahy, neschopnost vidět a pochopit mimopražské problémy. Touto nemocí se okamžitě po příchodu do Prahy nakazí i politici z ostatních krajů. A tak jakákoliv vláda přistoupí na tradiční hru a ochotně respektuje přání pražské radnice.
K protestu malých obcí proti diskriminaci se brzy přidalo 1.400 dalších obcí. Vláda nejdříve nereagovala, a tak kvůli diskriminaci putovala žaloba k Evropskému soudu do Strasburgu. Další mezinárodní ostudě a vysokým pokutám zabránil (zatím) ministr financí Kalousek, který předložil novelu zákona, podle které nedostane Praha na obyvatele šestkrát více než venkovské obce, ale pouze čtyřikrát víc. Žaloba byla stažena.
Vzpoura venkovských starostů náležitě vytočila pražského primátora Pavla Béma i několik pražských poslanců včetně jakéhosi Toma Zajíčka, jenž údajně se na politickou dráhu vydal přes funkci starosty ve městě Písek.
Problém s nešťastným rozdělováním peněz pro obce dovršila kandidatura Prahy na uspořádání Olympijských her v roce 2016. Proti této nesmírně drahé megalománské akci, která se bez státních financí neobejde, je nejen většina mimopražského obyvatelstva, ale zřejmě i většina obyvatel Prahy.
Žádné komentáře:
Okomentovat