Dne 9. června 1945, krátce po skončení bojů druhé světové války v Evropě, podepsal v Moskvě předseda československé vlády Zdeněk Firlinger "dohodu" o tom, že SSSR převzal Podkarpatskou Rus a část slovenského území a přivtělil je k Ukrajinské sovětské socialistické republice. De facto Československo velkou část svého území darovalo Stalinovi.
Všechny ty moskevské dohody a protokoly jsou si podobné jako vejce vejci. Velký bratr vždy malého bratra přinutil poděkovat za pár facek.
Co nás s Podkarpatskem pojilo? První požadavek připojit Podkarpatskou Rus k Československu byl 12.listopadu 1918 vysloven Národní radou rusínskou v USA. O sporné území Podkarpatské Rusi, země s nádhernou přírodou a obrovskou zásobou nerostných surovin, mělo mimo Československa zájem Rumunsko, Polsko, SSSR a především Maďarsko.
Právě Maďarsko, které se nechtělo smířit s porážkou v první světové válce a ztrátou mocenské pozice nad okolními zeměmi, bylo rozhodující příčinou připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Maďaři odmítali vzdát se Slovenska, a tak dostala slovo československá armáda (převážně čeští legionáři ošlehaní ohněm západních front), která na počátku roku 1919 maďarskou armádu ze Slovenska vyhnala, a když byla v ráži tak i z Podkarpatské Rusi.
Mírová konference v Saint-Germain-en-Laye dne 10.září 1919 Podkarpatskou Rus uznala jako součást Československa. V té době na Podkarpatské Rusi (12.635 km2) žilo 604.000 obyvatel, převážně Rusínů, Židů (13,3%), Maďarů, Němců a Rumunů. Obyvatelstvo bylo kulturně zanedbané (70% negramotných), země hospodářsky zaostalá.
V následujících osmnácti letech se československé vládě podařilo život na Podkarpatské Rusi zázračně změnit. Postaraly se o to nejen značné finanční podpory státu, ale také tisíce českých učitelů, policistů, úředníků, vojáků a podnikatelů, kteří se vydali kulturu i hospodářství této zanedbané země přivést na středoevropskou úroveň. Podařilo se postavit tisíce kilometrů silnic a železnic, letiště, stovky škol, policejních stanic, úřadů a obytných budov. Tak jak obyvatelstvo dostávalo vzdělání a práci v budovaném průmyslu, začalo se vzdávat doposud převažujícího pasteveckého způsobu života.
Autonomní území Podkarpatské Rusi oficiálně bylo v roce 1939 poslední svobodnou baštou Československa. Zatímco Slovensko se 14. března 1939 stalo samostatným státem, Čechy a Morava byly 15. března 1939 okupovány Německem, vláda Podkarpatské Rusi se až 17. března 1939 vzdala Maďarům a Polákům.
Je známo, že prezident Beneš od prvních dnů pomnichovské emigrace vyvíjel nezměrné úsilí na obnovení Československa v předmnichovských hranicích. Myslel tím zřejmě opětné připojení sudetského území, o Podkarpatské Rusi se už v roce 1940 zmínil: "Po válce se nebudeme moci bránit požadavku Sovětského svazu, abychom mu postoupili Podkarpatskou Rus." Totéž sdělil v roce 1943 W.Churchillovi.
Hlavní slovo při poválečném okleštění Československa však měli českoslovenští komunisté v čele s Gottwaldem, kteří na konci války dostali od Stalina příkaz záležitost Podkarpatské Rusi vyřídit s Benešem. Od listopadu 1944 byla Podkarpatská Rus prakticky okupovaným územím SSSR, Češi včetně vládních delegátů byli odtud vyháněni, sovětské úřady zde znemožnily nábor vojáků do Svobodovy armády, naopak zavedly brannou povinnost do Rudé armády atd. Exilový prezident Beneš mlčel, neměl odvahu postavit se proti uchvacování východní části republiky.
Že českoslovenští komunisté dávali přednost Stalinovým velmocenským choutkám před zájmy občanů Československa, ukázal názorně komunistický ministr V.Kopecký: "Ukrajinci mají zvláštní charakter. Jsou mezi nimi živlové protisovětští...v Sovětském svazu se museli z bezpečnostních důvodů dostati do internačních táborů. Tím vznikl u nich určitý nepřátelský poměr vůči Sovětskému svazu, a proto je třeba, aby se záležitost Podkarpatské Rusi řešila úplně ve shodě se Sovětským svazem." Gottwald všechny námitky proti odevzdání československého území Sovětskému svazu smetl se stolu.
Za sovětské vlády nastal na Podkarpatské Rusi nový kulturní i hospodářský úpadek. Násilně se kolektivizovalo, pro Moskvu i Kyjev to byla země, kde se přírodní bohatství plundrovalo jako v bezprávé kolonii. Hranice této země na 40 let přestaly existovat. Moskva po roce 1945 nařídila deportaci asi 20 tisíc občanů kamsi na Sibiř. Byli odvlečeni ti, kteří mohli nejvíce přispět k zlepšení životních podmínek - učitelé, řecko-katoličtí kněží a inteligence. V roce 1947 postihl Podkarpatsko hladomor.
Na smlouvu z roku 1945, o změně státních hranic, nemůžeme být v žádném případě hrdi. Je to jeden z historických aktů ponížení a hanby. Přes milión československých občanů bylo předáno sovětské říši. Jejich nostalgie po první československé republice přetrvala do současnosti. Není proto divu, že odtržení země od Československa dodnes lidé na Podkarpatsku nazývají protiprávním aktem "rusínským Mnichovem" a vyčítají Praze, že nikdy nenašla dost sil i diplomatické obratnosti jej později anulovat jako protiprávní.
Žádné komentáře:
Okomentovat